Až za hrob (27.)

Myslela jsem, že spánek bude těžší. Hlavou mi neurčitě kroužily myšlenky, ale jakmile jsem zavřela oči, zmizely v podivný šedavý mlze, která se mi rozlila hlavou a totálně pohřbila všechny vzpomínky někam, kde jsem je nejspíš neměla nikdy vyštrachat. V hlavě jsem měla absolutní ticho, stejně jako tenkrát, když jsem si špinavá a hladová uvědomila, že Gerta miluju. Jenže tohle ticho bylo narozdíl od toho miulýho černý jak baskervillskej pes.
Jak se mi dech klidnil, přestávala jsem cokoli cítit. Zmizela láska, stejně jako vztek, stejně jako smutek, zbyla mi jen zvláštní otupělost, která se s balíčkem popcornu uvelebila i v tom nejtintěrnějším kousku mýho těla a s uslintaným chroupáním sledovala, jestli se na plátně začne něco dít. Jediný, co ten večer hráli byl asi patnáctihodinovej trhák s názvem: „Maia a spánek.“

Ráno jsem rozlepila oči s velkým sebezapřením, jen proto, aby měl nějakej doktor Mengele možnost vidět mě konečně při vědomí, což byl bezesporu dost vtipnej zážitek, protože mi jakejkoliv ranní rozhovor leze krkem. I když asi hlavně proto, že ptát se stydlivé sedmnáctileté dívky na její trávicí systém, popřípadě závratě, není zrovna způsob seznámení, kterej bych v takhle časnejch hodinách preferovala.
Když se ta záplava bílejch nepadnoucích hadrů konečně vykýblovala z pokoje, znova jsem se zakuklila do deky a zapomněla na svět.
Probral mě několikahlasnej šepot. Kolem postele byli vyřádkovaný rodiče, ségra, očividně regulérní těhule, se svým přítelem Markem, Anna a kupodivu nějakej malej týpek, kterej si klátil nohama, a zjevně se cítil tak trochu mimo.
„Dobrý ráno.“ Vyblekotala jsem a posadila jsem se, aby se mi líp dejchalo, mluvilo, smálo, a zkrátka žilo, což moje máma ocenila okouzlujícím úsměvem. Zřejmě čekala, že budu pobíhat po chodbách smyslů zbavená a budu se opírat o kryplhole.
„Čau kámo.“ Odpověděla jako jediná Anna a plácla sebou na kraj mojí molitanový matrce, což mě mírně vymrštilo ke stropu, posetýmu skvadrou různě velkých rozmázlých much a jiných neidentifikovatelných předmětů.
„Kde jste se tu…“ začala jsem se vyptávat, ale pak mi padmul pohled na klučíka, kterej se tvářil, jako že sem patří, ale já neměla páru, kdo to je, a tak jsem se rozhodla zeptat. Dřív, než jsem vůbec stihla otevřít pusu, ozval se mi v hlavě mírně mutující hlásek a já zabloudila očima do tváře toho kluka. Jen pomalu přikývnul, což vypadalo fakt důležitě a začal na mě sypat jedno slovo za druhým, aniž by to bylo vidět.
„Já vim, neznáš mě, jmenuju se Pankrác a kdyby něco, jsem pro všechny lidi, kromě tebe neviditelnej, vzhledem k faktu, že jsem tuhej. Posílá mě týpek, kterýmu říkáš Šílenej Max, což se mu bůhví proč zalíbilo. Dělej jako bych tu nebyl, až vypadnou, pokecáme, jasný?“ vychrlil na mě můj mozek, aniž by ten malej bídník vůbec pohnul pusou, což bylo fakt divný a děsivý, ale já jen bleskově mrkla, poněpáč info od rusáka Maxe se mi momentálně hodilo, už vzhledem k faktu, že se Gert nejspíš vypařil, jakmile mu na sesterně vrátili boty.
„Jsi v pořádku?“ dotazoval se táta a já si uvědomila, že na mě všichni poulí oči a nejistě se odtahujou stranou, kdyby mi náhodou ráno sestra zapomněla naprat do těla sedativa, a já teď začínala trpět představou, že je moje rodina hejnem šavlozubých tučňáků, odhodlaných zaútočit na Tibet s laserovými meči pod křídlem.
