Na scestí 12.

Kapitola 12. - Zvrtnutí

Za oknem byl slyšet prudký déšť. Sem tam se na obloze objevil blesk, který ozářil celou místnost i přes závěsy. Při každém zadunění hromu jsem s sebou trhla. Bouřku jsem nesnášela. Už od mala. Vždy jsem seděla v koutu a tiskla víčka k sobě. Naši, pokud si pamatuji, mě vždycky chodili těšit.
„Nazdárek,“ zašeptal někdo blízko mě, když jsem se odhodlala otevřít oči. Brandin se nahnul blíž, aby mě ve tmě pořádně viděl. Moje rty se zkroutily do úsměvné grimasy. Možná to bylo i proto, že bolest pomalu ustávala.
„Ahoj,“ odpověděla jsem mu tlumeně. „Jak dlouho tu sedíš?“
„Chvilku,“ ujistil mě. „Vzbudila tě bouřka?“
„Nespala jsem.“
„Jistě,“ přikývl s úsměvem. „To já vím, že nespíš, ale měla jsi zavřené oči.“
„Vzpomínala jsem,“ přiznala jsem.
„Na co?“ Zajímal se.
„Na dětství,“ zavřela jsem pomalu oči a vybavila si mé rodiče. Nikdy jsem se nedozvěděla, co se s nimi stalo po mém zmizení. Možná mě pořád hledají, možná pořád doufají, že se vrátím.
„Netrap se,“ vzal mě za ruku a konejšivě ji stiskl. „Bolí to. Také na to někdy myslím, ale nemá to cenu. Je to pryč.“
„Ale ne mrtvé,“ odporovala jsem. Vzdychl.
„Cecil se vrátila,“ oznámil mi, aby změnil nepříjemné téma.
„Jak dlouho to je od toho napadení?“ Neměla jsem ponětí o čase.
„Dva dny,“ Řekl mi opatrně.
„Tolik?“ Překvapilo mě. „Mám ztuhlé celé tělo.“ Neschopnost dělat jakýkoliv náročný pohyb se projevil intensivní bolestí. Jako škubání na zádech.
„Musíš to vydržet. Na něco se tě chci zeptat,“ mírně si odkašlal, čímž si vynutil moji stoprocentní pozornost. „Co se stalo? Jak se ti to mohlo stát?“
„Jo tohle,“ odfrkla jsem si s malým zasmáním, které zároveň přešlo do vzlyku.
„Nikdo mi nic nechtěl říct.“
„Je to složitější,“ zamumlala jsem a cítila, jak mi vztekem pulsuje žíla na spáncích.
„Možná bych to pochopil,“ naléhal.
„Ne,“ zavrčela jsem výhružně. Odtáhl se a pustil mojí ruku.
„Promiň,“ ozval se po chvilce ticha.
„Nechci abys o tom věděl,“ přiznala jsem mu.
„Dobře,“ na usmířenou mě pohladil po vlasech. A zase to ticho, které mezi námi vzniklo rozpačitostí. V tuhle chvíli jsem víc než kdykoli jindy pocítila, že je šelma. V jednom pokoji byly zavřené dvě šelmy.
„Mám žízeň,“ oznámila jsem mu věcně, jelikož to byla neutichající potřeba. Už jsem neměla potřebu do té věty vložit nějakou emoci. Zvedl se a přešel ke stolu, kde byl na tácu postaven skleněný džbán s vodou. Když se otočil s plnou sklenicí, už jsem seděla. Vylekal se, ale ne tak jak měl. Ne z toho pravého důvodu. Dva dny ležení mi začalo lézt na nervy. Potřebovala jsem nějakou aktivitu. Nějak mě nenapadlo nic jiného než to. Potřebovala jsem to. Bylo to silné. Ta potřeba lovit.
„Alien?“ Zeptal se pozorněji, protože mu asi leccos začalo docházet. Moje vrčení se zesílilo. A moje bolest mě posilovala. Zároveň se všechno ponořilo do mlhy, tak jako obvykle, když jsem začala lovit. A mého přítele, nejbližší osobu v tomhle zatraceném domě, jsem začala vidět jako moji budoucí potravu.
Ještě jsem pochytila, jak se snažil přeměnit, ale nedařilo se mu to. Tentokrát svoje umění neměl pod kontrolou. Viděla jsem jeho oči šílené strachem. Snad poprvé v mém životě. A jeho poslední spásnou myšlenku, útěk ke dveřím, jsem zmařila jediným rychlým pohybem. Moje uši zaznamenaly jeho křik, jak se dovolával pomoci. Jenže z nějakého důvodu nepřicházela. Měla jsem tolik času provést můj plán.
„Alien!“ Křičel zběsile. „Nech toho! Nepoznáváš mě? Brandin! Jsem to já!“ Chodila jsem okolo něj shrbená a při chuti. A obraz doktorovi pracovny zmizel. Úplně se rozplynul. A v té mlze posledních vzpomínek vystupovali jen ty oči. Zářivě zlatavé s příměsí zeleně.
Nikdo se z nějakého důvodu nemohl dostat dovnitř. Brandinův hlas se změnil, už nebyl tak strašně frenetický, ale naopak se zklidnil jako by chtěl vyjednávat.
