Savoy Place - 8. díl

Když jsem byla na odchodu do práce, všimla jsem si červeně blikajícího světýlka na záznamníku. Zároveň jsem si vzpomněla i na Samuelova slova.
Pustila jsem ho a on začal předříkávat nahrané vzkazy.
„Vzkaz první. Parker: Ahoj Megan. Vím, že teď se mnou asi nechceš mluvit, ale poslechni si to celý. Prosím…vím, že to, co jsem udělala, je neomluvitelné. Nechci se ospravedlňovat, ale chyba není jen na mé straně. Sama nechápu, jak jsem to mohla udělat. Jistou roli v tom sehrál i alkohol. A Vik byl hrozně smutný a říkal, že jste se pohádali a …“ dál už jsem to nemohla poslouchat, proto jsem vzkaz radši smazala. Bylo mi to hrozně líto, vše se obracelo proti mně. Najednou každý hledal tu chybu u mě. To mě obviňovali z našeho rozchodu, i přesto, že věděli, že mě Viktor podvedl s mojí kamarádkou. Oči mě pálily, ale už nebyly schopné ze sebe vydat jedinou slzu.
„Vzkaz druhý. Parker: Meg, je mi jasný, že sis to neposlechla celý. Ale to nevadí, já se ti omluvím z očí do očí. Já si počkám, až mi odpustíš, nebo přinejmenším, mě už nebudeš odsuzovat. Znám tě, proto počkám. Kdykoliv zavolej, budu moc ráda. Promiň…Parker.……Nemáte žádný nový vzkaz.“

Zbytek dne už proběhl celkem v klidu. Ruch a povinnosti v čajovně mi nedovolily ponořit se do svých myšlenek, za což jsem byla velice vděčná.
Asi před devátou hodinou mi přišla zpráva na mobil…od Samuela. Nechápala jsem, kde mohl vzít mé číslo, ale on mi to později vysvětlil slovy, že má svý kamarády. Ptal se, jestli bych si nechtěla pokecat, že se nudí.
Tak jsme si povídali několik hodin, až jsem žasla, jestli mluvím s tím stejným člověkem. Oceňovala jsem i jeho ohleduplnost, že se prvně zeptal, než mi „vlezl“ do hlavy. Bavili jsme se o úplných prkotinách… od hudby, knih, vaření, až po oblíbené scény ve filmech. Často jsem měla co dělat, abych zadržela smích. Po dlouhé době jsem se od srdce zasmála a byla…snad šťastná. Sebastianovi samozřejmě změna v mém chování neušla. Odpoledne jsem přišla celá zkroušená, smutná a bez energie. Teď jsem se neustále přihlouple usmívala, byla jsem extra milá na hosty a na jeho otázky se jen usmála a kroutila hlavou.
Po příchodu domů jsem domalovala obraz a mohla usnout s dobrým pocitem, že alespoň pan Wristely mě pochválí. Horší už bylo pomyšlení na zítřejší test. Musím se spolehnout na svou fotografickou paměť a na lehké otázky, které by šly „okecat“. To zas bude den.

Ráno jsem měla naspěch, což není divu po včerejším ponocování. V rychlosti jsem si nasypala do misky cereálie a zalila mlékem. Snědla jsem to tak rychle, až mě bolely zuby ze studeného mléka. Do termohrnku jsem si udělala kávu na cestu, zabalila jsem obraz a mohla jsem vyrazit. Do školy jsem chodila pěšky, jelikož to nebylo ani deset minut chůze. Auto jsem dostala od rodičů, jako dárek k ukončení studia, ale nepoužívala jsem ho.
Ale klidný průběh rána mi nebyl dopřán. Před domem jsem potkala moji sousedku. Jedna z místních drben. Zrychlila jsem, abych se jí vyhnula, ale ona mě bohužel zpozorovala dříve.
„Slečno…počkejte,“ volala za mnou, „to jsem ale ráda, že vás potkávám.“ No ještě že to nadšení nesdílíme spolu, pomyslela jsem si. „Včera tady po vás byla sháňka. Nějaký mladík u vás zvonil. A asi si myslel, že jste doma a nechcete mu otevřít, protože tam stál a něco vám povídal. No vždyť mě znáte, nechtěla jsem poslouchat, to v žádném případě, ale něco málinko jsem zaslechla. Omlouval se vám a prosil, abyste s ním mluvila a vzala mu telefon. Vypadal vážně smutně. Vy jste si něco udělali?“ To jí budu určitě věřit, ušklíbla jsem se.
„V pořádku. Ne neudělali, jenom on něco udělal,“ snažila jsem se být milá.
„Nebuďte na něj přece taková. Měla byste mu to odpustit. Takový krásný kluk to byl.“
„To máte možná pravdu, pěknej to je. Ale tam uvnitř je nějak černo. Omlouvám se, ale já spěchám do školy,“ snažila jsem se rozhovor co nejvíce zkrátit. Chápavě pokývala hlavou a vešla do bytu.
Teď už jsem vážně spěchala, abych ještě stihla zajít za panem Wristelym s tím obrazem.
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho, když jsem vešla do jeho kabinetu.
„Dobré, teda teď už nádherné. To nesete mě?“ podíval se na obraz v mých rukou a šibalsky se usmíval. Jen jsem přikývla a podala mu ho.
„Omlouvám se, že to bylo tak narychlo a neměla jste na to čas.“
„V pořádku. Abych řekla pravdu, celý jsem to malovala včera, takže nevím no…ten výsledek bude asi odpovídající,“ odpověděla jsem s omluvným úsměvem.
Chvíli si ten obraz mlčky prohlížel, pak ho postavil na stůl, opřel o zeď a trochu poodstoupil. Zase se jen díval. To ticho mi přišlo nesnesitelné.
„Asi vám není moc do zpěvu, že?“ zeptal se znenadání, až jsem se lekla. Jen jsem se na něj nechápavě podívala. Jak to poznal?
„Vyzařuje z toho bolest, zármutek, možná i lítost a výčitky,“ vysvětloval mi jeho otázku. Úsměv mi okamžitě zmizel z tváře.
„Ne, takhle jsem to nemyslel,“ pokračoval, když si toho všiml, „to je právě dobře.“ Zvedla jsem oči a podívala se ne něj.
„Počkejte. Takhle jsem to taky nemyslel. Samozřejmě, že to není dobře, že vás něco trápí a jste smutná, ale já myslel, jako že je dobře, že jste své emoce vložila do obrazu. No tak, Megan, pomozte mi, nějak jsem se zamotal.“
„Já to chápu, nebojte. A máte pravdu,“ pokusila jsem se o úsměv. Ale pak jsem si všimla, kolik je ve skutečnosti hodin. Tolik jsem se zde zdržet nechtěla.
„Omlouvám se, ale já musím jít. Už deset minut mám psát test a pan Stone mě stejně uškrtí.“
„Samozřejmě. Počkejte chvíli, já mu napíši, abych vysvětlil váš pozdní příchod,“ snažila jsem se odporovat, ale nemělo to cenu. Dopsal krátký vzkaz a podal mi ho, abych ho doručila.
„Děkuju,“ řekla jsem už mezi dveřmi a spěchala na hodinu.