Teome - kapitola třetí: Loučení

Teome ležela v pokoji a koukala do stropu. Nemohla spát. V hlavě cítila tupou bolest zmírněnou bolníkem, bylinou používanou při bolestech, ale to nebyl hlavním důvodem její nespavosti. V hlavě jí vířili myšlenky a překřikovali se navzájem tak, že Teome nevěděla které z nich má dávat pozornost dřív.
´Yssu na mě bude naštvaná. Ale co jsem mohla dělat? Hned zítra za ní zajdu. Ach ne! Musím ráno zajít do chrámu nahlásit vůli Morany. Jak se mi za těma ježibabami nechce. Bude se na mě Yssu hodně zlobit? Kam mě pošlou abych se vyučila na fasiantku? Neslyšela jsem o žádném chrámu v Laně, kde se dělá výcvik. Vlastně… jsem neslyšela o žádném chrámu co by cvičil fasiantky. Proč bych se Yssu omlouvala? Nemám za co. To bylo ode mě hnusné. Vždyť jsem jí celou dobu tvrdila, že se simarglou nestanu. Pošlou mě daleko?´
´Dost!´ Teome sebou polekaně trhla, když jí Quisian zařval přímo do její bolavé hlavy. Neozval se od té doby co spolu mluvili před večeři a úplně na něj zapomněla. Srdce jí tudíž málem vyskočilo z jejího dětského hrudníku, když ho opět slyšela.´Když budeš o věcech jen přemýšlet, tak se sami nevyřeší, jen se trápíš a to kvůli naprostým pitomostem!´ Jeho vztek projel její myslí jak ostrý nůž. ´Už mě třeští hlava, stejně jako tebe, z těch tvejch keců. Tak buď hodná holčička a spi! Jsou tři hodiny ráno, teď sotva půjdeš na návštěvu své kamarádky.´
Teome byla tak vylekaná, že se neodvážila odporovat. Rychle vzala svou noční košili a začala se svlékat. Zarazila se a začervenala.
´Mohl by ses na chvíli na mě nekoukat?´ Zeptala se nejistě a cítila nehrozně trapně.
´Proč?´ V hlase se mu objevila stopa zmatenosti.
´Chci se převlíknout.´ Teome byla hrozně stydlivá dívenka a představa, že by se měla svlékat před někým úplně cizím, byť neviditelným, byla pro ni děsivá.
´Pro boha! Co bych na takovém dítěti, jako jsi ty, asi viděl?´ Zasmál se a Teome by zčervenala ještě víc, kdyby to bylo možné. ´Ale pokud na tom trváš… i když nechápu kde bereš tu jistotu, že se opravdu nebudu dívat.´
Teome to raději nijak nekomentovala a převlékla se tak rychle, jak jen dokázala. Zalehla do postele a přála si aby už spala a tento rozhovor byl již zapomenut.

„Teo, vstávej!“ oslovená neochotně rozlepila ospalé oči. „Musíš zajít do chrámu.“ oznámil jí otec, který už vyndal ze skříně její sukni a košili.
„Proč? Vždyť se dneska neučí.“ byla ještě ospalá a tak jí to moc nemyslelo.
„A kvůli čemu?“ usmál se na ní a Teome si byla jistá, že jí něco uniklo.
„No…“ konečně se zamyslela proč si je tak jistá, že se nevyučuje. „Obřad.“ ztuhla. ´Obřad. Včera jsem se stala simarglou.´ Rozpomněla si a byla by raději, kdyby se jí to zdálo.

Teome běžela k chrámu a doufala, že tam bude včas, neboť kněžky neměli nedochvilnost rády a každý kdo se opozdil, dostal tolik ran rákoskou o kolik minut přišel pozdě. Zpomalila až před chrámem a se skloněnou hlavou a těžce oddechujíc vešla dovnitř.
Než se stačila rozhlédnou kolem, oslovil jí nepříjemný pisklaví hlas kněžky Norie.