„Co?“ zvedla jsem obočí, jako by se mi snad mohlo povést udělat z nich neurotický blbečky, ale zase mi to nepřišlo zrovna taktní, když už se namáhali přijet takovou dálku jen proto, že jim nějakej modrookej borec zmasil dceru v bouráku, a tak jsem obočí zase spustila a s kajícným pohledem zamumlala tiché „promiň“, načež se mi konečně povedlo dopovědět mojí původní otázku: Kde jste se tu všichni vzali?..
„Co bys řekla?“ optal se se smíchem Marek a hladil ségru po vyklenutým břiše. „Tvůj synovec nedal jinak, než že za tebou musíme jet.“
„No perfekt, jestli tohle zvládnul vyblekotat s pusou plnou plodový vody, pak to bude borec.“ Zasmála jsem se a kejvla jsem na ségru v bezhlesým pozdravu, na kterej odpověděla úsměvem a poklepáním na nadouvající se bříško. Takhle daleko už se s Gertem asi nedostanu, problesklo mi hlavou a ježek ze včerejšího večera se zase sadisticky zavrtěl uvnitř mýho hrudníku. Opět jsem aplikovala naprostou ignoraci, přestože jsem viděla, jak sebou ten malej týpek Pankrác trhnul a zkoumavě se na mě podíval. „Cítim tvoje pocity.“ Oznámil a povedlo se mu zamutovat jen dvakrát, čímž by si u svých vrstevníků vysloužil stoprocentně uznání. Na mě ale udělala dojem spíš ta jeho informace, která mě rozpitvávala o to víc, když se schoulil na židli a pevně si založil ruce, jako by ho to mohlo nějak ochránit, nebo schovat. Jestli jsem se vážně cítila tak, jak on vypadal, měla jsem teda slušnej pech.
„Markétko?“
„Jo?“ koukla jsem na mámu, který se na čele vyrovnávaly vrásky do notový osnovy.
„Ptala jsem se, jestli třeba něco nepotřebuješ.“
„Hm…jen mobil, asi mi ho sebrali, když mě sem brali.“ Pokrčila jsem rameny. Nějakej pořádnej moderní kontakt by se mi šiknul. Jediná možnost komunikace s okolím by se mi naskytla jen v případě, že bych čapla jednu z vran, který se usazovaly na parapetu, ochočila si jí a udělala z ní poštovního úředníka, ale tolik času na to nejspíš nemám. Jestli jo, bude se Tábor pyšnit partou cvičenejch vran, se kterýma budu každej večer vystupovat v cirkusovým stanu se žlutým nápisem: „Vránofilie pro všechny“ a budu je s malým bičíkem nutit lítat kolem dokola a krást dětem z kornoutů sladkosti.
Bylo príma jen tak nechat myšlenky kroužit sem tam, až na fakt, že kolem mě byli lidi a kupodivu něco chtěli. Všichni se tvářili dost zaraženě, musela jsem působit buď jako ignorant, nebo jako slečna, která se flákla do hlavy. V danej okamžik mi vyhovovalo spíš to druhý.
„Pardon, cpou mě tu nějakejma barevnejma lentilkama, po kterejch jsem jako zfetovaná. Ne, že bych to někdy zažila,“ dodala jsem směrem k rodičům, aby jim bylo naprosto jasný, že jejich malá holčička nikdy nevpravovala do svýho těla nic silnějšího, než čtyřstovkovej brufen a s naprosto okouzlujícím úsměvem jsem se podívala na Annu, která mi s největší pravděpodobností něco vykládala, načež se zažulila a vytáhla odněkud ze zákoutí svýho svetru igelitovej pytlík, ve kterým se blejskaly nějaký puzzle. S hrůzou jsem zjistila, že je to můj mobil, rozmasakrovanej na tisíc malejch strakatejch kousků. Najednou se mi chtělo hrozně moc smát, jenže s pomrvenejma žebrama to dost dobře nešlo, a tak mi z krku vylezlo jen podivný zabublání, jako když se prošťouchne ucpanej odpad. Všichni na mě koukali jako na magora, což mi přišlo směšný ještě víc, a do toho všeho se můj novej kámoš Pankrác začal nehorázně chechtat, což mě vyvedlo z míry, a tak jsem na něj zůstala civět na příliš dlouhou chvíli, čímž jsem jen přitáhla pozornost na židli, která se ostatním jevila jako prázdná. Naštěstí jsem se po chvilce vzpamatovala, vytlačila jsem z hlavy Pankrácův smích a s vyrovnaným výrazem jsem chňapla po mým mobilu v nastrouhané úpravě.
