Juliin deník - 52. díl

Cítila jsem, jak horečka začíná pomalu polevovat, přesto jsem byla nadále v jednom ohni a připadala si šíleně zesláblá. Nechala jsem se nést, aniž bych se zmohla na nějaký odpor. Neměla jsem sílu přemýšlet o tom, jak je mi nepříjemný dotyk toho cizího těla, ani o tom, co se se mnou bude dít. Pravidelné kolébání způsobené chůzí mě podivně uklidňovalo a spolu se stále účinkujícími prášky na spaní přispělo k tomu, že jsem brzy ztratila vědomí...

14. července, čtvrtek

Když jsem se opět probrala, míchaly se ve mně různé pocity a chvíli trvalo, než moje pomalá mysl začala zase fungovat. Počáteční rozespalost vystřídalo zmatení a následně zděšení a strach. Načež jsem si uvědomila, že se třesu zimou.
Motala se mi hlava a připadala jsem si trochu jako zfetovaná... Vážně mi dal Nick jenom prášky na spaní? Nebo mi někdo jiný něco podstrčil? Začala jsem se rozvzpomínat, jak jsem se tady ocitla. V tom mátožném stavu nebylo zrovna jednoduché přimět můj mozek ke spolupráci...
Kde to proboha jsem?? Mžourala jsem do tmy kolem sebe a čekala, až si moje oči zvyknou a já budu schopná rozpoznat aspoň nějaké obrysy. Jsem v nějakém pokoji? To sotva, na to je tady příliš velká zima. Objala jsem si hrudník a třela si paže. S potěšením jsem zjistila, že mám na sobě mikinu a ne pouze triko s krátkým rukávem, ve kterém většinou spím. Že by Nick? Možná mě zimnice stihla už v noci, mezi návaly horečky. Co že jsem si to vlastně oblékala včera před spaním? Ohmatala jsem látku, jenž obepínala mé nohy a tipla jsem to na plátěné kalhoty – no teda, byla jsem večer moc líná se převlékat do něčeho pohodlnějšího nebo jsem ještě měla hlavu v oblacích z toho, co se včera odehrávalo mezi mnou a Nickem?
Ironicky jsem se uchechtla. Já jsem bůhvíkde, možná dokonce v ohrožení života a přemýšlím nad tím, co mám na sobě. Můj smích se zlověstně odrážel kolem jako ozvěna.
Okamžitě jsem zmlkla. Rýsovalo se mi v hlavě neblahé tušení, kde asi jsem. Země pode mnou byla tvrdá a vlhká. Šmátrala jsem rukama za sebe, dokud jsem nenarazila na svislou překážku. Líně jsem se k ní přisunula a opřela se o ni zády – cítila jsem se tak o něco bezpečněji. Stěna byla rovněž vlhká, ale když jsem na ni sáhla rukou, trochu se drolila. Jako bych byla v nějaké jeskyni... ale ne, v jeskyni ne – drolící se materiál rozhodně nebyl z kamene... spíš z hlíny. Jako bych byla... pod zemí!
Naproti mě se na stěně znenadání rozhořel slabý plamen pochodně, až jsem leknutím nadskočila. V záři matného světla jsem si svoje domněnky potvrdila – pokud se nenacházím v podzemí, potom se mu toto místo dost věrohodně podobá.
Roztřeseně jsem těkala očima po celém tom podzemním tunelu a čekala, jestli se někdo neobjeví. Třeba by se mi podařilo utéct, uvažovala jsem, ale mé rozumnější já se mi za to vysmálo, navíc moje ztuhlé tělo se odmítalo kamkoliv pohnout.
A najednou se ukázal. Vynořil se přede mnou odnikud. Člověk, kterého jsem se pravděpodobně měla na téhle planetě nejvíc bát.