„Ach, jistě, málem bych na tebe zapomněla. Byla jsem právě na odchodu.“ otočila se a vydala se zpět do chrámu. Teome ji nejistě následovala. „Bylo to pro nás se sestrou Waloa velké překvapení. Vůbec jsme nepředpokládali, že zrovna ty by ses stala simarglou, ale Morana je nevypočitatelná. Někdy dokážeme uhádnou přesně toho koho si vybere a někdy přesně naopak, jako tomu bylo i dnešní rok. Ani jedna z našich favoritek se Moraně nezamlouvala.“ povzdechla si. Teome se zarazila. Ani jedna se z favoritek se nestala simarglou? Teome se musela hodně snažit aby potlačila úsměv. Sklonila hlavu a nechala vlasy aby skryli cukání jejích koutků úst. Nemohla si pomoct, když si představila jak se musela tvářit její milovaná sestřenky Kes, když jí vynesli z chrámu.
Norie otevřela dveře za sochou bohyně, který vedli do části chrámu, která byla určena pro simargli. Jak Teome věděla, v tomto chrámu se vyučovali kněžky, které Morana vyvolila aby učili další generace.
Teome byla nervózní. Chodila do tohoto chrámu celý svůj život, téměř každý den a až teď si uvědomila, že jej vůbec nezná. Šli chodbou, která ústila hned do několika jeskyň, kde se to hemžilo mladými dívkami, některé nebyli ani o moc starší než ona a na sobě měli černé šaty. Všechny tyto jeskyně byli ozdobně pomalované a zdobené sloupy a sochami.
Konečně vešli do malé místnůstky, kde nebylo nic kromě pracovního stolu s židlí a zdmi pokrytými policemi s knihami. Teome za sebou zavřela dveře a neposlouchala monolog, který vedla kněžku Norie.
„Takže…“ začala kněžka, když si sedla za stůl. Teome jí začala věnovat pozornost. „jsem hrozně zvědavá čím se nám pochlubíš.“ ušklíbla se. „Měli jsem tu dneska vukanvelky těžařství, dřevorubství a zemědělství, taky se nám tu vyskytla jedna vukanejka obchodu. Co to bude tentokrát. Údržba?“ zeptala se a škodolibě se usmála na papír, který vytáhla ze stolu. Teome přešlápla z jedné nohy na druhou. „No? Bude to?“ vyzvala jí netrpělivě Norie. Teome namáhavě polkla a připravovala se na posměch a pohrdání.
„Fasiantka.“ řekla tak potichu až skoro šeptala. Kněžka ztuhla uprostřed data, které psala do pravého horního rohu papíru, kde se okamžitě začala dělat kaňka. Rychle se vzpamatovala a dopsala jej. Teome napjatě čekala až dopíše datum a spustí, ale Norie neřekla nic, dokud dopis nedopsala až dokonce. Pak ho pečlivě složila a zalila voskem, kam otiskla svůj pečetní prsten, který nosila na svém vyzáblém prstě. Podala jí jej.
„Nemyslím si, že Morana soudila správně. Nehodíš se na to. Má sestra, ať jí Morana dopřeje věčný odpočinek, se jí také stala. Byla to nejstatečnější a nejhouževnatější žena, kterou jsem kdy potkala. zemřele ani ne rok po té, co ji vyslali na její první výzvědnou misi.“ dívala se jí přímo do očí a tón jejího hlasu zhrubl. „Ty nemáš ani jedno, ani druhé.“ pak se od ní odvrátila a upřela svou pozornost do nějaké knihy. Teome zachvátil strach. „Jediný chrám pro fasiantky, který existuje, se nachází v našem hlavním městě Moran. Máš tři dny na to aby ses tam dostala. Předej tam i tento dopis, kde píši o tvém vysvěcení na simarglu. A teď jdi.“ mávla rukou, jako by odháněla mouchy.

Teome vyšla z chrámu. Ani rok! Ta slova jí zněla v mysli a zatemňovala mysl. ´Jakou šanci, že se dožiji alespoň toho toku, mám já?´
´Žádnou a teď přestaň žvanit a běž si zabalit. Jestli se nepletu jsem v Laně, že? Qusian nečekal až mu odpoví a asi by se odpovědi ani nedočkal, neboť jí úplně zaskočil. ´Do Morany je to pěkný kus cesty. Budeme rádi, když to za ty tři dny vůbec stihneme.´ Teome se vzpamatovala a podrážděně si odfrkla.
