Melien Edhel - LVII. kapitola - část 1/2

LVII. KAPITOLA
Thranduil cítil, jak se řítí kamsi do propasti.
Ze všech stran ho obklopovala tma, která hrozila, že ho pohltí dříve, než vůbec dopadne do kameny posetého proudu bouřlivého Anduinu. Byl už se svým údělem víceméně smířený, jenom se strachoval, jestli se aspoň Legolasovi podaří uniknout.
Naštěstí pro něho s ním měl však osud docela jiné plány, než aby skončil jako oběť Námovy zloby. Směrem dolů se stěny koryta řeky zužovaly, což odhalil poměrně bolestivým způsobem, když se silně udeřil do nohy o nějaký vystouplý kořen. Zareagoval pohotově a pevně ho sevřel levačkou, čímž aspoň na chvíli zastavil svůj bezpochyby smrtelný pád. Nebyl ovšem tak naivní, aby doufal, že ho ten výrůstek udrží příliš dlouho. Nohama tápal, aby získal ještě nějakou oporu a odlehčil tak tomu již dosti zkoušenému kusu dřeva, ale marně.
Bezmocně se houpal vzduchem a přemítal, kolik mu ještě zbývá času.

„Amin elea ho (Vidím ho)!“ zašeptala Nienna s úlevou, neboť i ji síla Námova útoku zaskočila.
Jak u Ilúvatara Manwë očekával, že bude proti němu bojovat?! Vládla ledu a sněhovým bouřím, avšak pochybovala, že by Thranduil ocenil, kdyby namísto do proudu vody dopadl na tvrdou zamrzlou hladinu.
Legolas už déle nečekal a pobídl Celebra směrem ke zbytkům mostu, které dosud trčely do prázdna. Tam seskočil a snažil se v hlubinách pod sebou rozpoznat cokoli, co by připomínalo jeho otce, avšak neúspěšně.
„Manke naa ro (Kdepak on jest)?!“ dotazoval se rozčíleně.
„Ty jeho spatřiti nemůžeš... ni oči tvé tmou proniknouti nedovedou! Však neotálejme... my ho nahoru dostati musíme, než-li si ho Námo povšimne!“ popoháněla ho Nienna a co chvíli upírala na svého bratra pohled plný hněvu.
Ale tomu zřejmě toto malé vítězství stačilo, neboť se po chvilce kochání se tou zkázou, jež způsobil, opět rozplynul.
„Ty luku svého si připrav!“ vyzvala Nienna prince a spěšně si shrnula kápi svého pláště z hlavy. V bledém svitu měsíce zazářily její vlasy jako když znenadání vyšlehne plamen. Několik z nich vytrhla a během chvilky z nich měla spletené dlouhé ač nepříliš silné lano.
„Kterak jste...?“ vydechl užasle, ohromený tím, co udělala, i její nevídanou krásou.
„Já přec jednou z Valar jsem! A nyní šípu tvého! Rychle!“
Legolas už se raději na nic nevyptával a mlčky jí podal jeden šíp ze svého toulce. Krátce ho podržela v rukou a když mu ho vzápětí vrátila, byl celý stříbrný.
„Připevni provazu tohoto k němu a důvěry ve mě měj!“
I nyní bez řečí uposlechl. Nienna uchopila druhý konec lana a přivázala ho k nejbližšímu stromu.
„A nyní se trefiti musíš... Otec tvůj se již o mnoho déle neudrží... já cítím, kterak sil jeho ubývá... Ty pouze pokusu jediného máš.“
Ztěžka polknul. „Kterak se trefiti můžu, když jeho nevidím?! Co když jeho zasáhnu?!“
„Ty obav do mysli své vkrádati se nechati nesmíš! Vždyť očí k tomuto nepotřebuješ. Věz, že srdce tvé šípu tvého povede. Pokud však otce svého skutečně miluješ.“
„A toho postačí?“ pochyboval Legolas, který se stále marně snažil v temnotě dole cosi rozpoznat.
„Ovšem. Tobě toho málo připadá? A přec na Ardě celé síly mocnější není...“ pronesla s přesvědčením a zalitovala, že jí tento cit není souzeno poznat. Tak ráda by věděla, jaké to je...