Zavalitá, umouněná postava s ošuntělým kabátem a na cáry potrhanými kalhotami mě neděsila tolik jako tvář, která si mě svrchu vítězoslavně prohlížela. Tvář, kterou jsem dávno znala – spatřila jsem ji už tolikrát a přitom ani jednou ve skutečnosti. Viděla jsem ji na fotografii, ve snu, často se mi zjevovala v mysli, zrovna jako dnes v noci.
Znala jsem ty černočerné oči, z nichž čišel chlad, falešný úsměv i zjizvený obličej zarostlý plnovousem a mastnými, prořídlými vlasy. Takhle zblízka se mi ten netvor však zdál mnohem, mnohem strašnější. Dokonce jeho pach byl příšerný – jako by snad z podzemí nikdy nevylézal. Na první pohled bylo znát, že mám co dočinění s temným.
Kdybych se už tak neklepala zimou, otřásla bych se odporem k bytosti přede mnou. Tohle že byl můj děda?! Pokoušela jsem se nemyslet na to, zda to byl on, kdo mě dotáhl až sem do téhle díry, stejně špinavé jako on.
Zachechtal se mně dobře známým zlověstným smíchem, při němž tuhla krev v žilách.
„Konečně se setkáváme tváří v tvář, co Julinko? Julius Doskočil osobně,“ ukázal na sebe tlustým prstem.
Zkřivila jsem obličej hnusem.
„Ani jsem nečekal, že bude tak snadné dostat tě pryč,“ pokračoval se zjevným potěšením v hlase. „Se všemi těmi směšnými opatřeními a strážci...“
Pevně jsem semkla rty k sobě. Na to jsem nepomyslela. Kdo že mě všechno hlídá? Nick, rodiče, Iris, sám Nejvyšší, Spojenectví a já nevím kdo ještě... Navíc chalupa by podle Nickových slov taky měla být nějak střežená. Jak je ten parchant dokázal všechny přelstít??
„Jak jste se dostal do chalupy?“ vyštěkla jsem, jak nejstatečněji jsem dovedla. „Řekli mi, že je nemožné, abyste se tam vrátil.“
„Všichni mě podceňují. Přece si nemyslíš, že bych svoji chalupu nechal jen tak, aniž bych si pojistil, že se do ní budu moct jednoho dne v případě potřeby vrátit.“
Založil si ruce na prsou a opřel se zády o stěnu přímo naproti mně. Nespouštěl mě z očí.
„Ani netušíš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal. Dnes v noci se naskytla opravdu vynikající příležitost. Ten budižkničemu Nick tě uspal prášky, aby mohl jít něco projednat s Nejvyšším. Zůstala jsi úplně sama v prázdném domě. Stačilo rozprostřít kolem domu zatmění a mohl jsem tě nepozorovaně unést, dřív než si kdokoliv stačil všimnout, že se něco děje.“
„Na mě ale jeho triky neplatí,“ ozval se mi v hlavě rozzuřený hlas, až jsem málem hlasitě vyjekla. Poslední dobou nebylo vůbec potřeba, aby se mnou můj mentor komunikoval, takže to pro mě bylo najednou poněkud neobvyklé. Ignorovala jsem ho, potřebovala jsem pár odpovědí od toho odpornýho dědka přede mnou.
„Nebylo to přece poprvé, kdy jsem byla sama,“ namítla jsem se zaťatými zuby.
„Mýlíš se. Nick tě sice často nechával v chalupě samotnou, vždycky u tebe ale ponechal někoho, kdo nad tebou přebíral ochranu – tys o tom neměla ani ponětí. Tentokrát mu to naštěstí nevyšlo. Vzdálil se dřív, než ho někdo jiný stačil nahradit. A mimoto jsem potřeboval spoustu času – celé dny – na to, abych tě sledoval, dřív než cokoliv podniknu. Musel jsem vědět dopodrobna, jak funguje systém tvojí ochrany. A navíc jsi ve mě včera vzbudila nenasytnou zvědavost, když jsi konečně spatřila... No, zmocnila se mě touha začít jednat.“
Slyšela jsem, jak mi mentor v hlavě naštvaně syčí.
