Vampire

VIII.

„Proč to nemohlo být delší?!“ zeptala jsem se mírně zklamaně na druhé straně. Ten pocit volnosti se zdál být tak osvobozující….
Koran se jen zasmál.
„Takovouhle tě neznám,“ řekl popravdě a já se zarazila.
„Co tím myslíš?“ ochablo mé nadšení. No tak tohle mě vrátilo zpátky na zem.
„Myslím tím, že jsem tě ještě neviděl veselou.“
Neměla jsem tušení, jak se zachovat, a tak mu v odpověď přišlo jenom bručivé„Hmmm.“ . Chvíli jsem odolávala pokušení, ale pak jsem to vzdala a zeptala se ho: „Jak si to udělal?“
Zavrtěl hlavou a usmál se. „Kouzlo!“
„No to vim taky, ale jak si dokázal něco takovýho? Myslela sem, že ještě nemáš dost síly.“
„Na tohle ve skutečnosti moc energie nepotřebuju. Vypadá to složitě, ale není. Já nevytvářím celý most, ale dalo by se říct, že si jenom podložím nohy.“ Zasmál se a podrbal se zamyšleně na hlavě. „Navíc teď budou mít těžší stopování.“
Kývla jsem na souhlasil, naposled se podívala za sebe, a pak nás čekalo jen další cestování.

„Jak ti vůbec je?“ zeptala jsem se za chůze a radši už nekomentovala naše tempo. Můj pohled směřoval na západ. Slunce se klanělo k vrcholkům hor a házelo rudé odlesky.
„Jak to myslíš?“ opáčil klidně a já se po něm zvědavě koukla. Mým očím ušlo máloco, a tak nebylo těžké zjistit, jak na tom fyzicky je. Přesto mě však zajímalo, co mi odpoví.
„No myslim tim, jak se cejtíš,“ zahučela jsem a čekala, co z něj vypadne.
„Normálně. Jak bych se měl cejtit?“ Demonstrativně trhnul rukama.
„Já jenom, že se ti ta rána otevřela a co chvíli se snažíš skrýt, že tě to bolí,“ odsekla jsem nepříjemně.
„A na to si přišla jak?“zeptal se na oko podrážděně, ale byla za tím nervozita. Nevěděla jsem, proč si mám myslet, že je vše v pořádku.
„Zapomněl si, že jsem upír. Stačí, aby ti z rány uniklo trochu krve a já to ucítím,“ zněla má odpověď. Snaha o ledabylý tón se mi moc nepovedla.
„Jo, tak fajn. Ale to nic není.“
„Je. Měli bysme se utábořit.“
Jen rezignovaně trhl rameny a zřejmě uznal, že mě jen tak neoblafne. Rozdělal oheň a já mu mezitím sehnala jídlo a sama jsem se vydala na lov. Malé zvíře mi stačilo, dnes jsem příliš krve nepotřebovala.
Znovu jsem ošetřila Koranovy rány a uložili jsme se k spánku.

S trhnutím jsem se vzbudila. Od té doby, co jsem cestovala s Koranem, jsem upadala do spánku. Navíc dost často. Byl snad mnohem hlubší, než ten lidský. Vůbec jsem během něj nevnímala okolí. Ani trochu se mi to nelíbilo, v případě napadení bych nestačila zareagovat. Důležitější však bylo to, co mě probralo.
Poblouzněně jsem vstala, ale pocit jako při lovu mě ihned povzbudil. Natáhla jsem vzduch do plic a ačkoli v něm nebyl pach krve, chvělo se v něm jakési napětí. Napadlo mě, že v okolí jsou nepřátele, ale nikdo nikde nebyl.
Na mou mysl náhle zaútočily zvláštní myšlenky. Snad ani nemohly patřit mě, i když jsem upír. Byly surové a krvelačné, hrůzné výjevy násilí. Způsobily mi hroznou bolest a tak jsem se chytla za hlavu, div jsem si nervala vlasy. V návalu paniky a nesnesitelného utrpení se mi hlavou mihl úmysl zabíjet. Dech se mi neúprosně zrychlil a ta hrůza nepolevovala. Chtělo se mi křičet, z hrdla mi ale nevyšla ani hláska.
Aniž bych vůbec chtěla, udělala jsem krok ke spícímu Koranovi. Z pouzdra připevněnému k mé noze jsem vytáhla svou dýku. „NE! NE!“ křičelo všechno v mé hlavě, tělo mě ale neposlouchalo. Nahnula jsem se nad něj a dívala se do jeho klidné tváře. „Korane sakra vytvoř to svoje pole!“ řvalo uvnitř mě, ale nic se nestalo.

