Forsaken - 154. díl

„Zatracení?“ zopakovala jsem užasle. „Co jste vlastně zač? Nějakej náboženskej fanatik?!“
„Dalo by se to tak asi říct,“ připustil ten chlápek s dalším nepříjemným uchechtnutím. „Ale s nějakým desaterem to na mě nezkoušej, to jsou pravidla jenom pro vás lidi.“
„Co tím naznačujete?“ svraštila jsem nechápavě obočí. „Že Vy snad člověk nejste?“
„Teď jsi to trefila. Ale nemáme čas to tu teď probírat. Tedy pokud nechceš skončit jako oběť krvelačného upíra!“
Zamračila jsem se ještě víc. „Vám přeskočilo, že jo? Vážně si o sobě myslíte, že jste upír?“
„Ne já, ty hloupá!“ vyjel na mě vztekle. „Ten druhý… cos ho zahlédla tehdy v noci pod balkónem! To, žes ho od té doby už neviděla, neznamená, že tě přestal sledovat! A kdyby nebylo mě, už dávno by se ti zakousnul do krku! Já jsem jediný, který tě před ním může ochránit!“
„Jo? A proč byste to dělal?“ zjišťovala jsem podezíravě. Tenhle člověk musí bejt fakt naprostej blázen! Přijde sem s tím, že můžu za smrt dvou lidí a že on je boží posel, a pak chce, abych mu věřila, že mě chce jenom chránit! Magor!
„Protože je to mé poslání,“ odpověděl se zarážející samozřejmostí. „Byl jsem tu od tvého narození, abych tě hlídal.“
„Vážně? Na mýho tátu vypadáte dost mladě!“ neodpustila jsem si poněkud nerozvážnou poznámku. Snažila jsem se udržet aspoň nějakou konverzaci, abych získala trochu času. I když co jsem si od toho slibovala, to vlastně ani nevím.
„Protože nejsem tvůj táta!“ vyštěkl na mě nevlídně. „A teď si pospěš nebo tě tu nechám!“
„To mi naprosto vyhovuje!“ odsekla jsem podobným tónem. „Víte, co si myslím? Že si jenom prachsprostě vymejšlíte! Ale já Vám na to neskočím!“
Ten muž se zatvářil značně rozzlobeně. „Půjdeš se mnou, beztak nemáš na výběr! Kam jinam bys chtěla jít? Nikdo o tebe kromě mě nestojí, pro ostatní jsi docela mrtvá!“
Z jeho slov mě zamrazilo. Ne proto, že by mě tu mohl klidně oddělat a nikdo by mu v tom nezabránil, ale proto, že měl vlastně pravdu. Kromě mámy, pro kterou jsem byla pouze prostředkem, jak se vypořádat se svým zpackaným životem, a Davida tu nebyl nikdo, kdo by mě příliš postrádal, kdybych náhle beze stopy zmizela. Pokud by si toho vůbec někdo všimnul.
Občas jsem si připadala skoro neviditelná. Ne... hůř než to... Protože kdybych byla neviditelná, bylo by mi jedno, že mě lidi ignorují, ale takhle?
„V tom případě tu můžu docela dobře zůstat, ne?“
„To nepřipustím! Mým úkolem je tě chránit!“ trval na svém ten cvok.
„Proč?“ chtěla jsem vědět.
„Co proč?“ nerozuměl.
„Proč mě?“
„Přidělili mi tě,“ odvětil stručně.
„Kdo?“
„Ti nahoře.“
Obrátila jsem oči v sloup a vzápětí jsem doufala, že to v tý tmě nezpozoroval. Nač ho zbytečně dráždit.
„Takže ty jsi taky zezhora? Anděl?“ otázala jsem se a snažila se, aby to neznělo příliš posměšně.
„Ano. Ale nemám rád to označení... Lidi si pak představují nějaké bytosti v dlouhých bílých hábitech s křídly na zádech. Říkej mi prostě Ariel.“
„Ariel?“ Bylo mi ho skoro líto. Někdo mu měl rozhodně říct, že tohle jméno mu moc dobrou službu neudělá. Ale ať je po jeho. Nehodlala jsem mu jeho utkvělou představu že je strážný anděl nijak rozmlouvat, ba právě naopak. Možná bych to mohla využít ve svůj prospěch. „Fajn. Takže Arieli… Ráda jsem tě poznala, ale jelikož zrovna teďka chránit nepotřebuju, možná bys mi mohl pomoct jinak, ne? Co kdybys sehnal nějakou záchranku pro Davida? To by od tebe bylo opravdu laskavý.“
Ariel se zatvářil kysele. „Nejsem tu proto, abych byl laskavý a nebo abych se staral o někoho jiného! Navíc i když si to odmítáš připustit, tak jemu už stejně pomoci není!“
„Jasně…“ zamumlala jsem a v duchu jsem přemítala, jak bych ho mohla přesvědčit, aby změnil názor.
„Nevěříš mi snad?“ zeptal se mě Ariel dotčeně a bleskurychle se natáhl a sevřel mou paži v ocelovým sevření. „My přece nikdy nelžeme, to nevíš?“
„Vážně?!“ vypěnila jsem. „A co ty povídačky, který jsi navykládal mý mámě?! Nejdřív o milování v autě a pak o tom, že jsem skoro mrtvá! To snad nebyly lži?!“
Ariel se tak nějak smutně pousmál. „Naneštěstí pro tebe ne. Tohle teď není skutečnost… Ve skutečnosti ležíš v hlubokém kómatu na přístrojích…“