Forsaken - 160. díl

V duchu jsem zaúpěla. A to jsem si myslela, že když nespím, tak jsem v relativním bezpečí! Ale zdálo se, že Marcell je odhodlanej způsobit mi psychickou újmu i v bdělým stavu!
„Co tím naznačuješ? Ty o tom snad víš něco víc?!“ domáhala jsem se důrazně, i když jsem si nebyla vůbec jistá, jestli tohle chci vědět.
Jelikož jsem asi fakt blázen, tak jsem si představovala, že byl táta tehdy pod máminým balkonem jen proto, že šel náhodou kolem a ona ho prostě na první pohled uchvátila. Jo, klidně mě za to můžete kamenovat, ale nepředstavuje si snad každej, že se jeho rodiče seznámili nějakým naprosto romantickým způsobem? A co je romantičtější než posmutnělá blondýnka v noční košili na balkóně? Úplná Julie, co čeká na svýho Romea! Jenže tahle moje pohádka pomalu dostávala vážný trhliny...
„Náhodou vím. Ale nemyslím si, že je to něco, co bys opravdu chtěla slyšet. Nerad bych ti kazil tvé iluze o Alexandrovi.“
„Jen spusť...“ vybídla jsem ho a z pouzdra na stole jsem si nabídla jednu ampulku. Když jsem do sebe co nejrychleji lila její obsah, snažila jsem se nemyslet na to, odkud pochází.
Marcell lhostejně pokrčil rameny. „Není toho mnoho. Tvůj otec měl kdysi také funkci lovce. Jak název napovídá, tihle upíři vyhledávají vhodné dárce krve pro dlouhodobou spolupráci. Dostanou tip a adresu a jdou prověřit, zda je vybraná osoba vyhovující. Některým upírům nezáleží na tom, jakou krev to vlastně pijí, ale ti čistokrevní a starší dávají přednost kvalitě. Proto byla zřízena elitní skupina upírů, která pro ně obstarává vhodné zdroje. Alexander patřil mezi ty nejlepší...“
Marcell se na chvíli odmlčel a já jsem zamyšleně koukala na zbylý ampulky s krví, jestli si pro jistotu nemám dopřát ještě jednu. Pokud na mě ten zmetek něco zkusí, hodlala jsem ho bez jakýchkoli výčitek seškvařit bleskem. A k tomu jsem chtěla mít v zásobě dostatek energie. Na druhou stranu jsem se ovšem netoužila předávkovat. I když... je to u krve vůbec možný?
Zachytila jsem Marcellův zvědavej pohled, a tak jsem se radši zadívala kamsi za něj na zeď.
„Pokračuj,“ pronesla jsem s předstíraným klidem.
„Nejde jen o to dostat dotyčnou osobu na vhodné místo,“ zacházel Marcell do detailů, který jsem ani netoužila znát. „Je také zapotřebí zabít anděla, který ji obvykle chrání. A to uměl Alexander dokonale, měl ostatně dost století na to, aby se v tomhle ohledu dopracoval k naprosté preciznosti. Proto nás tehdy všechny překvapilo, když se jednu noc vrátil z výpravy sám. Tvrdil, že neměl příležitost tu dívku prověřit a že za ní zajde ještě jindy. O nějakou dobu později ohlásil, že je naprosto nevyhovující, a tím byla vyřazena z evidence potencionálních kandidátů. Nikdo ovšem netušil, že on s ní má nějaké vlastní záměry...“
„Kandidáti... spolupráce... Mluvíš o tom, jako kdyby to byl nějaký registr uchazečů o zaměstnání!“ odfrkla jsem si znechuceně. „Co se s takovou osobou vůbec děje? Má ještě nějakou šanci na normální život?“
Marcell se na mě zadíval ještě upřenějš. „Určitě to chceš vědět?“ ubezpečoval se a mně z toho přejel mráz po zádech, neboť jeho tón nevěstil nic dobrýho.
„Ovšem! Jinak bych se neptala, ne?!“
„Dobrá...“ uvolil se Marcell. „Ale pak si nestěžuj, že se ti to třeba nebude zamlouvat... Naši dárci žijí tak dlouho, dokud jsou užiteční. Jakmile kvalita jejich krve přestane být vyhovující, jsou eliminováni. Nepřichází v úvahu, aby byli propuštěni na svobodu, protože by nás mohli vyzradit. To, jaký život tito lidé v zajetí vedou, závisí především na tom, kde a u koho se nachází. Ve Francii se k nim většinou chovají poměrně slušně, i když ne nezřídka jsou tam uvězněné dívky využívány i jako milenky...“
„Tam snobácky netrvaj na panenský krvi?“ ušklíbla jsem se opovržlivě.
„Ale ano. Ovšem jsou i jiné způsoby, jak se pobavit a neohrozit přitom neposkvrněnost ženy. Mám snad pokračovat a nebo už jsi se dovtípila?“
„Myslím, že už jsem to pochopila dostatečně jasně...“ ujistila jsem ho rychle, aby mi náhodou nechtěl začít vysvětlovat, kolik tělesných otvorů ženy se dá v praxi použít.
„Výborně... Nejhorší podmínky mají asi v Německu... Ostatně jejich zakládání koncentračních táborů, v nichž získávali krev ve velkém, hovoří samo za sebe. V současné době od toho sice upustili, ale situace dárců se tam příliš nezlepšila. Nejčastěji jsou drženi pohromadě ve velkých betonových halách zbudovaných v podzemí. Pokaždé, když tam jedu, beru si raději zásobu krve s sebou, protože tam bych se opravdu bál něco pít.“
„Počkej… Chceš tím naznačit, že byl Hitler upír?“ vykulila jsem na něho oči a Marcell se zatvářil značně nevlídně. Bylo zřejmý, že jsem ho touhle otázkou příliš nepotěšila.
„To nebyl. I když nepopírám, že pár se jich za jeho vlády dostalo na velice významné posty. Jejich jména si ale raději nechám pro sebe.“
„A tady? Jak jsou dárci drženi u nás?“ zajímala jsem se dál.
Marcell se na okamžik zahleděl ven z okna, než obrátil svůj pohled zpátky na mě. „Nejčastěji v nemocnicích.“
„Tam je ale přece nemůžete držet moc dlouho, vždyť by to bylo podezřelý!“ namítla jsem.
„Podezřelý?“ Marcell se tak nějak temně pousmál, bylo na něm patrný, že se dobře baví. „Co je podezřelého na dívkách v kómatu?“