Forsaken - 155. díl

„Cože?!“ vyrazila jsem ze sebe. „Co to tu na mě zkoušíš?!“
Ariel si útrpně povzdechl. „Copak ti to ještě nedošlo, Aničko? Nikdy sis s Davidem neměla nic začínat! Tehdy po tom obědě tě nezavezl zpátky domů… Místo toho tě vzal na opuštěné místo… užil si s tebou a pak se tě pokusil zabít. Myslel si, že se mu to podařilo, protože jsi nejevila sebemenší známky života, a tak tě vyhodil z auta v jedné temné uličce. Copak si nevzpomínáš? Všechno, co se přihodilo potom, se odehrálo pouze v tvých představách.“
Rozhodně jsem zavrtěla hlavou. „Ne! To není vůbec žádná pravda!“
„Je mi to líto… Jsi vlastně klinicky mrtvá. Říká se to tak, ne? Lékařka jsi tu přece ty…“
Zamrazilo mě tak, že jsem se celá rozklepala. Už jsem se i docela přestala pokoušet se mu vytrhnout. „To je nesmysl!“
„Skutečně? S matkou jsi měla neshody, ale copak si opravdu myslíš, že by tě tak necitelně vyhodila z bytu? A David… Věříš snad, že by se ten bohatý hejsek o tebe vážně zajímal? Nastěhoval si tě do domu svých rodičů? Chodil s tebou?“
Arielův vemlouvavý hlas neodbytně pronikal do mé otupělé mysli a já jsem se nejistě zadívala na sedadlo řidiče, kde dosud nehybně spočívalo Davidovo tělo.
„A co je potom s ním?“
„Je mrtvý, vždyť už jsem ti to říkal několikrát. Dostal, co si zasloužil. Vzal jsem tě sem, abys u toho byla. Abys konečně nalezla klid.“
„Ne! Ne, ne, ne!“ popírala jsem důrazně jeho neúprosná slova.
„Je čas, Aničko. Ty už se neprobudíš a já tě nedokážu ohlídat navěky. Tvé tělo je teď tak zranitelné… odpoutej se od něho a já tě zavedu tam, kde už ti nikdo nebude moci ublížit… Bude zase dobře…“
„Nech mě bejt! Běž ode mě!“ zaječela jsem vyděšeně. „Jsi šílenej! Naprosto šílenej! Nemáš jedinej důkaz o tom, že to, co říkáš, je pravda!“
„Důkaz?“ Ariel si opět povzdechl. „Myslel jsem, že jsi rozumnější. Ale dobrá…“
Volnou rukou sáhnul pod kabát a já ztuhla hrůzou, protože jsem čekala, že až ji znovu vytáhne, bude v ní svírat zbraň. K mý úlevě však držel jen nějaký papíry.
„Policejní hlášení… fotky z místa činu… Lékařské zprávy… Klidně se podívej…“
Nabídl mi ta lejstra a já je rozechvěle přijala. Pomalu jsem si je prohlížela a ačkoli jsem v bledým svitu měsíce nedokázala rozpoznat úplně všechno, bylo mi čím dál mizerněji. Když jsem narazila na obrázek svýho polonahýho a zbitýho těla, už jsem se neudržela a začala jsem hlasitě brečet.
„Tohle jsem nechtěl…“ hlesl Ariel skoro nešťastně.
Usadil se vedle mě a sevřel mě jemně v náručí. Nebránila jsem se. Jenom jsem zírala na tu fotku a vnímala, jak ze mě pomalu vyprchává veškeré teplo.
„Už mi věříš?“
„Já nevím...“ hlesla jsem žalostně. „Nevím...“
„Popíráním faktů nic nezískáš, Aničko. Viděla jsi přece tu spoušť v Davidově pokoji... Kdyby to byla realita, jak bys to vysvětlila? Nikdo by nedokázal zohýbat konstrukci té postele bez jakýchkoli nástrojů a vůbec stihnout tam všechno tak rychle zničit. Stalo se to pouze v tvých představách...“
„To není pravda! Já přece nejsem blázen! Viděla jsem to! Viděla!“ trvala jsem na svým, ale můj ráznej tón pramenil z čirýho zoufalství nikoli z přesvědčení.
„Viděla jsi to, co jsi vidět chtěla…“ poznamenal Ariel věcně a přivinul mě ještě blíž k sobě. „Spasím tě, ale musíš mi věřit, rozumíš? Naprosto věřit…“
„Já ale nevím, čemu mám věřit!“ zaštkala jsem zoufale.
Starostlivě mi otřel slzy, který se mi bez přestání valily z protržených hrází mých očí.
„Pak věř mně. Jsem tu, abych tě chránil… jsem tu jenom pro tebe… A ty patříš pouze mně…“ pronášel natolik hypnotizujícím tónem, že mě téměř ukolébal k povolnosti. Teda aspoň do tý chvíle, než vyřkl ta poslední slova.
Pomalu ale rozhodně jsem zavrtěla hlavou. „Ne, to ne!“ odmítla jsem to jeho samolibý konstatování a začala jsem sebou zmítat, abych se vyprostila z jeho sevření.
„Hned mě pusť!“ domáhala jsem se svobody, zatímco jsem sebou marně svíjela v jeho neskutečně silných pažích.
„Pustit tě?!“ Pohrdavě se zasmál. „Ale kdepak, děvče!“
Veškerý jeho soucit a trpělivost byly nyní tytam a ta náhlá změna mě opravdu polekala. Jako kdyby se najednou proměnil z laskavýho Jekylla na strašlivýho Hyda a já mohla jenom s úzkostí trnout, jakej osud si pro mě přichystal.