potřebuji kritiku

Že by hvězda???

„Pověz mi kam to jdeme přesně.Vážně nevěřím, že mame jít navštívit tvou nemocnou babičku“ dotíral Atheas.
„Jsi mladý aproto dobře vím, že nedokážeš pochopit úcty ke starším své rodiny. Athae už putujeme spolu třetí den. Přešli jsme část Hasty, Parmu a hory a ty stále nedůvěřuješ tomu, že tuto cestu musím podniknout, kvůli své rodině.?“ , pooučil Servo svého společníka. Bylo jasné poledné a mrazivé rano se začalo proměňovat v příjemný den. Scházeli úpatím kamenitého Triasu, jenž po náročném přechodu nechali velmi rádi za sebou a po dlouhém dnu s radostí přivítavali hřející dotyky prvních paprsků vítaneho slunce.
„Fajn jdeme k babičce.“ Odpověděl s nucenou zdvořilostí Atheas
„Pověz mi Athae jak pokračuje tvůj Parmský výcvik, slyšel jsem o tvém povýšení.“ Atheas nemalou chvíli přemýšlel o jakem povýšení to Servo myslel. Jenže jej nic nenapadalo, tak se zvědavě a opravdu nechápavě na svého společníka podíval, co má jako na mysli.
„ Proč na mě tak zíraš, ty nepovažuješ za povýšení vést malou skupinu prvňáčku, to je pro tebe to nejlepší co se ti v Parmě mohlo přihodit.Uvidíš chybičky svých malych žáčků, a budeš vylepšovat základy svého výcviku. Je to jásné-Opakování je přece Matkou Moudrosti.S usměvem dokončil Servo Rabbia.
Atheas to viděl tak trochu jinak, protože nebyl Parmský prvorozený, uěvdomoval si, že jej nikdo z těch maličký prvňáčku nebude respektovat, poslouchat možná ano, ale s pohrdáním.
Byl přesvědčen o tom že tento vůdcovský úkol dostal za trest s přičiněním svých spoložáku.
Vzpominal si docela jasně na to kolikrát dostal najevo, že není Parman. Už třetím rokem se v Parmě učil být pěšim bojovníkem. Ale ať se snažil být sebelepší, každý mu vycik ztěžoval, neměl tam mnoho přátel a vycvik mu byl proti srsti. Nenáviděl Parmu a jejich tvrdou disciplínu. Atheas malem uplně zapoměl na Parmu a zrovna teď a tady mu jí chrstl do tváře Servo, jeho společník a právě jak nad tím vším přemýšlel, došlo mu, že se z nich stávají přatelé.
„Nezvládnu to, ještě dva roky, nedokážu si to ani představit“ , svěřil se smutně Atheas.
„Tak to se mílíš. Vrať se o rok zpátky, napadlo by tě že budeš se mnou cestovat do zapomenuté říše a prožívat spolu se mnou dobrodružství. Napadlo by tě před rokem vůbec, jak budeš kráčet po nejslavnějšim bitevním poli Somnie,no???“
„Co?? Toto jsou Liliové pole?Stůj, tady se musím zastavit.“
V tom okamžiku viděl Servo velmi zvláštní věc. Jak Atheas zvedá ruce směrem k nebi, zavírá oči a nasává vzduch a atmosféru tohoto místa. „Co to dělá? To už jsem kdysi dávno viděl? Ale ne tady.“, pomyslel si.
„Cítím to, toto místo je zaseto spoustou krve a odvahy, cítiš to, minulost se tady stále prolíná, je zde přítomná, cítiš to také?
„Tak trochu.Athae co to vždy děláš, modlíš se nebo co?“
Atheas vytahl svůj vak, z něj knihu, sklonil se k zemi, pohlédl na spoustu barevného kvítí a vybral jednu zakrslou mezi ostatními vetšími. „Tak tato kytka jsem já.“, usmál se na Serva, vložil kytku do knihy a pokračoval. „Nemodlim se, jen násávám atmosféru tohoto místa, ty to neděláš?“ Servo po dlouhé době slyšel dávno položenou otázku a jako by se probudil. „Co Cože?Ne, no já vůbec nevím o čem to mluvíš.“, sklopil oči a uvědomoval jsi že je zmatený. Atheas pokračoval, nevšímajic si zmatenosti svého vůdce. „Na Liliovych polích, kdysi bojovali bok po boku Aratende Parmia, Magor Flago a Julius Gladius. Algore Mearor, a jeho general byli zde poraženi. Slyšel jsem mnoho legend a pověstí o této bitvě, ale já si myslím Servo, že vyhrálo tady přátelsví nad zlobou a nenávistí. A ti tři zmizeli. Aratende padl. Julius zmizel a Magor těžce zraněn buď zemřel , nebo čemu já věřím se uzdravil a připravuje plán na osvobození Somnie.“
Servo na mladého Athease hleděl v němém užasu nad tim jak dobře zná historii známou, ale hlavně nad tím jak si dokázal domyslet historii neznamou. „No Athea povídačky si poslouchal velmi pozorně, oceňuji to.Ale je čas vydat se dál, není zde příliš bezpečno“
„Ale vždyť jsme na dohled mocné Medduly a blízko Horám Triasu.A…“, nestáčil domluvit.
„A také jsme na očím všem očím našich nepřátel na druhé straně. Tak mlč a už pojď.“ Počali přecházet celé Liliové pole. Bylo široké a dlouhé, takže kráčeli ke konci těchto polí, stmívalo se. „Athae ještě kus, musíme dojít k začatku lesa před námi, tam se utáboříme, dobře?“ Servo se podíval na svého společníka. „Jo v pohodě, stále lepší než ten Trias včera, to dneska pujdu i přes noc, když budeš chtít.“ Prohodil z legrace Atheas. „Právě jsem to chtěl navrhnout, ale je dobře, že jsi s tím přišel sám, tak tedy pujdeme přes noc.“ Prohodil Servo jakoby nic. „Ne, ne to jsem si dělal legraci, snad to nemyslíš vážně jít tím temným lesem co je před námi v noci.“ ,koukl po očku prosebně Atheas na Serva. „Také jsem si z tebe utahoval, nejradší bych tím lesem nešel ani přes den a vnoci to už vůbec.“A jak tak si při chůzi jeden z druhého utahovali Atheas prohodil. „Servo měl by sis něco rychle přát.“Atheas se zastavil, zavřel očí nechal v mysli vyslovit své přáni. „Athae co zas?Jak to myslíš?“ „No přece, když padá hvězda, měl by sis něco přát.“ Servo vzhlédl k obloze. A pomyslel na poslední Aratendeho slova: „Až padat hvězdu uvidíš, osudem tvým bude, pokud za ní poběžíš, opatruj jí buď té lásky, neváhej a sundej masky, hvězda je tvé znamení, a připomene, odkud tvá síla pramení.