IX.

V zoufalství jsem se z posledních sil rychle ohnala dýkou. Splnila svůj účel a pramínek krve mi stékal z rány na noze. Ta divná bolest zmizela a místo toho ji vystřídala ryze fyzická. Unaveně jsem se sesula k zemi. Co to sakra bylo?!
„Korane,“ zašeptala jsem do nočního ticha a nepotlačila vzlyk. Vzbudil se. Nevím jak to mohl slyšet, hlavní bylo, že se vzbudil. Chvíli na mě nechápavě koukal, až mu pohled spočinul na dýce zaražené v mém stehně. Pořád jsem ji, pro případ nouze, nevytáhla.
„Co se stalo?“ Zmatenýma očima přejížděl od rány k mému obličeji.
„Já nevím,“ šeptla jsem do ticha a cítila se strašně provinile. Tohle bych přece nikdy nemohla udělat. Snažila jsem se namluvit si, že je to kvůli dohodě, ale to byla obyčejná lež. Být po takové době s někým jiným, mi dávalo pocit, že jsem zase člověk. Sice ne na dlouho, ale aspoň na těch pár okamžiků.
„Vytáhnu ji,“ řekl mi a neohrabaně po dýce sáhnul. Usykla jsem.„Promiň!“
„To je v pořádku.“ Byla jsem mu vděčná, sama bych to asi už nedokázala.
Dal se trochu do kupy a dýku mi opatrně vytáhl. Cítila jsem, jak se mi noha ihned začala zacelovat.
„Díky.“
Koran jenom kývnul, zvedl se a rozdělal oheň. Celou dobu jsem ho pozorovala a přemýšlela, jestli mu o tom mám říct. Položila jsem hlavu do suché trávy a zavřela oči. Věděla jsem, že s mým vysvětlením se nadlouho nespokojí. Předtím…. Ta chuť zabíjet se mi přímo hnusila. Když jsem byla na lovu, většinou jsem o sobě ani moc nevěděla. Lidi jsem sice zabíjela, ale ne z touhy po krvi. Důkladně jsem si vybírala své oběti. Když jsem doopravdy chtěla krev, stávalo se ze mě monstrum a to jsem mezi lidmi nemohla dovolit. Jen jednou, na začátku…. Myšlenky se mi toulaly a dostaly se i do míst, které bych nejraději vymazala. Vzpomínka na to, jak jsem se vzepřela svému osudu.
Tak odporná myšlenka zabíjet…. Víc jak dva měsíce jsem se nedotkla ničeho živého a čas plynul. Přestala jsem ho počítat. Už ani nevím jak dlouho jsem to vydržela, avšak následky za to nestály. Po určité době jsem byla den ode dne slabší, až se mé tělo zřeklo mé vůle. Pak se ze mě stal - jen jednou jedinkrát – pravý upír. Zabila jsem tři dospělé lidi, nevinné. A když jsem se probrala a uvědomila si, co se stalo……..
Stiskla jsem víčka ještě víc k sobě, jak se mi do očí hrnuly slzy. "Nemůžu mu to říct. Nemám ponětí, co vymyslet za výmluvu, ale pravdu se nesmí dozvědět."