Forsaken - 161. díl

„V kómatu?“ zopakovala jsem zhrozeně a nemohla jsem si přitom nevzpomenout na věci, který Ariel povídal mý mámě. „Takovejch ale přece nemůže bejt až zas tak moc…“
„To by ses divila. Stačí k tomu jedna jediná injekce…“ prozradil mi Marcell skoro spiklenecky a mě najednou napadlo, jestli andělé nakonec nedělají správnou věc, když chtějí upíry vyhubit. Co jsem se za tuhle krátkou chvíli dozvěděla, mi bohatě stačilo k tomu, abych s nima skoro začala sympatizovat.
„To je odporný!“ vyprskla jsem rozhořčeně. „Jak tohle můžete dělat?!“
„Připadá ti snad lepší ty lidi věznit někde ve sklepě? A nebo je přepadat na ulici? Tohle je… téměř humánní,“ poučil mě Marcell blahosklonně.
„Mně to tak teda nepřipadá! Unášíte je a mrzačíte! To je humánní?! Žádnej div, že vás andělé považujou za ztělesněný zlo!“
„Ti nás mají zrovna co soudit!“ odsekl Marcell pohrdavě. „Jejich andělé zkázy kosí lidi po stovkách… tisících… A to jen pro jejich potěšení! My tohle děláme kvůli přežití!“
„Jistě je i jinej způsob než tohle!“
„Ano? A jaký třeba? Jak by sis obstarávala krev, kdybys byla sama? Nu, pověz!“ vybídl mě Marcell a skepticky mě sledoval.
„No…“ zuřivě jsem přemejšlela, abych mu mohla něco vmést do tváře, jenže jako na potvoru mě samozřejmě vůbec nic nenapadalo. „Šla bych za doktorem… třeba by mi předepsal transfúze…“ řekla jsem nakonec, ale samotný mi to znělo dost zoufale.
„Za doktorem? Ale jen si posluž… Myslíš si, že jsi první, koho tohle napadlo? Jenže to nikam nevede a než se naděješ, stane se z tebe oživlá mrtvola s rukama rozpíchanýma od jehel. A navíc… jakmile ti jednou diagnostikují porfyrii, začnou se o tebe andělé náramně zajímat. Mají tam totiž své lidi. V tvém případě na tom ovšem nesejde, neboť se o tebe zajímají už dávno.“
„Já ale stejně pořád nechápu proč! A proč až teď?!“ vyjekla jsem rozčíleně.
„To ti nepovím, protože to nejspíš ví jen ti nahoře. A teď mě prosím omluv. Jakkoli si tvou milou společnost užívám, povinnosti volají.“
Marcell se pružně zvedl s grácií divoký kočky a lehce vklouzl do svýho kabátu. Nenápadně jsem ho sledovala, protože jsem stále nebyla přesvědčená, že jsem s ním v bezpečí, a jemu samozřejmě nedalo příliš práce mě při tom přistihnout.
„Ať už se ti v té tvé hlavince honí cokoli, věř mi, že bych ti neublížil,“ sdělil mi odměřeně. „Zastavím se tu opět zítra, pokud se Riel mezitím nepřihlásí. Chceš donést něco speciálního?“
„Jako co?“
„Nějaké oblečení… časopisy… jídlo… Co já vím? Řekni si sama.“
Přinutila jsem se k pousmání. Koneckonců se ke mně Marcell zatím nechoval vyloženě nepřátelsky, to jenom ty jeho názory mě tak rozhodily. Ale vzhledem k tomu, že se zdálo, že nikoho kromě něho v nejbližší době asi neuvidím, nepřipadalo mi moudrý se kvůli tomu dál dohadovat.
„Pár věcí by se mi asi hodilo,“ přikývla jsem.
„Povídej.“
„No… hodil by se mi mobil…“
„Na tom už jsme se přece domluvili. A nebo si přeješ nějaký určitý typ?“
„Ne, to nechám na tobě. Jenom ať to není růžový!“
„To by neměl být problém. Co dál?“
„Pyžamo?“ navrhla jsem trochu stydlivě. Ale co, kupoval mi už spodní prádlo, tak proč se vlastně cejtím tak trapně? Možná to bylo proto, že mě tak zevrubně sjel pohledem.
„To chápu,“ přisvědčil.
„A pak… sójový mlíko, jestli by to šlo…“ zaprosila jsem.
„Samozřejmě.“
„A čokoládu?“
Marcell se pousmál. „Konečně nějaké ženské přání… Co si asi tak představuješ? Pravé belgické pralinky?“
„Ne, stačí mi bohatě nějaká čokoláda na vaření. Jenom něco malýho na nervy.“
„Dobře. Ještě něco jiného? Sypeš to ze sebe jako kdybys snad očekávala, že si pak za to vezmu tvou duši. A já jsem se obával, že tu strávím přinejmenším další hodinu tím, že mi všechny ty věci budeš vyjmenovávat.“
„Možná ještě nějaký prášky na spaní,“ přišlo mi najednou na mysl.
„Máš potíže se spaním? Naposledy to tak nevypadalo,“ poznamenal skoro starostlivě.
„To asi jo, ale to byla výjimka. Navíc potom, cos mi řekl, co je tenhle barák zač, už nejspíš neusnu vůbec.“
„Nemáš důvod se znepokojovat. Ale jak myslíš, po něčem se ti podívám,“ přislíbil Marcell a zamířil k východu. „Mimochodem jídlo jsem ti dal do ledničky, akorát si ho musíš pak ohřát.“
Víceméně automaticky jsem ho následovala ke dveřím. „Díky. Bez tebe už bych tu nejspíš dávno umřela hlady.“
„Děkovat mi nemusíš. Kdo ví… třeba si to u tebe někdy vyberu…“ prohodil Marcell, než se za ním zabouchly dveře.
A já na ně ještě hodnou chvíli zamračeně koukala. Protože tohle se mi ani trochu nezamlouvalo.