´Tohle mi už nedělej!´ Vyjela po něm rozčileně. ´Může se mi pokaždé zastavit srdce, když na mě takhle vybafneš.´
´V to právě doufám. Myslíš že mě baví starat se o takové dětsko? Za života jsem žádné neměl a po smrti s tím nehodlám začínat.´
„V tom případě, vypadni a nech mě bejt!“ Rozkřikla se na něj a lidé kolem se po ní nechápavě otáčeli a spěchali od ní pryč. Teome se začervenala. Musela vypadat jako blázen.
´Myslíš že jsem to nezkoušel? Už dávno bych to s radostí udělal, ale jestli sis nevšimla tak mě, ta čarodějnice Morana, k tobě připoutala. Nemůžu od tebe dál než jsou hranice tohoto města a abych se přiznal, je mnohem zábavnější tě terorizovat, než se na věky potulovat po okolí. Víš jaká je to nuda? Nemůžu vůbec s nikým promluvit, ani nic dělat. Už teď se smrtelně nudím a to jsem tu teprve druhým dnem.´ Povzdechl si. ´Jsi má jediná spojka s okolím a jediné rozptýlení, který mám.´
´A je tu pořád ta nepatrná možnost, že bys získal mé tělo, co?´ Trpce se usmála.
´Samozřejmě. Možná když budu dost trpěliví, naskytne se mi příležitost a budu moct opět žít svůj život. I když mě pobyt v dívčím těle zrovna neláká… určitě by to bylo příjemnější než tahle poloviční existence.´ Teome na to nic neřekla. Nechtěla prozradit, jak v ní narůstá strach. Od teď se bude muset mít neustále na pozoru a chránit si svou mysl, nebo to s ní dopadne bledě. ´Kam to jdeme? Měla bys jí domu si zabalit.´
´Nejdřív musím mluvit s Yssu.´ Začínal jí lézt na nervy a ani jeho příjemný hlas, to nezměnil. Přidala do kroku, jako by mu snad mohla utéct.
´Yssu?´ Zamyslel se. ´Ach, ta tvoje kamarádka, co ti nedala spát. Žárlivé kamarádky jsou hrozné.´ Zasmál se.
´Co ty výš o přátelství?´ Odsekla. ´Jsi jen zrádnej špión.´ Pousmála se. ´Vlastně byl.´
´Vím toho mnohem víc než ty, malej drzoune. A asi si to neuvědomuješ, ale špionem budeš i ty. Takže být tebou tak mým živobytím bych se mi moc nevysmíval, jaksi to ztrácí žádoucí účinek, když to říkáš právě ty.´ Uchechtl se. Teome nabručeně mlčela. Rozhodnutá ho ignorovat.

„Teo! Jak se máš broučku?“ usmála se matka Yssu, když otevřela. „Jdeš za Yssu viď?“ Teome jen přikývla. „Ta tu ale bohužel není. To vysvěcování jí hrozně sebralo. Tráví teď většinu svého volného času na farmě jeskyních prasat. Nezlob se na ní, je to od ní sobecké, ale myslím, že je se na tebe zlobí. Tak moc se chtěla stát simarglou. Chudinka.“ Nefia se smutně usmála.
„Nemá mi co závidět.“ ušklíbla se. Nefii se nebála říct, jaký osud jí čeká. Ona by se jí nikdy nevysmívala. „Bude ze mě totiž fasintka.“ Nefia vyvalila na ni oči, ale hned se ovládla.
„Morano, to snad není pravda! Nechápu jak naše bohyně mohla udělat něco takového, zrovna tobě. Takové citlivé holčičce?“ pohladila jí po vlasech. „Ale ty to určitě zvládneš viď? Mrzelo by mě kdy jsme o tebe přišli.“
Teome se rychle rozloučila. Paní Nefia dnes neměla optimistickou náladu jako obvykle a ona cítila, jak se při každém její slově propadá do deprese. ´Alespoň Yssu zlepším náladu. Pomyslela si.´

Yssu stála u ohrady prasat, který se slepě oháněli kolem sebe svými citlivými rypáky z kterých mu trčely hmatové výrůstky. Ty mu pomáhali orientovat se i v té největší tmě a čich měli tak silný, že dokázali vycítit potravu několik set metrů vzdálenou. Proto se také využívali i ke sběru hub a bylin.
Yssu se neotočila, když k ní přicházela a dál házela prasatům koláčky, které včera upekla její mám. Prasata se po nich mohla utlouci.