„Skutečně?“
„Ty snad tomu nevěříš? Zavři oči... a na něho mysli... Ty jistě toho dokážeš.“
Legolas krátce přikývl a uposlechl. Pevně semknul víčka, aby mu mezi nimi neproniknul ani sebemenší pramínek světla, a zamířil.
Adar... hlesl v duchu, téměř jako nějakou modlitbu, než vypustil šíp.
Nienna se spokojeně pousmála. Znovu si přehodila kapuci přes hlavu a v jemném zavíření sněhových vloček se rozplynula.

Lidianna zamračeně zírala směrem k lesu a dumala o Rúmilových slovech. Říci, že ji tento ellon značně mate, by bylo hrubé podhodnocení situace. A ty jeho postřehy o Legolasovi! Je možné, že jsou si ti dva blízcí? Vždyť o něm hovořil skoro jako o svém bratrovi!
Nespokojeně se zavrtěla, ale na druhý bok se raději nepřetočila. Nezdálo se jí moudré ležet zády k místu, kde možná řádí nějaká divá šelma. Jako kdyby si tím přímo říkala o to, aby se jí zakousla do krku! Díky tomu jí také neuniklo, že se do tábora někdy nad ránem navrátil Saeros s Thíriel.
Nemohla se nepousmát, když spatřila, jak se ta neohrožená bojovnice nechává naprosto povolně nést v jeho náruči. Vzápětí se jí ale zmocnila lítost, protože jí to neodvratně připomnělo, že ona už nemá nikoho, ke komu by se mohla takhle tisknout. Snažila se ten záchvat smutku okamžitě potlačit, jenže pohled na ty dva, jak se k sobě tulí na Thírielině dece, jí v tom zrovna moc nepomáhal.
Nakonec se raději se slzami na krajíčku vymotala ze svých přikrývek a zamířila spěšně k ohni, aby zkusila najít něco k pití a také se u něho trochu ohřála. Po pár krocích zalitovala, že si aspoň jednu deku nevzala, protože na ledový vichr, jenž foukal, byl i její kožešinou podšitý kabát krátký. Zpátky už se jí ale nechtělo, jen si zoufale třela ruce o sebe, neboť ani teplé rukavice ji nedokázaly zcela ochránit před mrazem, který během noci ještě zesílil.
„Pročpak nespíte, princezničko?“ přivítal ji lehce chraplavý hlas, sotva se přiblížila k ohni, a ona si v duchu povzdechla.
Poslední, po čem teď toužila, bylo další dohadování se s Rúmilem. Měla hlad a žízeň, byla jí zima a vůbec se cítila pod psa, ale tenhle ellon, jenž tu seděl zahalený ve svém plášti a který vypadal, že ho zima kolem pranic netrápí, na to jen stěží bude brát nějaké ohledy.
„Jen jsem se chtěla trochu protáhnout,“ vymluvila se a ačkoli ji hřejivé plameny neuvěřitelně lákaly, radši se chystala s předstíraným nezájmem pouze projít kolem.
„Zakrátko se na koni protáhnete do sytosti,“ ubezpečil ji suše. „Přisedněte si přec, vypadáte, že se okamžikem každým v rampouch proměníte!“
„Že by to zrovna Vás tak mrzelo!“ ušklíbla se, ale jeho nabídka byla až příliš neodolatelná, takže se i přes jeho nevítanou společnost usadila poblíž něho. Rúmil na ni vrhnul letmý pohled, než vytáhnul z vaku se zásobami kovový hrnek a naplnil ho tekutinou, která se ohřívala nad ohněm v kotlíku. „Ovšem že by mne toho mrzelo. Až se Vás zbaviti chtíti budu, pak toho osobně učiním!“ ujistil ji a pak jí podal hrnek, ze kterého se silně kouřilo.
„A to už je jako ono, jo?“ zadívala se Lidianna podezíravě na nabízený nápoj.
Rúmil se tlumeně zasmál. Ta lidská dívka ho někdy dokázala skutečně pobavit!
„Nikolivěk. Toť pouze čaj jest. Zdálo se mi, že by Vám doušek čehos horkého vhod přijíti mohl.“
„Čaj?“ Lidianna se dychtivě zmocnila hrnku a opatrně usrkla. „Děkuju! Ani jsem nedoufala, že bych tu mohla nějaký dostat!“ Znovu se napila a všechno jí najednou připadalo o něco méně tragické než předtím. Přinejmenším ta zima byla nyní o dost snesitelnější.
