Melien Edhel - LVI. kapitola - část 2/2

Nimloth ležela schoulená v Gildorově náruči a znepokojeně zírala kamsi do tmy.
Když se společně postarali o koně a něco pojedli, přichystali si v troskách onoho rozlehlého domu místečko pro přenocování. A ačkoli se Gildor opravdu překonal, aby jejich provizorní lože bylo co možná nejpohodlnější, beztak se jí stále nedařilo upadnout do reverie.
Nevěděla, jestli za to může toto opuštěné město a nebo Gildor, který jí před spaním vyprávěl velice živě o tom, co se tu tenkrát přihodilo, ale přísahala by, že se nocí nesou jakési tiché ovšem značně naléhavé hlasy. Zoufalý šepot… tlumená volání o pomoc… křik o to děsivější, že byl jen jakousi ozvěnou možná z doby, kdy toto město dosud stálo…
Z oné noci, kdy bylo napadeno smečkou vlkodlaků… hrůzostrašných tvorů, které ve své zvrácenosti stvořil Sauron… zčásti Eldar, zčásti vlci… živící se krví a masem svých obětí… Ve snaze zahnat tyto stvůry se obyvatelům nechtěně podařilo vypálit to tu až do základů. Mnoho z nich bylo tehdy uvězněno v hořících domech bez jakékoli naděje na únik. Neboť z jedné strany na ně útočily vše pohlcující plameny a z té druhé ostré tesáky krvežíznivých bestií. Nikdo to tu prý nepřežil...
Když se sem skupina vojáků, v níž se nacházel i Gildor, konečně dostala, mohli už jen pobít pár zbývajících vlkodlaků, kteří se na ulicích dychtivě krmili čerstvým masem, a pak všechna těla naházet na hromadu a spálit.
Nimloth mrazilo při pomyšlení, že země, po které tu chodí, na které leží, je pokrytá popelem z těl těch nešťastníků. Připadalo jí to jako znesvěcení… jako projev pohrdání vůči těm, kteří tu kdysi žili… A nemohla si pomoct, aby se neobávala, že budou za tuto svou troufalost nějakým způsobem potrestáni.
Gildora však zřejmě podobné představy netrápily, neboť přinejmenším podle jeho klidného oddychování usoudila, že už dávno sní. Pouze ona tu místo odpočinku naslouchá něčemu, co by klidně mohla být pouze meluzína! Jenže tomuhle vysvětlení prostě nevěřila. Protože když se do těch zvuků zaposlouchala, dokázala rozpoznat několik různých mužských i ženských hlasů, dokonce jí připadalo, že zachytila i některá slova… A ta slova ji znepokojila ještě více než cokoli jiného.
Neboť podle nich se tady událo něco docela jiného, než co jí líčil Gildor. Něco daleko strašlivějšího…

Legolas si oddechl, když přímo před sebou konečně zahlédl temnou siluetu jezdce. Připadalo mu neuvěřitelné, že se mu skutečně podařilo otce dohnat, avšak vzhledem k množství sněhu, které se povalovalo všude po zemi, usoudil, že Nienna s tou svou bouří nejspíš neponechala mnoho náhodě.
Nyní už vzduchem vířily pouze poslední sněhové vločky, a tak když srovnal svého koně s otcovým, nečinilo tomu potíže svého pronásledovatele rozpoznat.
„Legolas! Mani naa lle umien sinome (Čehož tu činíš)?“ dotazoval se lehce udýchaně, neboť to, jak se musel prodírat sněhovou bouří, ho poněkud vyčerpalo. Zmírnil běh Morelena, ale úplně zastavit se mu nechtělo. Přece jen nabral už takhle dost zpoždění. Další si prostě nemohl dovolit.
