Melien Edhel - LVI. kapitola - část 1/2

LVI. KAPITOLA
Stála na jednom z vrcholků Mlžných hor a s uspokojením sledovala, jak stříbrná kopyta Celebra tepají zem jakoby je poháněl sám vítr. Nepotrvá dlouho a Legolas dostihne svého otce, přesně tak, jak to zamýšlela. Pousmála se. Samozřejmě, že se o to mohla také postarat docela sama, ale připadalo jí, že je načase, aby ti dva k sobě našli cestu. A jaká lepší příležitost než tato? Navíc se jí zdálo jednodušší chránit tyhle dva ellyn, když budou pohromadě. Jeden totiž nemůže předvídat, kdy a jak se do toho rozhodne její drahý bratříček vmísit, a ona by pak jen velice nerada sdělovala Manwëmu, že jeho důvěru zklamala.
„Odkdypak jedna z Valier, lže, seler´amin?“ ozval se vedle ní zničehonic hlas Lóriena, ještě dříve, než ten se vůbec zhmotnil.
„Já zhola netuším, o čempak tu hovoříš, toror´,“ odmítla toto obvinění lehce, dokonce snad rozverně.
„Pak tys možná zpráv mylných dostala, neb dívka ta rozhodně do Amanu odjeti nezamýšlí...“
„A pročpak o tomto nikdo mi neřekl?“ předstírala Nienna naoko zděšení, ale nakonec se neubránila, aby se potutelně nepousmála. „Soudíš, že tohoto již zabere?“
„Mohlo by... Každopádně mu toho neuškodí. Však i kdyby se usmířili... záležitosti jedné tu jest, o které jsi dosud zpravena nebyla, seler´...“ začal Lórien váhavě.
Nienna se na něho zadívala s novým zájmem. „Ano?“
„Ilúvatar Manwëmu dne dnešního vyjevil, že Legolas tím vyvoleným jest... A ty víš, čeho toto znamená.“
Trochu se zachmuřila. „A tímto jist si zcela byl?“ otázala se skepticky.
„Ovšem! Ty bys snad o slovu jeho pochybovati chtěla?!“
„Nikolivěk,“ chlácholila ho ihned, protože se zdál být jejím dotazem vpravdě zhrožen. „Pouze mě sdělení tohoto překvapilo...“
„To nás všechny, seler´. Však pokud Ilúvatar o tomto přesvědčen jest, pak pro to jistě důvodů má.“
„Předpokládám, že důvodů těchto se nám vyjeviti nenamáhal?“
„Zřejmě dostatek času pro to nebylo...“
„Kterak jinak!“
Oba Valar chvíli mlčky pozorovali dění pod sebou. Přední jezdec, jenž byl nucen prodírat se sněhovou bouří a jet proto krokem, měl už jen docela malý náskok před tím druhým.
„Intrikánko...“ prohodil Lórien a v jeho podání to vyznělo spíše jako pochvala.
„Od tebe toho vskutku sedí, Irmo... Pověz mi, kterak dlouho ještě elleth té týrati hodláš? Já křiku jejího v noci opět zaslechla a nepřipadalo mi, že zoufalství její by se zmírňovalo. Ba přímo naopak!“
„Domníváš se snad, že mne tohoto těší? Však ty vědoma si jsi, čeho se přihodilo naposledy, když snů jejích jsem nehlídal... Dokud ona se s událostí tou nesmíří, já ničeho víc učiniti nemohu. A možná trocha křiku lepší jest, než nechati ji, by zármutek ji pomalu zahubil...“
„My dopisů přec zaměniti mohli, kdybys takto zatvrzelým nebyl!“ připomněla mu Nienna.
„A k čemu by cos takého vedlo? Co kdyby se ona vzápětí rozhodla, za otcem svým do Amanu odplouti? Vždyť by jí setkání takové srdce zlomilo!“
„Srdce zlomená... duše ztýrané...“ zamumlala sklesle. „Věru osud těžký jim Ilúvatar připravuje. A my jim s ním pomáhati máme?“
„Buď potěšena, že Manwë tobě za úkol Legolase chrániti dal. Toho dokazuje, že tobě již pochybení tvé v Gondolinu docela prominul,“ snažil se ji Lórien aspoň trochu potěšit.
„Vskutku? On podal toho tak, že pouze díky mně v ohrožení jsou. Však já tobě za slova tvá laskavá beztak vděčna jsem.“
„Stále sis toho neodpustila?“ otázal se jí tiše.
„A kterak bych mohla? Však nejhorším na tom jest, že já skutku svého nelituji. Já... nejspíše bych toho znovu učinila, kdybych příležitosti jen měla. Jediné, čeho mě na tom mrzí, jest, že jsem jeho zachrániti nedokázala...“
„Raději již mlč, seler´amin! Vždyť ni on by tebe za toto jistě nepochválil! O choť svou on zájmu přílišného nikdy neprojevoval, toho si oba dobře vědomi jsme, však že syn jeho jediný pouze kvůli tobě tehdy zahynul, toho by on tobě nikdy neprominul!“
„Mně na tomto však již nezáleží, Irmo, neb já mu zase prominouti nemíním, že Thranduila a Nimloth lží nesmyslnou rozeštval!“ prohlásila prudce, neboť ji tento Glorfindelův úskok dosud pobuřoval. „Cožpak on nevidí, že ti dva pro sebe stvořeni byli?!“
„On pouze o ni se strachuje... Vždyť ty též minulosti Thranduilovy znáš... tak kterak se tomu podivovati můžeš?“
„Já však též minulosti Gildorovy znám... A mně pranic nezamlouvá se!“ odsekla Nienna, kterou bratrova neochota nasměrovat někdy poněkud kroky jejich svěřenců dopalovala.