„Alespoň někomu chutnaj.“ usmála se. Yssu neodpověděla a ani nijak jinak nedala najevo, že jí zaregistrovala. Teome si opřela o ohradu a dívala se na ty nenasyty. Mlčky tam stáli aniž by se na sebe podívali. Jak se tak dívala na ty bezstarostné zvířata, netušící, že zítra můžou skončit na talíři a byla zas se svou kamarádkou, která sice na ní byla naštvaná, ale to jí nevadilo, cítila jak se její po dlouhé době zmocňuje klid. „Zítra odjíždím, abych se stala fasiantkou.“ řekla klidně, jako by se nechumelilo a opravdu to tak necítila. Právě, stejně jak ty prasata co mají jít každou chvíli na jatka, se smířila se svým osudem. Co jiného mohla taky dělat? Hlavně že poslouží Moraně. Ta jí určitě nenechá dlouho trpět až bude umírat, nebo si jí vezme k sobě ještě dřív, než nějakou bolest ucítí.
Yssu, která byla asi v stejně apatické náladě jako ona, se jen smutně pousmála.
„Teď si nejsem jistá kdo je na tom z nás dvou hůř.“ prohlásila a Teome se ulevilo, když neslyšela, žádná slova útěchy. Zdálo se jí pak, že na tom není tak bledě. „Je tu vůbec nějaký chrám kde se takové věci, jako jsou vraždy a slídění, učí?“
„Ne. Pravděpodobně zítra odjíždím do Morany.“ obě nepouštěli oči z prasat.
´Jak to, pravděpodobně? Určitě!´ Teome sebou cukla, ale potěšilo jí, když se její srdce za chvíli uklidnilo. Začínala si na tyhle vpády do jejích myšlenek zvykat.
„Co je? Kouslo tě prase nebo co, že senou trháš jak králík?“ zasmála se Yssu.
„I tak by se to dalo říct.“ ušklíbla se.
´Jak si dovoluješ přirovnávat mě s prasetem?´ Vyprskl rozhořčeně. Teome ho nevnímala.
„To ten duch?“ zeptala se a zvědavě se rozhlédla, jako by ho mohla spatřit.
„Jo, každou chvíli na mě vybafne a já se můžu zbláznit.“ postěžovala si kamarádce.
„A už se tě pokoušel vyhodit z těla?“ se zájmem jí pozorovala.
„Jo, pokoušel. Bylo to dost nepříjemný, ale myslím, že to nejhorší mě teprve čeká. Mám takový pocit, že ještě neví co dokáže. Je jak batole, co se pokouší poprvé vstát.“
„A jinak spolu vycházíte?“
„Hm, momentálně se ho snažím nevnímat.“
„Proč?“ nechápala. „To se ho tak bojíš? Myslela jsem, že ho zvládáš.“
„Ale jo. Jenže pokaždé když spolu mluvíme, tak se pohádáme. Leze mi na nervy.“
„Aha. Asi to s ním nemáš lehkém, co? Slyšela jsem, že se některé simargly se svými duchy stali nerozlučnými přáteli.“ snažila se jí trochu povzbudit.
„Obávám se, že tohle nebude ten případ. A kromě toho je to Triglavian.“ ušklíbla se. Yssu na ní vytřeštila oči.
„Ty jsi musela Moranu pěkně naštvat! Co se jí provedla?“
„Nic. Nevím proč mi to dělá, ale tvrdí mi, že se na tu práci hodím.“ smutně se posadila na zem a pohladila jedno z prasat. ´Doopravdy jsem bohyni nějak urazila?´
´Zajisté, ale nemyslím si, že víc než ostatní. Prostě si tě vybrala a neřeš to. Stejně s tím nic nenaděláš. Užívej si života dokud můžeš, což nebude moc dlouho.´ Škodolibě se zasmál. Určitě to nebudu déle než jsem mohl já´ Teome si podrážděně odfrkla a podívala se na hodiny.
„Budu muset jít. Rodiče na mě čekaj doma a ještě si musím zabalit.“ namáhavě vstala.
„Budeš mi psát?“ zeptala se Yssu.
„Každý týden.“ usmála se. „Ujednáno?“
„Běda ti, pokud se zpozdíš, byť o jeden jediný den.“ pohrozila jí a objala ji.