Forsaken - 158. díl

„Jakejch povinností?“ zamračila jsem se na Marcella znepokojeně. „A proč by se k nim vůbec vracel?“
Marcell chvilku mlčel, skoro jako kdyby přemítal, jestli mi to říct a nebo ne. Nakonec v něm ale zřejmě zvítězil smysl pro upřímnost. „Bylo to v rámci dohody... Oni počkají, dokud jim nepředloží důkaz, že jsi jednou z nás, a on se navrátí na svůj post...“
„A s tímhle souhlasil?!“ nedokázala jsem tomu uvěřit. To, že by kvůli mně obětoval svůj dosavadní způsob života, kterej si kvůli mámě zvolil, mi přišlo prostě neuvěřitelný. A taky mě to dost zarmoutilo. Protože jsem věděla, že by se jí to ani trochu nezamlouvalo.
„Ano.“
Marcell si nalil ještě trochu kafe a beze spěchu si ho vychutnával, jako kdyby se nic mimořádnýho nedělo. Když mu ale vzápětí začal zvonit mobil, vyskočil na nohy s pohotovostí, která svědčila o tom, že na ten telefonát netrpělivě čekal.
„Je to Riel?“ dotazovala jsem se okamžitě a zvědavě jsem natahovala krk, jako kdybych snad mohla na tom prťavým displeji rozpoznat, kdo mu to volá.
„Není. Omluv mě, prosím tě, na okamžik...“
Marcell se spěšně přesunul do chodby, než ten hovor přijal.
„Ano?“ zaslechla jsem matně jeho hlas a napínala jsem uši, aby mi z tý jednostranný konverzace nic neuniklo. Je přece docela dobře možný, že v tom Rielově zmizení má prsty on... Nejdřív unesl jeho sestru a když mu na to Riel přišel, tak se zmocnil i jeho. A nebo ho rovnou odstranil. Ta myšlenka mě zrovna moc neuklidnila, a tak jsem se začala hned zuřivě přesvědčovat, že mám jen příliš bujnou fantazii. Riel je přece určitě v pořádku. Musí bejt!
„Výborně! Sledujte je, ale zatím nezasahujte! A kdyby se dělo něco neobvyklého, tak mi to neprodleně hlaste!“ nařizoval Marcell té osobě na druhé straně a mě zaskočil panovačný a hlavně až děsivě nelítostný tón jeho hlasu. Takhle jsem ho ještě nezažila. Zajímalo by mě, jaký vlastně ve skutečnosti je, protože se mi najednou zdálo, že to, jak se chová ke mně, je jenom hodně dobrá přetvářka.
Když se o chvilku později vrátil zpátky do jídelny, měl už opět ve tváři nádech lehkého úsměvu, který se tam tak často objevoval. Výraz člověka, nebo v jeho případě upíra, kterýho vůbec nic netrápí a je se vším maximálně spokojenej.
„Nějaký problémy?“ vyzvídala jsem, jakmile se posadil.
„Ale kdepak. Jenom pár andělů se rozhodlo zlobit. Nic velkého.“
„Pro tebe nejspíš ne, ale co když se mě některý z nich rozhodne poctít návštěvou? Co tu mám jako sama dělat? Říct mu, aby přišel znova, až tu budeš ty a nebo Riel?“
„Sem by se žádný z jejich pěšáků neodvážil,“ uklidňoval mě Marcell.
„Žádnej z pěšáků? Takže nějakej Nejvyšší od andělů se sem klidně dostat může?“ vyložila jsem si to jeho ujištění po svým.
„Asi ano, ale pochybuji, že by to udělal,“ zatvářil se Marcell skepticky.
„Fajn. Tvoje jistota je vážně skvělá věc! Ještě mi řekni... s tou tátovou dohodou... co se mnou bude dál, jestli ty testy nedopadnou dobře?“ zajímala jsem se.
„Pak je Alexander povinen dodat Nejvyšším důkaz o tom, že jsi byla eliminována.“
„Takže jsem tu teď vlastně zavřená a čekám buď na milost a nebo na svou popravu?“
„Nebral bych to sice tak dramaticky, ale teoreticky ano,“ připustil Marcell.
„A prakticky?“
„Prakticky pochybuji, že by Alexander jejich přání vyplnil. Koneckonců jsi to jediné, co mu po tvé matce zůstalo.“
„Ještě má přece vzpomínky...“
„Vzpomínky!“ Marcell se trochu pohrdavě ušklíbnul. „Vzpomínky nemají pro upíra valný význam. Nač vzpomínat, když máš celý dlouhý život před sebou? Kdo odešel, ten je pryč a nic už ho nevrátí, tak proč se tím zabývat?“
„Máma se ale vrátila!“ bránila jsem ji okamžitě, protože se mi ani v nejmenším nezamlouvala představa, že táta na ni už třeba dočista zapomněl.
„To ano... A to byla velká chyba.“