„Nu, já s sebou vždy nějaký beru, tudíž se s Vámi klidně podělím.“
„Copak Vy neholdujete vínu jako ostatní?“ podivila se, protože se nesetkala příliš často s tím, že by Eldar popíjeli něco jiného.
„Z přemíry vína mne hlava bolí. Netvrdím, že si ho v míře rozumné někdy nedopřeji, však hrdla si jím prolévati mi moudrým nepřipadá,“ poučil ji a opět se začal přehrabovat v nějakých pytlích.
Souhlasně zamručela, ale jinak tohle prohlášení nijak nekomentovala. Jenom si v duchu říkala, že to bude zřejmě jediný elf široko daleko, na kterého má alkohol vůbec nějaký vliv. Kdyby tu všichni byli lidmi, tak by nepochybně byli neustále namol vzhledem k množství vína, které do sebe dokázali za den nalít. Na druhou stranu by na ně mohl být docela veselý pohled.
Zatímco popíjela čaj a upřeně zírala do ohně, Rúmil mezitím vylovil bochník chleba a celou uzenou kýtu a z obojího ukrojil dostatečně silné plátky a na plechovém talíři je přisunul směrem k ní.
„Tady cos k jídlu máte,“ sdělil jí, aby upoutal její pozornost. „Snídaním v paláci se toho sice rovnati nemůže, však stačiti Vám to prozatím musiti bude.“
Vděčně to přijala, i když jeho slova jí docela zkazila chuť k jídlu. Hlad ovšem zvítězil, a tak si položila talíř na klín a váhavě se pustila do kusu chleba.
„Proč jste tak odhodlaný na mně vidět jen to nejhorší?“ zeptala se mezi dvěma sousty, které bez zájmu přežvykovala. Ne ovšem proto, že by byla zvyklá na honosnější pokrmy, jak tu naznačoval Rúmil.
„Toho si vskutku myslíte, princezničko?“ zadíval se na ni, i když kápi měl tak hluboce staženou do tváře, že zahlédla pouze jeho bradu. Docela by ji zajímalo, jak je takhle zakuklený schopen vůbec něco vidět.
„Nesnažte se mi zase namluvit, že mám jenom bujnou fantazii!“ varovala ho Lidianna předem.
„Tedy se domníváte, že Vás každý rád míti musí?“
„To ne, ale...“ Tlumeně procedila mezi zuby nadávku, kterou Rúmil rozhodně neslyšel poprvé v životě, i když z úst ženy ho to poměrně překvapilo. „Aspoň bych chtěla vědět důvod, proč mě tak nenávidíte! Už takhle je dost těžký tady žít, ale když se k Vám ostatní navíc chovají nepřátelsky a dávají Vám neustále najevo, že sem vůbec nepatříte, tak to není zrovna moc příjemný! Já jsem se o to neprosila tady být, to Legolas na tom trval! Bylo mu úplně ukradený, že mám svůj vlastní život a rodinu a práci a představy o svý budoucnosti! Zatáhne mě na místo, kde nikdo nezná kafe natož pak splachovací záchod, kde jsem nucená se koupat v kádi namísto velký pohodlný vany a kde musím nosit pořád jenom šaty! Každý se ke mně chová jako k nějakýmu idiotovi, jenom proto že nehovořím jako vy a neumím psát jako vy a neznám všechny ty vaše úžasný zvyky! Ale napadlo vás někdy, že kdybyste se vy ocitli v mým světě, že byste na tom byli podobně, ne-li hůř?! Protože tam se to od dob, kdy jste s lidmi jednali naposledy, podstatně změnilo!“
„O tom nepochybuji,“ pronesl Rúmil, který jí kupodivu pozorně naslouchal. „Jest toho však změny k lepšímu?“
Pokrčila rameny. „Byl to prostě můj svět, neřešila jsem, jestli je dobrý nebo ne, člověk si většinou nemá šanci vybírat, kde se narodí. A když nic jinýho neznáte, tak Vás to nijak zvlášť netrápí. Tady... to není úplně špatný... Je tu klid a nádherná příroda... Můžete se tu napít z potoka a nemusíte se bát, že se otrávíte... můžete se tu procházet a nepřejede Vás auto, ani vás nikdo neoloupí a nezastřelí... Ale něco tomu stejně chybí... nějaké vzrušení... život... nebezpečí... Je to spíš jako nějaká rezervace než skutečný svět.“