„Toto však volby Nimlothiny bylo. Nezapomínej, že pouze ona si cesty vybírá...“
Nienna si útrpně povzdechla. „Myslíš, že oni by toliko bojovali a vzpírati osudu se pokoušeli, kdyby tušili, že ničeho v zásadě změniti nemohou? Že příběh jejich již Vairë dávno v tapisérie své vetkala?“
„Tak tomu přec není! Na cestě jejich životem se přec ještě lecčeho změniti může... I když pravdy máš, že málokdy to čehos významnějšího jest...“
„Někdy mne toho až děsí, toror´... Neb osud jejich jako kámen valící se z kopce prudkého jest... Ni my ho zastaviti nedokážeme...“
„Však dopadu jeho zmírniti můžeme. Tak truchliti tu přestaň a raději na bratra našeho dohlédni, by hlouposti nějaké nevyvedl. Manwëho by nejspíše nepotěšilo, kdybys vyvoleného jeho zemříti nechala,“ ukončil Vala pro jistotu jejich malou debatu.
„A čehož ty tak naléhavého na práci máš, že mi s úkolem tímto náročným nepomůžeš?“ vyzvídala Nienna a poočku přitom sledovala, jak ti dva jezdci pod nimi téměř zastavili své koně a nyní o něčem debatují.
Mohla by jim naslouchat, kdyby chtěla, ale neměla ve zvyku někoho špehovat, když to zrovna nebylo naprosto nezbytné. Stejně tak se jí protivilo, když se občas musela zjevit někomu, kdo nebyl jedním z nich. Její plachost ji vedla k tomu, že nejčastěji jednala z povzdálí, aniž by si byli dotyční Eldar vůbec vědomi její nenápadné přítomnosti. V Legolasově případě však učinila výjimku, neboť již nemohla déle přihlížet tomu, jak sebe i tu dívku nesmyslně trápí. Hlupák jeden!
Pouhá vzpomínka na něho dostala Niennu znovu do varu. Jak jen se mohl opovážit zachovat se k té lidské dívce takhle hanebně?! Namísto toho, aby si užíval čas, jenž jim byl dán, raději se utápí v těch svých pochybnostech! Copak si neuvědomuje, že Lidiannina láska je dar? Že je to odpověď na všechny jeho prosby, které mlčky pronášel k moudrému Ithilu? Jen ať se nyní zase chvíli trápí on! Jen ať věří, že ho skutečně nadobro opustila! A kdyby nebrala ohledy na ni, neváhala by ho vytrestat ještě více!
„Ničeho,“ přiznal Lórien bez mučení a zatvářil se poněkud provinile. „Pouze jsem do Imladris zavítati chtěl, bych zjistil, kterak ti Eldar na oznámení Manwëho reagovali. Však pokud pomoci mé potřebuješ, pak zde zůstanu.“
Nienna s nádechem úsměvu pouze potřásla hlavou. „Tys nenapravitelným, toror´amin! Běž tedy již! Však nezapomeň mne pak o všem zpraviti! Já hádám, že se tohoto Glorfindelovi ni v nejmenším zamlouvati nebude!“
„Nienno, Nienno... Zloba, zášť a pomstychtivost pocity nejsou, jež by Valu právě ctily!“ napomenul ji Lórien mírně, než vztáhnul obě ruce k noční obloze a hvězdy nad ním ho zalily oslnivým stříbrným světlem, ve kterém se pozvolna ztrácel.
„Lekce této bys spíše Námovi udíleti měl!“ odvětila Nienna prudce, ale nebyla si jistá, jestli ji ještě slyšel, neboť zakrátko jí v tom hvězdném závoji zmizel docela.

Manwë střídavě hleděl na oba lordy a s poklidným výrazem očekával nevyhnutelné. Nepředpokládal, že by se Elrond nějak výrazně vzpouzel Ilúvatarově vůli, to spíše ten druhý ellon vyhlížel, že každým okamžikem vybuchne.
„Kterak toto možným jest?!“ vypravil ze sebe Glorfindel posléze, když si byl jistý, že dokáže své zklamání aspoň trochu skrýt. „Vždyť zdálo se, že já budu tím, kdo tam vyslán bude!“
Manwë na něho upřel své chladné, nesmlouvavé oči. „Ničeho takového nikdy řečeno nebylo, Glorfindele. Toho ses možná pouze ty v pýše své domýšlel. Ilúvatar však pravil zcela jasně a nade pochybnosti veškeré, že Legolas tím ellonem bude, jenž do světa Edain se vydá. A ač tobě se toho zamlouvati nemusí, přec na tom ničeho změniti nemůžeš.“
„Však proč právě Legolas?! Já neříkám, že on bojovníkem zkušeným není, však v porovnání se mnou se dosud čehos učiti má!“ nenechal se tak lehce usadit plavovlasý lord.
