Srdce bojovnice II - 10. díl

Lehce jsem se ošila. „Možná něco málo vím…“ připustila jsem neochotně, protože jsem neviděla jinou možnost.
„Výborně, konečně se někam dostáváme. Tak povídej!“ vybídl mě Glorfindel netrpělivě.
„A co Vás vlastně zajímá?“
„Třeba to, jestli si od krále zase nenechal namluvit nějaké nesmysly! Protože pokud ano, pak se vypravím do Eryn Galen a s drahým Oropherem si to osobně vyřídím!“
Ta představa se mi docela zamlouvala a já si na okamžik pohrávala s myšlenkou, že bych přisvědčila. Ale jenom na kratičký. Protože tohle byla příliš vážná záležitost, než abych o ní mohla lhát.
„Zdálo se, že králi zatím celkem zdárně vzdoruje. Ne, že ten by tím byl potěšen. Zřejmě není na něco podobného zrovna zvyklý,“ odpověděla jsem podle pravdy.
„To mu patří, jen ať si zvyká!“ pronesl kapitán záštiplně.
Bylo zjevné, že mu na princi skutečně záleží. A že má na krále dosti vyhraněný názor. Kdo ví, jakým směrem by se ubíral můj život, kdybych kolem sebe měla takovéto přátele. Elronda, který by mi včas řekl, že dělám neuvěřitelnou hloupost, když si ubližuji, a Glorfindela, jenž by byl kdykoli připraven se za mne postavit. Jenže já je neměla. Jen díky Thranduilovi jsem až dosud dokázala udržet své démony pod kontrolou. Když jsem byla s ním, jako kdyby nade mnou ztráceli svou moc. Nyní jsem však byla opět sama… A nebyla jsem si vůbec jistá, jak dlouho se mi podaří jejich zrádnému našeptávání odolávat. Vždyť je o tolik snazší uvěřit špatným věcem…
„A už konečně přestal holdovat té své trudomyslné samotě?“ vyzvídal kapitán dál a já se nemohla nepodivovat jeho zájmu.
„Co přesně máte na mysli?“
„Jestli stále ještě nedává raději přednost Morelenovi a dlouhým vyjížďkám, jako tomu bylo tady, namísto aby si užíval společnosti ellith,“ vysvětlil mi s nádechem nesouhlasu, který mě vzhledem k tomu, že se choval podobně, celkem pobavil.
„Já na tom nevidím nic špatného! Zvlášť když jsem slyšela, že o někoho krátce předtím přišel!“ postavila jsem se ihned na princovu stranu.
„To ano… v Eregionu… Ale to bylo poněkud složitější…“ snažil se to zamluvit Glorfindel a tím samozřejmě upoutal mou pozornost.
„Složitější? Jak to?“
Mezitím jsme dorazili k malé ohrazené pastvině, která byla v tuto chvíli docela prázdná, a kapitán zřejmě usoudil, že jsme již v bezpečné vzdálenosti od jeho obdivovatelek, neboť se zády pohodlně opřel o horní břevno.
„Nemyslím si, že by bylo správné, abych ti o tom vyprávěl. Tohle je Thranduilova soukromá záležitost a já se mu do toho nechci vměšovat…“ odbyl mne značně arogantním tónem.
Zastavila jsem se přímo před ním, založila jsem si ruce na prsou a nahněvaně jsem si ho přeměřovala. „Tak nechcete?!“ opáčila jsem ostře. „Vy mě tu zpovídáte, ale když se zeptám já, tak mi tu akorát udělíte kázání? Pak vězte, že já Vám už také nic nepovím!“
Kapitán překvapeně zamrkal. „Cože?!“
„Slyšel jste mě!“
„Takhle hovoříš se svým potencionálním velitelem?!“ vypravil ze sebe ohromeně. Zřejmě se mu něco takového nestávalo často.
„Ne, tahle hovořím s princovým přítelem, kterým jste, jak se zdá, především!“
Nejdřív na mě notnou chvíli užasle zíral, než nakonec pozvolna přikývnul. „Dobrá, řeknu ti, co vím, ale nejdříve mi odpovíš ty. A bez vytáček.“
Nerozmýšlela jsem se dlouho. „To zní jako slušná nabídka. Přijímám.“
Kapitán se trochu kysele pousmál. „Jestli jsi nestrávila až příliš času s Erestorem, ten také moc rád vyjednává. Jen mu vždy činí potíže splnit svou část dohody.“
„Pokud jste si toho nepovšimnul, pak má část dohody je na pořadí jako první,“ odtušila jsem chladně. „Ptejte se tedy, ať to máme za sebou.“
„Jak si přeješ. Předtím jsi tvrdila, že nejsi Saerosovo děvče… A co když tě nazvu Thranduilovou dívkou? Budu pak blíže pravdě?“