Forsaken - 162. díl

Zbytek dne jsem zabila, jak se jen dalo. Jako první jsem si dopřála dlouhou koupel a aspoň čtvrt hodiny jsem si čistila zuby, pak jsem si oblíkla čistý oblečení a konečně jsem se cejtila o něco líp. S velkým hrnkem čaje jsem se usídlila před compem v pracovně a četla jsem si na netu nějakej milostnej román, kterej mi ještě bolestivěji připomněl, jak jsem tu docela sama. Proto jsem po nějaký době radši čtení zanechala a místo toho si na YouTube pouštěla písničky. Na maily jsem radši nekoukala, protože jsem neměla náladu na další perly od Nikoly ani na milostný zprávy od Ariela.
Když mi začalo kručet v žaludku, vydala jsem se prozkoumat, co dobrýho mi tam Marcell zanechal. Vypadalo to jako svíčková a nemělo to fakt chybu. Posilněná jsem spáchala atentát na další stromek v zahradě a spokojeně jsem pak koukala na ty zuhelnatěný zbytky. A přišlo mi líto, že tu není Riel, aby to taky viděl. Tolik se snažil mě k tomuhle přimět a teď, když už to konečně umím, tak je pryč. Zatraceně…
Posmutněla jsem zavzpomínala na ten náš poslední večer, ale ani takhle zpětně jsem na něm neshledala žádný náznaky, který by mi mohly napovědět, kam to Riel vlastně zmizel. Tolik už mi chyběl! Ten jeho lehce skeptickej a kritickej pohled… jeho tvář lemovaná prameny stříbřitejch vlasů… jeho urostlý tělo navlečený do černýho… a ten jeho hlas… lehce zastřenej… lehce chraplavej… Jak já bych chtěla, aby tu zas byl a mluvil se mnou! Tahle samota už mi fakt začínala lízt na mozek. Proč tu čumím na schodech na ohořelej stromek a soužím se pro někoho, komu jsem lhostejná? I když ne… lhostejná mu tak docela nejsem a o to je to všechno horší. Protože pak se nemůžu ubránit tomu, abych si neříkala co kdyby…
„Sakra, Rieli!“ sykla jsem zlostně a napochodovala jsem zase zpátky do baráku.
Až do večera jsem seděla u compu a hrála snad všechny možný hry, který se mi podařilo najít. Cokoli, jen abych se nějak zabavila. Začínala jsem bejt tak zoufalá, že bych brala i Marcella, jen abych tu v tomhle obrovským domě nebyla tak strašně sama. Znova jsem si pustila hudbu a pěkně nahlas, protože to ticho, co tu panovalo, nebylo vůbec příjemný.
Kolem desátý jsem si dala tuňákový sendviče s bylinkovým dresinkem a k tomu zeleninovej salát. Jo, co se jídla týkalo, tak jsem si na Marcella nemohla stěžovat. Jenže už jsem toužila po něčí společnosti a taky po tom odsud někdy aspoň na chvíli vypadnout. Protože jsem si pomalu ale jistě připadala jako ty holky v kómatu.
Uvařila jsem si novej čaj a až do rána jsem brouzdala po netu. Ne, že bych byla takovej surfovací maniak, jenom jsem prostě nechtěla jít spát. Bylo mi totiž jasný, že bych zase před spaním myslela na mámu nebo Riela a já neměla sílu na další živý sny.
Když konečně začalo svítat, s úlevou jsem vypnula počítač a promnula jsem si zarudlý oči. Netušila jsem, kdy se tu Marcell objeví, ale hádala jsem, že mám ještě dostatek času na to si dopřát jednu rychlou sprchu a oblíct se do něčeho míň zmačkanýho. Nakonec jsem ani nemusela tak pospíchat, protože se můj pečovatel dostavil až někdy kolem poledne, s omluvou, výborným obědem a všema věcma, který jsem po něm chtěla, plus s nějakýma navíc. Nezapomněl ani na mý doklady, takže jsem jeho zpoždění přešla bez námitek, i když jsem do sebe musela během dopoledne nalejt asi pět kafí, abych aspoň trošku uspokojila svůj kručící žaludek.
Marcell si dokonce udělal čas a pojedl se mnou. Měli jsme nějakou zeleninovo-masovou směs, jejíž francouzskej název bych ani nedokázala po Marcellovi zopakovat, natož pak abych tušila, co to vlastně znamená. Ale chutnalo to dobře a to bylo hlavní.
„Riel se ještě neozval?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si ubrouskem utírala pusu.
„Ne,“ odvětil Marcell stručně. „Stále si o něho děláš starosti?“
„Jo,“ přikývla jsem.
„Já zatím nevidím jediný důvod, proč by ses měla znepokojovat. Počkáme ještě pár dní. Pokud o sobě nedá do té doby vědět, pak se po něm poohlédnu.“
„Fajn,“ přikývla jsem, protože jsem stejně nemohla dělat nic jinýho. Radši jsem změnila téma. „Musíš mě tu pořád zamykat? Připadám si tu jako nějakej chovanec ústavu!“ postěžovala jsem si.
„Je to pro tvé bezpečí.“
„Fakt? A co když se sem někdo od andělů dostane? Jak před ním uteču, když jsem tu docela v pasti?“
„Už jsem ti přece říkal, že je značně nepravděpodobné, že by se sem některý z nich odvážil,“ snažil se mě přesvědčit Marcell.
„To mi ale jaksi nestačí! No tak, co by ti to udělalo, kdybys mi tu nechal klíč a ukázal mi, jak se dostat přes ty vrata?“ zkoušela jsem to na něho.
Původně jsem si myslela, že se z tý části zahrady, ve který barbarsky ničím flóru, dá dostat k hlavní bráně, jenže to jsem byla na omylu, protože byla od zbytku pozemku oddělena hustým živým plotem. Jasně, mohla jsem pár stromků zneškodnit a hned by byla cesta volná, ale přes venkovní zeď bych se beztak nedostala, takže jsem se ani nenamáhala. Dělání blesků je totiž docela náročná činnost, i když to samozřejmě taky závisí na tom, jak velkej blesk se mi zrovna povede.
„Co by mi to udělalo? Musel bych tě pak hledat po celém městě!“ odtušil Marcell.
„Vůbec ne! Copak jsem blázen, abych se sama toulala po městě, když je o mě takovej zájem? Jenom bych prostě měla lepší pocit, to je všechno.“
Marcell mý slova zvažoval a nakonec vytáhl z kapsy kabátu svazek klíčů, z nichž dva sundal a podával mi je. Než jsem si je však stačila vzít, sevřel ruku v pěst a lehce potřásl hlavou.
„Dám ti je, ale chci něco za to…“