„Nu, já sice netuším, čeho rezervace a auto znamená, však věřte mi, že vzrušení a nebezpečí jsme si tu dosti užili, když jsme proti Sauronovi válčili. Když konečně poražen byl a my domnívali se, že harmonie opět zavládne, pak neshody s lidmi započaly. Náhle jim území jejich nestačila a stále více chtěli… Muži, s nimiž prve jsme proti nepříteli společnému bojovali, náhle nepřáteli našimi se stali. Kdyby Valar tehdy nezasáhli, nejspíše bychom rasy jejich celé vyhladili. Povězte … poučili jste se již a dovedete nyní v míru pospolu žíti?“
Lidianna si dopřála vydatný doušek čaje, než ze sebe neochotně vysoukala odpověď. „Ne… Neustále se někde válčí… za víru… za spravedlnost… pro peníze a moc… Jenom jsme se v tom dost zdokonalili… Nepoužíváme už meče a luky… ale něco mnohem horšího…“
„A toho Vám snad chybí?“ otázal se Rúmil skoro nevěřícně.
„Nežila jsem někde, kde by se přímo bojovalo. Proto jsem si ty konflikty v jiných zemích nikdy moc nepřipouštěla. Navíc… zdokonalili jsme se ve více věcech než jen v boji! Umíme léčit choroby, na který se dřív umíralo! Nahradit poškozené orgány! Používáme spoustu přístrojů, které nám usnadňují život! Létáme do vesmíru! Víte… tam nahoru… mezi hvězdy…“ pokusila se mu to vysvětlit, ale on jen odmítavě mávnul rukou.
„Zachráníte snad více životů, než-li jich v boji kvůli nenasytnosti své obětujete?! Nač přístrojů máte, jež život ulehčiti vám mohou, když života samotného si nevážíte?! Nač ke hvězdám létáte, když ni na zemi se shodnouti nedovedete?! A tohoto všeho Vy životem skutečným nazýváte? Do tohoto byste se navrátiti chtěla?“
„Všechno tam nebylo jenom špatný,“ zamumlala Lidianna na obranu, ale rychle jí docházely argumenty.
„Ovšem. Z vyprávění Vašeho toho naprosto patrným jest,“ poznamenal Rúmil skepticky a dolil jim oběma čaj.
„Vy si také myslíte, že je můj přítel ještě tady? Že odsud neodešel, jak měl v plánu?“ otázala se spontánně na věc, která jí vrtala hlavou. A také ve snaze změnit téma.
„Proč se mě na toto ptáte?“ Jeho tón byl spíše překvapený než podezíravý.
„Protože si někteří myslí, že to byl on, kdo zabil stráže u průchodu do našeho světa. Že to on sem schválně pustil ty Gobliny!“
„Proč by toho činil? Již takhle Valar mu přáli, že prchnouti se mu vůbec zdařilo!“ odmítl rázně to nařčení.
„To ano. Ale kdo to teda má na svědomí?“
Rúmil si dal s odpovědí načas. „Já obávám se, že toho se vbrzku dozvíme...“ předvídal zlověstně a Lidianně z toho přeběhl mráz po zádech. Jako kdyby tu byl nějaký temný stín, který se plíží kolem nich a jen čeká na příležitost, jak jim co nejvíce uškodit. Ale kdo? A za jakým účelem? To jim zatím zůstávalo skryto.
„Pokud plánů svých jste nezměnila, pak bychom se opět na cestu vydati měli,“ sdělil jí Rúmil znenadání a přerušil tak její neveselé úvahy.
Představa toho, jak se další den natřásá v sedle Elros, jí sice zrovna dvakrát nelákala, nebylo však zbytí. Povolně přisvědčila a pospíšila si, aby byla co nejdřív připravená k odjezdu. Většina vojáků už byla ostatně na nohou, a tak zanedlouho byl jejich malý tábor zrušen a oni na hřbetech koní pokračovali dál směrem k Imladris.