Vampire

X.

Otevřela jsem oči, až když se nade mnou skláněl. Díval se na mě dost zvláštně, ne jako obvykle. Byl vážný a takový přísný, najednou se v něm octla velká autorita. Nedalo se to vydržet, pohled mi zabloudil pryč. Pomohl mi na nohy a hned na mě uhodil.
„Co se stalo?“
„Nic, nevím to.“ zašeptala jsem a přála si, aby tomu věřil… Jenže to se nesplnilo…
„Víš to a moc dobře,“ zahřmel neobvykle hlubokým hlasem.
Zuby jsem zaryla do rtu, až mi z něj stekla krev, ale vzápětí byl znovu neporušený. „Nic,“ zopakovala jsem rozhodně. Lepší bude vůbec neodpovídat, vymýšlení výmluv mi nikdy nešlo.
„Tohle není hra!“ rozkřikl se.
„To vím taky.“ Přišla ledová odpověď. V každém případě zněla klidněji, než v jakém stavu jsem se nacházela já.
„Tak se podle toho chovej!“
Ztěžka jsem potlačila trhnutí hlavou.
„Když mi to neřekneš, budu ti muset číst myšlenky.“
Jen jsem se zhluboka nadechla, ale zachovala mlčení.
„V tvym zájmu,“
„Jak můžeš vědět, co je v mym zájmu?“ přerušila jsem ho a narůstal ve mně vztek. Ať se děje cokoli, v hlavě se mi hrabat nebude. V zápětí jsem ale pocítila lehkou bolest v týle, zase dost zvláštní. „Nedělej to!“ zazněla hlasitě výhružka z mých úst, ale nic si z ní nedělal.
„Tohle ti nikdy neodpustim!“ pomyslela jsem si v duchu a viděla jak sebou trhl. Nohy se mi podlomily, jak mě ovládal obrovský vztek, avšak zároveň i ponížení. V hlavě se mi násilím míhaly myšlenky z toho, jak jsem se zvedla a vytáhla dýku z pouzdra. Mozek všechno dokonale uchoval jako čerstvou vzpomínku. Ty pocity na mě útočily znova. Zavřela jsem oči a jednu slzu nedokázala zachytit. Stekla mi po tváři, když jsem na ní rozpoznala i teplou ruku. Překvapeně jsem podívala před sebe a zkoumala Koranovu tvář. Myšlenky bloudily dál, až se dostaly k mému vzpomínání na minulost. Škubla jsem sebou a úplně se mu vytrhla.
Skoro jsem vyjekla, když se chytil za hlavu a zaúpěl bolestí. Nevím, jak jsem to dokázala, ale nechtěla jsem, aby tohle věděl.
„Korane?“ Sykla jsem, když jsem ho tak viděla. „Tohle sem nechtěla. Já jenom,“
„To je jedno, říkal sem si o to,“ přerušil mě a pomalu vstal. „V každym případě je dobře, že sem to udělal. Neboj, nechtěl sem….. Prostě bych se nedíval na nic jiného.“
Jen jsem kývla hlavou, ohromená z toho, co jsem udělala. Moje zlost vůči Koranovi najednou opadla.
„Někdo na tebe použil odpornou techniku,“ zdálo se mi, že to říká spíš sobě.
Tázavě jsem na něj pohlédla.
„Musí být hodně silný, když dokázal použít kouzlo, které ti ochromí mysl i tělo a použije ho pro vlastní vůli.“
„Počkej, počkej….. Takže to… Někdo se mě snažil ovládnout k tomu, abych tě zabila?“
„Jo,“ odpověděl a zuřivě zatnul pěsti. „Tohle je jedna z nejhnusnějších věcí, co může kouzelník udělat, protože se to rovná mučení. Musel vědět, že mám společnost, ale hodně tě podcenil. Normální člověk by při tom nedokázal ani vnímat vlastní vůli. Neví, že si upír a ty ses dokázala jeho úmyslu vzepřít.“
„Samotnou by mě zajímalo jak….“
„Fyzickou bolestí.“
Došlo mi, o čem mluví. Ta rána odvedla mou pozornost, protože tak to prostě funguje podle pudu sebezáchovy.
Z toho všeho se dalo pár věcí odvodit. „Zřejmě mi moje upírství dává i výhody,“ zašeptala jsem si sama pro sebe.