Legolas se okamžitě přizpůsobil jeho rychlosti. „Lady Nienna vyjevila mi, že i přes varování její jste se i nadále v cestě své pokračovati rozhodl. Však já bych Vás požádati chtěl, byste tohoto znovu zvážil, Adar. Pokud lord Námo nám uškoditi chce, pak bychom toho na váhu lehkou bráti neměli.“
Thranduil si trochu poodhrnul kapuci svého kožešinou podšitého pláště, aby si svého syna mohl přeměřit dosti nevěřícným pohledem.
„Lady Nienna? Já s nikým nehovořil od doby té, co jsem z paláce vyrazil. Však těší mne, že tebe opět zdravého shledávám. Namluviti se mi ovšem nesnaž, žes cesty této jen proto vážil, neb se o život můj strachuješ!“
„Bylo by toho tak těžko k uvěření? Vždyť Vy sám jste za mnou Finroda vyslal, by mne nalezl!“
„To ano,“ připustil Thranduil. „Však čehož jsi to o lordovi Námovi povídal?“
„Zdá se, že opět něčím jemu zprotivili jsme se, a tak Anduinu očaroval, by zahubil nás, jakmile do vod jeho vkročíme,“ vysvětloval Legolas spěšně.
„Pak se Morelen nemýlil, když přebroditi se odmítal. Však když řeky přes most překonáme, pak nám ničeho nehrozí, či snad ano?“
„Toho by snad bezpečným býti mělo, však možná by přec jen lepším bylo do rána vyčkati,“ snažil se ho přesvědčit Legolas, kterého představa jich dvou na dřevěném mostě klenoucím se vysoko na tokem Anduinu nijak nelákala. Vždyť by byli tak snadným terčem...
„Já obávám se, že času toliko nemám, Legolasi. Však důvodu není, bychom my oba životu svého všanc dali. Ty do rána raději zde posečkej.“
„Adar! Čehožpak tak naléhavého Vás do Imladris žene, že ni hodin pár zdržeti se nemůžete?“ podivoval se Legolas. Jistě... měl své podezření, ale stále mu to připadalo značně absurdní.
Thranduil chvilku váhal, než se odhodlal k odpovědi. „Nač toho tajiti... Nimloth důvodem tím jest. Já chyby udělal, že jsem ji vůbec odjeti nechal. Však pokud mi Valar nakloněni budou, pak příležitosti ještě míti budu, bych pochybení tohoto napravil.“
„Dobrá tedy,“ přikývl Legolas. „Pokud tohoto vskutku chcete, pak Vás tam doprovodím. Vždyť sám nejlépe víte, že s lordem Námou žertů není.“
„A nyní tobě o bezpečí mé pouze jedná se? Či snad do Imladris míříš, neb tam Lidianna rozjela se?“ otázal se král přímo.
„Vy o tom víte?!“
„Ovšem. Já svolení k odjezdu jejímu jsem dal. A nebo se snad domníváš, že se jí některak z paláce proklouznouti podařilo?“ Thranduil pochybovačně povytáhnul obočí.
„Však kterak jste toho učiniti mohl?! Vždyť ona...“ Legolas se znenadání odmlčel, neboť si vzpomněl na Niennina slova. Měla pravdu... opravdu Lidianně poslední dobou příliš radosti nezpůsobil. Udělal snad každičkou možnou chybu, kterou jen mohl. A pak to ještě korunoval tím svým nesmyslným výrokem, že pro něho je už dočista mrtvá. Jen když si na to vzpomněl, tak mu bylo ze sebe samého nanic. Jak jen mohl něco tak odporného vůbec vypravit z úst?
„Ona co?“
Legolas jemně potřásl hlavou. „Toť důležitým není. Pokud ona se domnívá, že v Amanu šťastnější bude, pak jí toho přeji...“ přinutil se vyřknout a dokonce se zmohl na hodně chabé pousmání, i když ho to stálo dost sil.