„Co po mě chcete?!“ zakřičela jsem ochraptělým hlasem. Odkašlala jsem si.
Zase ten zvrácený smích. Pocítila jsem okamžitou touhu vstát a zakroutit mu krkem, ale představa jeho smradlavého, bůhvíkolik let nemytého těla mě od mého plánu okamžitě odradila.
Julius se začal smát ještě víc.
„Pomůžeš mi najít smaragd,“ řekl s neochvějnou sebejistotou, když se opět uklidnil, a v očích mu zajiskřilo.
Ani ve snu, pomyslela jsem si a nepřístupně jsem založila ruce na prsou. Děda se však nehodlal tak lehce vzdát.
„Jen si to představ... Zmocnit se smaragdu a být nesmrtelná... Mohla bys žít navěky naprosto bezstarostně,“ téměř šeptal a jeho hlas byl náhle úplně medový. Provrtával mě očima. „Ačkoliv se ti to možná nezdá, jsme rodina a můžeme spolu dokázat velké věci. Jsme si podobnější než bys čekala... Nebyla jsi stvořena, abys pomáhala jim, ale mně. Oni po tobě chtějí, abys našla smaragd, ale co ty z toho budeš mít?? Nic, vůbec nic! Zato já ti zajistím nesmrtelnost a blahobyt...“
Jeho nechutná tvář se nyní usmívala.
Místo toho, aby se mi zvedal žaludek, začaly se mi před očima rýsovat obrazy toho, co mi popisoval. Nesmrtelnost... Vlastně měl pravdu; nezdálo se mi to tak špatné. Viděla jsem ho najednou v úplně jiném světle. Jako by mi někdo změnil vnímání o sto osmdesát stupňů... Jako by někdo uvažoval za mě...
„Julie!“ zavrčel mi v hlavě varovný hlas. Vnímala jsem ho jen napůl, ale vidiny se pomalu začínaly vytrácet...
Temný naklonil hlavu na stranu a spiklenecky na mě mrknul. „Jediné, co po tobě chci, je, abys mi prozradila, kde je ukrytý smaragd. Vím, že to místo znáš.“
Hlava se mi malinko motala, musela jsem přivřít oči, abych se mohla soustředit. Co to říká? Kde je smaragd? Ano, to přece vím... Vím to. Kde jen...?
Položila jsem si ruce na spánky. No tak, chce to vědět, musím si vzpomenout!
„Ne!“ zavelel mentor.
Soustředit se bylo čím dál horší. Jediné, co jsem si dokázala vybavit, bylo zelené světlo. Spousta sytě zeleného světla...
„Tak dost!“ ozval se zase mentor. A pak se mi před očima zatmělo. Všechny myšlenky se vypařily a já už si nemohla vzpomenout vůbec na nic.
Otevřela jsem oči. Stvůra přede mnou mi už zase připadala ohavná. Ve tváři měla rozpolcený výraz. Na jedné straně vítězoslavný a na té druhé poněkud zlostný a zklamaný.
Přemýšlel. Hodnou chvíli vůbec nepromluvil a já jsem ani nedutala.
„Ze spaní jsi často mumlala Nickovo jméno,“ prohodil nakonec jakoby mimochodem.
Ta otázka mě zmátla. Co tím sleduje? Jakmile jsem však pomyslela na Nicka, srdce se mi zběsile rozbušilo.
„Záleží ti na něm hodně?“ zeptal se a zabodl se do mě pohledem.
„Co-cože?“ vykoktala jsem. Na víc jsem se nezmohla. Jeho slova mě ovšem probrala – veškerá moje omámenost byla tatam.
