Srdce bojovnice II - 16. díl

„Myslíš jako...?“ Mithrellas si v úžasu zakryla ústa a vypadalo to, že se nemůže rozhodnout, jestli být pohoršená a nebo uchvácená tím, s čím se jí její družka právě svěřila.
„Mimo jiné...“ přisvědčila spiklenecky Almiel, kterou očividně těšilo, jaký rozruch svým oznámením způsobila.
Ta potvora! zanadávala jsem v duchu. Nejraději bych tu elleth pádnou ranou umlčela. Nimloth to asi poznala, protože váhavě natáhla ruku a konejšivě v ní sevřela tu mou, zaťatou v pěst.
„Ona to nemyslí zle,“ špitla omluvně.
To jistě! měla jsem chuť jí odseknout. Namísto toho jsem ale dál sledovala tu nevinně se culící tmavovlásku.
„A to ti nevadilo?“ kulila na ni Mithrellas oči v němém obdivu.
„Naopak... Bylo to tak... jiné... Skoro jsem si přitom mohla představovat, že se mě zmocňuje nějaký špinavý vesničan!“
„Ach! Ty máš ale zvrácené představy, Almiel!“ zachichotala se její přítelkyně a bylo patrné, že jí tu zkušenost trochu závidí.
„Zvrácené představy má tedy nade vší pochybnosti!“ pronesla jsem odměřeně. „Ale možná by si je příště mohla raději nechat pro sebe, než aby jimi špinila princovo jméno!“
„Ale ale...“ zadívala se na mne Almiel posměšně. „Tady má někdo slabost pro mého plavovlasého prince? Nu, je mi líto, já ho dostala první! Ale když pěkně poprosíš, pak ti třeba prozradím, co na někoho jako je on platí!“
„Než začneš s tím prozrazováním, tak bych tě ráda upozornila, že vojáci si mezi sebou řeknou takřka vše. A o tobě nepadlo ani slovo... Buď jsi na prince neudělala až tak velký dojem a nebo si prachsprostě vymýšlíš!“
Samozřejmě, že jsem blafovala, protože pokud jsou vojáci vážně až natolik sdílní, pak v mé přítomnosti rozhodně podobné záležitosti nikdy neprobírali, ovšem to nemohla tahle husička tušit. A podle toho, jak jí zamrznul úsměv na rtech, mi to bez jakéhokoli zaváhání uvěřila.
„Půjdu se raději podívat za Elanor, jestli je v pořádku,“ pronesla blahosklonně a s co největší důstojností se vzdálila.
Mithrellas za ní jenom šokovaně zírala. „To snad není možné! Já jí na to opravdu skočila!“
„Ty skočíš komukoli na cokoli!“ pokárala ji Nimloth a konečně pustila mou ruku.
„Protože mám její vyprávění ráda!“ bránila se. „Je na tom snad něco špatného? Myslím... vždyť přece nevadí, že si vymýšlela, ne?“
„Princi by to nejspíš vadilo...“ podotkla Nimloth poté, co na mě vrhla letmý pohled.
„Ale princ tu teď není! Nemůžeme si snad užít trochu zábavy? Nikdy předtím ti to přece nevadilo! Jen si ale najdeš novou přítelkyni a už ti nejsme dost dobré, co? Však já naprosto přesně vím, o co ti jde, a říkám ti rovnou, že stejně nemáš šanci!“ sekla po ní Mithrellas nazlobeně.
„O čem to mluvíš?“
„Však ty to dobře víš!“
„Jenom chci, aby se tu Riel cítila jako doma! Za to mne snad hodláš odsuzovat?“ nechápala Nimloth. A nebo jenom předstírala, že nerozumí?
„Ovšem, ty jsi taková naše samaritánka, že?! Možná ses však měla nejprve zeptat Elanor, jestli po její společnosti také touží!“
„Ale Mithrellas, vždyť Riel přece nemůže za to, že se Elanor do Saerose zahleděla!“ namítla Nimloth a nervózně si pohrávala s vyšívacím rámem.
„Na tom ale přece nezáleží! Tys měla jako její přítelkyně brát ohledy na její city! A namísto toho se vtíráš do přízně jí!“ A Mithrellas zakončila svůj vášnivý projev rozčileným trhnutím hlavy mým směrem, načež se rázně zvedla a přesunula se i se svým vyšíváním pod opodál stojící košatý strom, kde se usadila do trávy a pokračovala ve svém díle.
V duchu jsem zaúpěla. Je tohle vůbec možné? Jsem tu teprve druhý den a už jsem si tu stihla nadělat hned několik nepřátel. Ale copak za to můžu? Měla jsem snad s nadšením naslouchat těm Almieliným výmyslům? Nutit se do smíchu jako Elanor? Jak bych mohla prince takhle zradit?