„V Amanu?“ zopakoval Thranduil zadumaně. Jeho prvním impulzem bylo ozřejmit mu pravý účel Lidianniny cesty, ale pak si to rozmyslel. Ostatně... menší lekce jeho synovi pouze prospěje. „Kterak by tam šťastnou nebyla? Vždyť to země zaslíbené jest. Věř mi, že jí tam zhola ničeho chyběti nebude...“
„Toho rád slyším. Nu, pokud se do Imladris do poledne dostati chceme, pak bychom sobě raději pospíšiti měli. Cesty daleké dosud před sebou máme a to i bez nepříjemností, jež by nám lord Námo způsobiti mohl,“ nadhodil Legolas, kterého nijak netěšilo, jakým směrem se jejich rozhovor ubírá.
Naštěstí jeho otec nic nenamítal a nadmíru ochotně opět pobídl Morelena do cvalu. Dlouhou dobu jeli zcela mlčky a co chvíli se obezřetně rozhlíželi kolem sebe, jestli náhodou nezahlédnou něco podezřelého. Avšak zatím všude panoval naprostý klid.
Bez jakékoli úhony se posléze dostali až do blízkosti mostu. Vyhlížel v té tmě téměř jako zvíře číhající na svou kořist a nebo aspoň tak to Legolasovi připadalo. Nemohl se totiž zbavit nepříjemného pocitu, že jsou už delší čas někým sledováni. A pohled na otce mu prozradil, že ten jeho podezření plně sdílí.
„Já jako první pojedu, Adar,“ oznámil mu a už se chystal pobídnout Celebra kupředu, když mu Thranduil zcela nesmlouvavě zablokoval cestu.
„Nikoliv! Ty na břehu tomto zůstaneš, rozumíš?!“ nařídil mu přísně.
„Však proč?“ vzpouzel se tomu nařízení Legolas.
Neobával se toho, co by mu mohl Námo provést, vždyť jakou cenu měl jeho život bez Lidianny? Jenom ho trápila jediná věc a to, že jí nestihl říct, jak moc pro něho znamenala a jak moc ho mrzí, že jí tak ublížil.
„Neb jsem toho rozkázal, Legolasi! Dosud i králem tvým jsem a ty o rozhodnutí mých polemizovati nebudeš!“
„Jistě... Vždy jste pouze králem byl!“ odvětil princ ne bez hořkosti.
Thranduil se na něho trochu lítostivě zadíval. „Ty připomínati mi nemusíš, v čem já pochybil jsem. Otec můj... král Oropher...“ opravil se rychle, neboť otcem pro něho tento ellon skutečně nikdy nebyl. „On vždy více velitelem než-li čímkoli jiným mi byl. Vojáci jeho ctili... a svorně nenáviděli... A já výjimkou nebyl, spíše naopak. Příbuzenství s ním mi pouze toho přineslo, že po mně požadoval, bych vždy výsledků nejlepších měl. A já se tehdy zapřísahal, že pokud syna někdy míti budu, pak se k němu zcela odlišně správati budu. A hleď! Přec jsem toho samého učinil!“
Legolas tiše naslouchal, neboť se nestávalo často, aby se Thranduil rozpovídal o svém otci. Jeho vyprávění ho však nijak nepřekvapilo. Slyšel už dříve mnoho zkazek o tom, jakým krutým a popudlivým vládcem Oropher byl, a nečekaně pocítil ke svému otci sympatie.
„Tak zlým toho nebylo, Adar,“ ujistil ho. „A pochopitelným jest, že v době válek starostí docela jiných jste měl.“
„Pochopitelným možná, však odpustitelným jen stěží. Přinejmenším času vyšetřiti jsem si měl, bych tobě sdělil, kterak pyšným na tebe jsem,“ zpytoval Thranduil svědomí, neboť mu cosi našeptávalo, že již nemusí mít další příležitost svému synovi tohle vyjevil. „Se slovy jsem se já nikdy příliš nepřátelil... Vždy do hlavy mi vtloukali, že jako král budoucí především mečem vládnouti uměti musím. Však přesto bych jednoho tobě nyní říci chtěl... Že syna lepšího bych si vskutku přáti nemohl.“
Legolas ztěžka polkl a chvilku mu trvalo, než mu došel plný význam otcových slov. Přišlo mu neuvěřitelné, že po tolika yénech, kdy toužil tohle slyšet, se konečně dočkal. Kupodivu ačkoli se domníval, že už se mezitím s jeho odmítáním smířil, nyní si uvědomil, že si to pouze namlouval. Protože jinak by ho tato chvála nemohla až natolik dojmout.