„Poslyš, nevím, jestli mě slyšíš, ale to je fuk. Já vím, že tam jsi, Alien? Jsi tam.“ Zastavilo mě to, přiznávám, protože jinak už by byl mrtvý. Jeho hlas mi připomínal, že skrz tu mlhu, tam se mnou je člověk. Když jsem chodívala lovit zvěř, nikdo na mě nemluvil a mlha byla hustá a neprostupná. Jenže teď opadala. Rozplývala se. Pomalu, tak pomalu, že to mohlo zachytit jen mé oko.
„Ty mě slyšíš, že? Nechceš mi ublížit Ali. Nikdy bys mi neublížila. Jsem tvoje rodina. Musíš toho nechat nebo si ublížíš. Ublížíš si.“ On je snad vážně magor, napadlo mě. Myslel snad na moje zdraví? „Tak se zkus uklidnit. Zkroť žízeň, uvidíš, že to dokážeš. Ty to dokážeš, nesmíš mě zklamat.“
Mlha tvořila už jen slabý opar. Naproti mě stál k smrti vyděšený kluk. A ačkoliv na mě hleděl celkem klidně, prokoukla jsem ho. Ucítila jsem teplo na svých zádech. Horké a tak lákavé, že mě to zarazilo. Malinko jsem se narovnala a Brandina vypustila ze své hlavy. Cítila jsem jí, jak mi smáčí triko, jak prosakuje navenek a láká mé smysly.
„Ne!“ Výkřik mě přerušil. Moje zuby se zastavily jen pár centimetrů od žil na zápěstí, které mě bičovaly jako rány holí. „Nech toho!“ Znělo to jako rozkaz. „Přestaň!“ Zařval ten hlas ještě rázněji. Ztuhle jsem stála a neměla jsem sílu se pohnout. Po chvíli jsem začala couvat ke zdi.
Jenže zuřivost ve mě vzplála znova a tentokrát ji ani jeho křik nezastavil. Něco mi v šílené rychlosti vzalo nejdřív jednu ruka a pak druhou a zkroutilo je za zády. Kolena se mi podlomily a já skončila na zemi a o něco měkkého se mé tělo opřelo. Objevila se bolest. Hrozně silná a stejně jako moje krev mě nutila ke kousnutí. Jen jsem neměla do čeho kousnout. Moje ruce byly bezpečně schované za zády. A můj trup v ocelovém sevření se nemohl hýbat.
„Jen klid, Ali,“ šeptal někdo za mými zády. To Brandin mě v rychlosti zpacifikoval a teď ztěžka oddychoval za mými zády. A já se uklidňovala. Pomalu ale přece.
„Promiň,“ zakňučela jsem a spustily se mi slzy. „Promiň mi to.“
„Ššš,“ šeptal mi a já se do něj naplno opřela, i když to nebylo moc pohodlné, vzhledem k tomu, že nechtěl pustit moje ruce. Byla jsem mu za to vděčná.
„Kde byli všichni,“ vzlykala jsem. „Proč ti nikdo nepomohl?“
„Mistr je pryč na nějaké obchůzce a nikdo tu nemá tolik síly, aby se dostal pře tuhle barikádu,“ kývl hlavou ke dveřím. Z nějakého důvodu, tam byl odsunut všechen nábytek v místnosti.
„To já?“ Hlesla jsem.
„Jo,“ vzdychl.
„Promiň, je mi to líto, Brandine já,“ zlomil se mi hlas. Cítila jsem jak povolil stisk, už jsem nechtěla dělat problémy. Uvědomění, co se mohlo stát, mě naprosto zklidnilo. Už jsem se příliš unavila. Jediné, co jsem chtěla bylo se někde schovat.
„V pořádku,“ zašeptal a já se stulila do klubíčka, nehledě na bolest, co mi to způsobilo. Objal mě rukama a přitiskl moji tvář na hrudník. Takže mě dokonale schoval, nebo alespoň můj obličej. Chvíli jsme tam tak seděli, než někdo vyrazil dveře a odsunul tím všechen nábytek stranou. Jediný v celém domě, kdo toho byl schopný, byl Mistr.
„Co to,“ zamumlal a nejspíš strnul, když nás spolu uviděl, protože se velkou chvíli nic nedělo.
„Menší nehoda,“ řekl Brandin a jeho pokus o bezstarostný tón mu nevyšel. „Už je to v pořádku. Už je klidná.“ A já vážně byla jako beránek. Poslušně jsem se nechala od Mistra zvednout a položit na ošetřovací lůžko. Nedělala jsem žádné problémy, když mi doktor Bee znovu zašíval rány. Jediný pohyb, který jsem byla schopná dělat, bylo vzlykání, když se mé tělo nepatrně třáslo.
Samozřejmě jsem všechny obyvatele domu vzbudila. V místnosti byli téměř všichni, až na Kalinovského, Aleca, Niku a madame Teschovou. Mistr postával nade mnou, připraven zarazit mě při dalším pokusu o pokousání. Nedala jsem mu k tomu příležitost. Cecil stála u mě a hladila mě v rozcuchaných vlasech.
Všechno tohle mě dohnalo ke spánku po upírsku. A od té chvíle už nade mnou bděli vždy dva.