Savoy Place - 5. díl

Vztek se ve mně mísil s lítostí, smutkem a obrovskou bolestí. Byla jsem sama překvapená, jak mi to pořád ubližuje. Po tolika letech. Rukou jsem omylem shodila několik svíček, ale vůbec jsem to nezaregistrovala.
_____________________________________________________

Spustila se další várka slz. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že jsem blázen. A nejsem? Brečím kvůli nějaké vymyšlené hlouposti. Stejně ten hlas není skutečný, existuje jen v mé hlavě. Tak proč mě dokáže vždycky vyvést z míry? Sakra.
Jak dopadly svíčky na zem, začal hořet ručník, který mi spadl z věšáčku. Koukala jsem na plameny, které ho nenasytně olizovaly, neschopná jediného pohybu. Jen jsem seděla a viděla ty barvy, tu zuřivost plamenů, ten chtíč. Vyvolalo to znovu ty nejhorší vzpomínky.
„To nic neuděláš?“
Vstala jsem a pustila jsem na hořící ručník sprchu. Oheň neochotně zmizel.
,Spokojený?‘ zeptala jsem se ironicky.
„Ani ne. Tohle jsem nemyslel. Nemusela jsi vůbec vstávat. Stačilo abys…“
,Stačilo. Ale já nechci.‘
„Fungovalo by to, nemusíš se bát. To nezapomeneš. Sice dokážeš být ještě lepší, ale to brzy pochopíš. Nesmíš to v sobě potlačovat. Hrozně si tím ubližuješ. Kdybys tomu nechala volný průběh, nestalo by se to.“
,Co by se nestalo?‘
„No to v čajovně. Pamatuješ, ta bolest, ten jas, ty barvy. To ti to vážně nedochází, nebo si na nechápavou jen hraješ?“
,Cože? To všechno jenom kvůli tomu? Bude mě to snad pronásledovat navždy?‘
„Nebude. Už nikdy. Nemá tě už co pronásledovat. Dneškem se to stalo tvou součástí. Je to v tobě. Navždy. A ty to nezměníš.“
,Co? Takže to znamená, že …‘
„Přesně. Proměna začala. Tak se tomu nebraň a všechno dopadne dobře.“
Zase jsem začala brečet. Cítila jsem v hlavě prázdno. Odešel.
,Počkej! Vysvětli mi to! Nemůžeš teď jen tak odejít. Já tomu nerozumím, prosím, vrať se. Prosím.‘
Úplně vysílená a zmatená jsem se ponořila do horké vody. Jen jsem ležela a snažila se oprostit od špatných myšlenek. Únavou se mi zavírala víčka a já upadla do říše snů.

Byl to neskutečně dlouhý den. Po nepříjemném probuzení ve vychladlé vodě se mi už nedařilo usnout. Mé tělo bylo unavené a zasloužilo by si trochu odpočinku, ale mé oči měly zřejmě jiný názor. Nakonec svou snahu udržet mě celou noc vzhůru vzdaly. Ale nemůžu říct, že bych si výrazně pomohla. Pořád mě provázely zvláštní sny.
Utíkala jsem ulicí směrem na neznámé náměstí. Neustále jsem klopýtala, ale nehodlala jsem se vzdát. Běžela jsem už několik minut a něco hledala. Proplétala jsem se uličkami, vracela se na stejná místa. Ztrácela jsem veškerou naději, že najdu to, co tu ustavičně hledám. Obloha se zatahovala, slunce se schovalo za mraky. Cítila jsem se beznadějně, smutně. Procházela jsem kolem plačící ženy, hádajících se rodičů se svou dcerou. Nedaleko stál hořící dům. Ničemu jsem nevěnovala příliš pozornosti. Míjela jsem hřbitov, malé náměstí s nádhernou kamennou fontánkou a mířila jsem k aleji stromů na kopci. Když jsem vystoupila na konec aleje, ohlédla jsem se na náměstí, na všechny lidské osudy. Uprostřed fontánky stál ON. Jakoby se u něj nahromadilo světlo a při střetu našich očí vybuchlo. Na chvíli mě úplně oslepilo. Najednou se vše změnilo. Na tváři mi sám od sebe vykvetl úsměv a současně mi do očí zasvítilo oslnivé slunce.
Rozhlédla jsem se po ostatních lidech a začala jsem vnímat úplně vše. V jediném okamžiku jsem očima přeběhla snad po sto lidech. Viděla jsem i slyšela naprosto všechno. Jejich výrazy, vzorky látky na oblečení, barvy a tóny jejich hlasů, jiskřičky v očích. Vše bylo detailní, přesné, dokonalé. Stačila jediná malinká změna dopadajícího světla a já si toho okamžitě všimla. Celá scéna oplývala neskutečnou barevností. A Oliver tam stál a jen se na mě usmíval.
Tento sen vystřídalo ještě několik dalších. Všude hrál hlavní roli Oliver nebo moje rodina.
S trhnutím jsem se probudila a prudce se posadila. Celé mé tělo pokrývaly studené kapičky potu. S ještě rozespalýma očima jsem se vydala do koupelny a dopřála si pořádnou uvolňující sprchu.
Hned jak jsem zbavila oči přebytečné vody, uviděla jsem TO. Ne, to není správný výraz.
Viděla jsem všechno. Úplně všechno.
Odraz světla od nepatrných částeček prachu ve vzduchu, kapičky vody ve vzniklé páře, nedokonalosti ve zdech, rozmanitost dřeva na dveřích, prostě všechno.
Ne to není možný, tohle se mi musí zdát. Určitě stále spím. Zatřepala jsem hlavou v domnění, že se toho zbavím. Stal se pravý opak. V hlavě jsem ucítila pulzující bolest, která začala pomalu odeznívat.
Posadila jsem se na okraj vany a snažila se klidně dýchat. Tohle je jen sen, opakovala jsem si v duchu a oči nechala zavřené. Ke všemu se najednou přidaly různé zvuky. Slyšela jsem tekoucí vodu v trubkách ve zdech, venku někdo zavíral dveře, auto zabrzdilo na stopce, v domě se hádal mladý pár. Bylo to nesnesitelné.
„Ne, já nechci. Prosím, ne.“ Zakřičela jsem do prázdné koupelny a rozbrečela se. Nechtěla jsem si připustit, že je to skutečné, že se plní vše, od čeho jsem se snažila utéct. Marně.
Svezla jsem se po vaně na zem a nechala se chladit od kachliček, které v tichosti přijímaly mé slzy.