„Ani netušíte, kterak moc pro mne toto znamená...“ zamumlal lehce rozpačitě a Thranduil se na něho chápavě pousmál.
„Já myslím, že vím, nin-ion. Neb i já jsem tohoto kdys slyšeti toužil.“ Z jeho hlasu bylo patrné, že on se na rozdíl od Legolase podobného ocenění nikdy nedočkal.
„Nu... Nyní myslím, že připraven jsem lordu Námovi čeliti!“ pronesl vzápětí odhodlaně, jeho předchozí lehce váhavý tón ustoupil jeho obvyklé ráznosti.
Bez toho, aby dopřál Legolasovi vůbec čas na nějaké protesty, sklouznul z koně a namířil si to rovnou k mostu. Prsty pevně svíral jílec svého meče a napínal uši, aby postřehl sebemenší podezřelý zvuk, i když hučení divoké řeky v hloubi pod ním téměř vše kolem přehlušovalo. Obezřetně vstoupil na masivní trámy, z nichž byl most postaven, a pro všechny případy se raději držel poblíž pravého zábradlí. Udělal první krok a další, aniž by se něco mimořádného přihodilo. Došel až do poloviny mostu a jelikož ani tehdy o sobě rozlícený Vala nedal žádným způsobem vědět, usoudil, že jejich obavy byly zcela plané.
S o něco lehčím srdcem postupoval dál, už byl téměř na druhé straně, když v tom se přímo před ním zjevil v obláčku šedého kouře lord Námo osobně.
„Toho loučení srdceryvného jste si odpustiti mohli, však věčnosti celé míti budete, byste si všeho v říši mé vyříkali!“ procedil ledově a jeho černé oči se nenávistně zaleskly.
„Pokud posledně jsem tebe popudil, pak se mnou si toho též vyříkej, Valo! Důvodu nevidím, proč by kvůli neshodám našim kdos jiný trpěti měl!“ zvolal Thranduil nahněvaně a tasil svůj meč.
Na druhém břehu mezitím Legolas zpozoroval, že se něco děje, a pobídl Celebra, aby se rozjel otci na pomoc. Jenže jako už předtím, i tentokrát mu v plášti zahalená postava zastoupila cestu.
„Posečkej, Legolasi! Pokud nyní za ním se vydáš, pak oba zahynete!“ sykla naléhavě.
„A pročpak tedy něčeho neučiníte?!“ dožadoval se odpovědi a znepokojeně sledoval, jak Námo namísto toho, aby se též chopil nějaké zbraně, pouze vztáhl ruce k nebesům.
„My stvořeni byli, bychom společně poslání našeho plnili. V moci mé není bratra mého poraziti,“ přiznala mu Nienna a i ona znepokojeně hleděla směrem k mostu.
Společně byli svědky toho, jak Námo z mraků nad sebou postupně načerpal přes své paže proud energie, a pak ji v mohutném elektrickém výboji poslal vpřed. Mocný blesk zasáhl most kousek za Thranduilem a síla toho úderu ho odmrštila vpřed, přímo k nohám pomstychtivého Valy, kterého tento vývoj událostí nemálo pobavil.
Jenže tím to ani zdaleka neskončilo. Neboť chvění a hrozivé zaskřípění, které proběhlo trámovím, rozhodně nevěstilo nic dobrého. Thranduil měl akorát tak dostatek času, aby za procítěného klení sevřel pevněji svůj meč, než se za strašlivého hřmotu praskajícího dřeva zřítil do temných hlubin.