„A kterýchpak zkušeností nyní na mysli máš, Glorfindele?“ otázal se Manwë a na okamžik se zadíval směrem k oknu, skrz které protahovala svůj stříbřitý prstík nějaká zářivá a náramně zvědavá hvězda. Alespoň tak se to muselo jevit přítomným Eldar, však on o tom věděl své a byl rozhodnut později Irma za jeho nevhodné chování pokárat.
„Nu... Třebas souboj můj s Balrogem... či Nazgúly... Cožpak skutků mých již zcela zapomenuto bylo?!“ pronesl Glorfindel s nádechem pohoršení.
Manwë se zamračil. „Skutků tvých věru zapomenuto nebylo, Glorfindele, lorde od Zlatého Květu, však skromnost tvá a pokora se kamsi vytratily! Hodláš se snad ve zpupnosti své na mně čehos domáhati?! Pokud Ilúvatar Legolase pro úkol tento vybral, pak v moudrosti své k tomu jistě důvodů měl! A ty bys rozhodnutí jeho zpochybňovati neměl!“
„Však Legolas nyní ve stavu není, by se poslání takovéhoto zhostiti mohl! Vždyť teprve nedávno se oženil a vy ho již tak vbrzku od choti jeho odděliti chcete?“ zkoušel to Glorfindel jinak, nicméně Vala před ním se podobnými řečmi ošálit nenechal.
„Pokud tobě toho dosud známo není, pak on dívky té opustil! Zřejmě nezamlouvalo se mu, čeho se o ní a otci svém dozvěděl! Však o tomto ty ničeho nevíš, že?!“ pronesl Manwë ostře, protože ani jeho Glorfindel svým podlým činem příliš nepotěšil.
„Toho on vskutku učinil?“ otázal se Elrond znepokojeně, zatímco jeho společník na toto oznámení nereagoval vůbec nijak. Radost z toho samozřejmě neměl, ale po pravdě řečeno s podobnou možností počítal, a proto tím nebyl nijak překvapen.
„Ano,“ přisvědčil Manwë. „Však nepříjemnost tato nyní posečkati musí, neb záležitostí naléhavějších nyní řešiti musíme. Elronde... já potřebuji, bys ty s Legolasem promluvil a cos možná nejlépe ho na cestu jeho nadcházející připravil... Přec jen krev Edain v žilách tvých koluje, tudíž tobě zvyky jejich neznámými zcela nejsou. A ty Glorfindele...“
Bývalý lord od Zlatého Květu se hrdě napřímil v očekávání nelehkých úkolů, kterými měl být podle svého soudu zahrnut, a Manwë se jen stěží ubránil pousmání, když vzápětí pokračoval.
„... pokračuj v plánech svých původních a do Amanu se směle vydej! Vždyť jsi toho toliko obětoval, bys sestry své s Gildorem dohromady dal, tak přec na svatbě jejich chyběti nesmíš! A když již tam budeš, Ectheliona vyhledej, toho, jenž Gothmoga samotného skolil. Naslouchej mu... a uč se, kterak lepším býti!“
Když tohle Glorfindel vyslechl, neubránil se lehkému trhnutí, neboť Valova slova byla jako pádný úder kolenem do břicha. Přerývaně se nadechl, aby na toto nějak odpověděl, ale pak pouze pevně semknul rty a raději mlčel.
Ani Elrond proti tomu nic nenamítal. Naopak využil nastalého ticha k tomu, aby se na Manwëho obrátil se svou připomínkou.
„Já s Legolasem samozřejmě rád pohovořím, však názoru toho jsem, že rozmluva s Lidiannou by pro něho daleko přínosnější byla. Koneckonců to již mnoho yénů jest, kdy jsme naposledy s lidmi čehos do činění měli...“
„Ano... v tomto nepochybně pravdy máš, meldir,“ přisvědčil Manwë, kterého překvapilo, že ho něco tak zřejmého také nenapadlo. Možná to bylo tím, že osudy Edain ho nikdy moc nezajímaly, vždyť byly tak nicotné a pomíjivé... „Uvidíme, zda v ohledu tomto ještě čehos učiniti můžeme... Já však obávám se, že lži, jež zlovolně rozšířeny byly, již přespříliš škody mezitím napáchati stačily.“
Glorfindel se zachmuřil. „Pokud mne tu již zapotřebí není, pak bych se s dovolením vaším vzdálil!“ pronesl odměřeně a jelikož proti tomu nikdo nic nenamítal, přesně to také učinil.
Po krátkém uvážení se odebral do rozlehlých zahrad, které ho vždy naplňovaly jakýmsi vzácným klidem, avšak tentokrát ani jejich kouzlo nedokázalo zahnat jeho pochmurnou náladu. Jejich krása byla proti samotě, jež se ho každým okamžikem zmocňovala víc a víc, zcela bezmocná.