Zamračila jsem se, když jsem si dokázala dát dohromady, k čemu mu ta informace bude. Určitě mu bude chtít ublížit; má v plánu mučit ty, které mám nejradši, a tím mě bude psychicky terorizovat a dohánět k šílenství, abych se mu podřídila a plnila cokoliv, co ode mě bude vyžadovat. Proboha jenom ne Nick! Umínila jsem si, že udělám všechno pro to, aby byl v bezpečí.
Zatnula jsem zuby. Věděla jsem, co chce Julius slyšet. Zkusila jsem vsadit na opak. „Ne, nezáleží,“ prohlásila jsem pevně.
Bedlivě mě pozoroval a pak se rozchechtal na celé kolo. Neoklamala jsem ho.
Sakra, sakra, sakra, nadávala jsem v duchu. Musím Nicka nějak varovat. No jistě, telepatie mezi námi přece funguje! Můžu ho zkusit zavolat...
Julius mě zarazil dřív, než jsem stačila cokoliv podniknout. „To nedělej, nemá to cenu... anebo...“ v očích se mu výhrůžně zablesklo. „Vlastně by nebylo špatné mít vás oba pěkně pohromadě.“
V obličeji se mu usadil spokojený výraz, vzápětí ale zmizel. „Každopádně jsem zvědavý, jestli tvoje zoufalé volání uslyší,“ zamumlal pobaveně spíš sám pro sebe.
„No, a teď mě omluv, mám na práci neodkladné záležitosti,“ pokračoval už nahlas a vypařil se dřív, než jsem stačila otevřít ústa.
Vyděšeně jsem zalapala po dechu.
Ještě nějakou dobu jsem nehybně zírala na místo, kde před chvílí stál. Potom jsem zavřela oči, zhluboka dýchala a snažila se uklidnit.
„Co to má znamenat?!“ zeptala jsem se, když jsem získala jistotu, že konečně dokážu promluvit – slzám jsem se ale stejně neubránila.
Čekala jsem, že mi mentor všechno vysvětlí. Třeba mi bude alespoň protentokrát skutečně užitečný.
„Tahle situace pro tebe zřejmě nebude snadná,“ odpověděl vlídným hlasem, zatímco jsem si rychle utírala slzy. „Musíš si uvědomit, že tvůj děd je pravděpodobně jeden z nejzáludnějších a nejnebezpečnějších temných, kteří existují.“
Najednou se mi znovu vybavil ten pocit, že Julius není tak strašný, že se mnou jedná férově a že... že...
„Julie!“ mentor byl náhle rozzuřený. „Musíš mě poslouchat!“
Jo, jo, vždyť poslouchám... Je to můj děda, nemusím se ho bát.
„Hrome, Julie! On tě ovládá, slyšíš??“ zařval tak zuřivě, až jsem sebou trhla. „Musíš se vzpamatovat!“
A pak jsem dostala pěstí do nosu.
Být komiksová postavička, měla bych právě nad hlavou svatozář z hvězdiček. Zmateně jsem zamrkala a přemítala, co se stalo. Jako by mě praštila neviditelná ruka...
„Doufám, že už jsi zase při vědomí,“ utrousil mentor tónem, který jako by říkal, že mi to patřilo.
Chytila jsem se za hlavu a přála si, aby mi přestala třeštit.
„Fajn,“ prohlásil mentor spokojeně. „Teď mě snad už budeš dostatečně vnímat. Budeš muset respektovat dvě pravidla. Zaprvé, nesmíš se nechat Juliem ovládat – nedovol, aby si s tebou dělal, co chce. A druhá věc, stejně tak důležitá: budeš muset v jeho přítomnosti kontrolovat svou mysl.“
„Kontrolovat? K čemu to bude dobrý?“ udělala jsem obličej.
„Julius dokázal tvou hlavu řádně prozkoumat a vyladil se na tvou mysl tak, že teď může bez problémů vidět všechny tvé myšlenky. Což nám, jak jistě chápeš, poněkud komplikuje situaci.“