Forsaken - 159. díl

„Tak chyba?!“ procedila jsem mezi zubama vztekle a ještě vzteklejš jsem se na Marcella zamračila. „Asi bys měl radši jít, přece se tu nebudeš zahazovat s někým jako jsem já!“ vyjela jsem na něho a prudce jsem se zvedla, abych opustila místnost.
Marcell si útrpně povzdechnul. „Omlouvám se, neměl jsem to říkat. Ale sama vidíš, kam takové míšení druhů vede. Alexander přece nemohl očekávat, že mu to u Nejvyšších projde. Nejprve si něco začne s lidskou ženou a potom s andělem... takové věci se nepromíjí.“
Zastavila jsem se u dveří a sekla jsem po něm nevlídným pohledem. „Však si taky pro to jistě vytrpěl své!“
„On? Ale kdepak... Víc si vytrpěli ti, kterým na něm záleželo. Jenže on na ně nebral ohledy. Nebral ohledy ani na to, že ho tvá matka zprvu odmítala. Ale on byl vždycky takový... Šel si tvrdě za svým, aniž by se staral o to, jak na to nahlíží ostatní,“ sdělil mi Marcell a v jeho hlase zaznívala hořkost.
„Pokud proti němu máš nějaký výhrady, pak si to proberte spolu, já s tím nemám nic společnýho!“ oznámila jsem mu, ale poznámka o tom, že máma tátu vlastně nechtěla, mi ve spojení s mým snem skoro naháněla husí kůži. Jenom jsem doufala, že táta tehdy neprovedl nic drastickýho... nerada bych ve svých snech byla svědkem toho, jak jí ubližuje.
„Být tebou, tak bych se od toho všeho tak nedistancoval. To, že se Alexander nakonec uvolil se vrátit, je jen tvá zásluha,“ připomněl mi ne bez výčitky. „A nemůžu říct, že by mě to nějak zvlášť těšilo.“
„Bylo to jeho rozhodnutí!“ odsekla jsem, protože jsem se už takhle obviňovala dost i bez těch Marcellovejch blbejch připomínek.
A v duchu jsem jenom žasla, co se stalo s tím šarmantním upírem, kterýho jsem znala. Tenhle chladnej, odměřenej a hněvem naplněnej muž se mu příliš nepodobal. A já se v jeho společnost už rozhodně necejtila bezpečně. Očima jsem přelítla místnost, abych zjistila, jestli by se tu v případě nouze dalo něco použít jako zbraň. Kromě nějakýho kovovýho nádobí jsem toho ale moc neobjevila. A vážně jsem pochybovala o tom, že by se Marcell nechal umlátit nerezovou mísou. Sice dosud působil značně uhlazeným dojmem, ale něco mi říkalo, že i to by se brzo mohlo změnit. Zašilhala jsem po jeho kabátě, jestli na něm nespatřím něco podezřelýho, co by mi prozradilo, že se v něm ukrývá pistole a nebo něco podobnýho, ale na nic jsem nepřišla. Zato jsem tím svým malým průzkumem očividně vzbudila v Marcellovi podezření, protože se na mě dost upřeně zadíval.
„Hledáš něco?“
„Ne.“
„Jsi si jistá?“
Tón, kterým to pronesl, mi příliš klidu nepřidal, a já se v ten okamžik rozhodla.
„Jenom jsem se chtěla na něco zeptat... ale je mi to trochu trapný...“ začala jsem naoko váhavě a opět jsem si sedla zpátky na svý místo.
V duchu jsem si totiž mezitím vyhodnotila, že utíkat pryč by stejně nemělo cenu. Nepochybovala jsem o tom, že by mě Marcell v mžiku dohnal, a i kdyby ne, pak jsem se tu stejně neměla kde skrýt vzhledem k tomu, že tu žádný dveře nebyly opatřený zámkem. Vyjma teda těch vchodovejch, což celou tuhle záležitost s prcháním příliš neulehčovalo.
„Klidně se zeptej, Izabelo. Já před tebou žádné tajnosti nemám. Na rozdíl od jiných...“
Tohle jsem radši ignorovala a hned jsem přešla k věci. „Já jenom jestli jsi mi zase nepřinesl nějakou krev...“
„Už jsi tomu přišla na chuť?“ pousmál se Marcell potěšeně, zatímco přede mě položil pouzdro ne nepodobné tomu, jaké jsem viděla u Riela. „Nabyl jsem dojmu, že ti Riel musí téměř každou dávku nalít rovnou do krku.“
„Protože se u toho vždycky tváří, jako kdyby to bylo něco zvrácenýho a nechutnýho. Ale já si myslím, že na tom nic špatnýho není, ne? Je to jako kdybych si píchala inzulín.“
„Chytré děvče,“ pochválil mě Marcell a jeho nepřístupný výraz na okamžik poněkud roztál. „Možná to také bude tím, že ti nosím tu nejlepší...“
„Nejlepší?“ Trochu křečovitě jsem se zachichotala. „Podle čeho to posuzujete? Podle stáří jako víno?“
Marcell se zasmál. „Copak jsi nikdy neslyšela o tom, že nejlepší je krev nevinných panen?“
Rozpačitě jsem si odkašlala. „Ještě mi řekni, že tohle kontroluješ osobně!“
Marcell se zatvářil ještě pobavenějš. „To by mi lovci asi dlouho netrpěli. Nejsem takový asketa jako je Riel a sehnat v dnešní době pannu je celkem obtížný úkol...“
Začínalo se mi pomalu ale jistě dělat špatně. „Ukrást malou holku rodičům mi nepřipadá zas tak těžký!“ pronesla jsem pohrdavě.
„To asi ne, ale dětská krev není moc chutná. Lepší je mladá netknutá žena jako byla třeba tvoje matka. Pokud by se ovšem Alexander dokázal ovládnout…“