„Nemáte někdo vteřiňák?“ optala jsem se, abych zase připoutala pozornost na mou maličkost a vysypala jsem si puzzlíky do klína. Jediný, co zůstalo ušetřený byla SIM karta, což bylo jediný moje štěstí. Kdybych přišla i o všechny čísla, včetně Gertovýho, nemohla bych ho po telefonu seřvat, což byl můj tajnej plán.
„Vteřiňák ne, ale vezmi si tohle.“ Marek sáhnul do kapsy a podal mi ouplně novej mobil, kterej měl ještě přes displej nalepenej igelit.
„Fíha..“ uteklo mi. „tohle ne, jen si ho nech, já to nějak vydržim.“ Poznamenala jsem, i když mi to uvnitř řvalo v boji chtíč versus skromnost.
„Neblbni, mám ho jen otestovat, pak ho musim zase vrátit, aby mu vychytali případný mouchy, takže ho vyzkoušej, čímž vlastně uděláš mojí práci, a pak mi povíš, co se ti líbilo, a za co bys vraždila. Platí?“ optal se a já musela uznat, že mít za švagra borečka přes mobily není vůbec špatný.

Během dvou hodin jsem několikrát musela zopakovat, že opravdu nic nepotřebuju a je mi vážně moc dobře, čemuž máma pořád odmítala uvěřit. Snad stokrát mi zopakovala, co všechno mi přivezli, a kde v báglu to najdu, a nejmíň třikrát se neopomněla zmínit o faktu, že mě takhle zrušil Gert. Jen jsem mlčela a kejvala. Bavit se o Gertovi s mámou bylo scestný, dokud jí nepřejde pocit, že je tohle všechno jeho vina. Když už jsem začínala mít všech těch řečí tak akorát dost, nakráčela do pokoje moje nemocniční známost Ema a rázně všem naznačila, aby vypadli hned potom, co se mi podívala do zoufale stažený tváře. V tuhle chvíli bych si od ní nechala vycucnout klidně litr krve, jen aby už byli pryč a já mohla normálně mluvit s Pankrácem, kterej střídavě postával u okna, nebo přecházel sem tam, a posledních dvacet minut ležel na vedlejší posteli a s otráveným výrazem tupě zíral do stropu.
„Tak se měj.“ Zamávala Anna, kterou měli naši hodit domu a já si vydechla.
„Tak dělej, vybal to.“ Zadívala jsem se na toho povalujícího se vetřelce a nasadila zaujatej výraz. Ani se nehnul.
„Pankráci?“
Zase nic
„No tak, Panku!“ houkla jsem trochu netrpělivě, což ho konečně probralo z jeho buddhistický seance, kterou se s největší pravděpodobností právě snažil provádět.
„Co? Jo..aha, promiň“ zablekotal mírně potrhle a konečně hejbal pusou, což byla tak trochu úleva.
„Tak povídej,“ pobídla jsem ho. „Co mi Max vzkazuje?“
„Doslova prohlásil tohle: Je úplně nespolehlivá. Ten její milý se ztratil, ona se z nemocnice jen tak nedostane a Filip bude už za dva dny pobíhat po tom jejím krásným živým světě, a hledat svýho syna, kterej akorát tak někde skápne v temný uličce plný vlastních i cizích zvratků!“
Vykulila jsem oči. „Sakra…“
„Konec citace.“ Poznamenal a posadil se, aby na mě viděl, aniž by si překrucoval krk. „Prostě jde do tuhýho, a vzhledem k tomu, že ty seš tady, poslal Max mě, abys měla někoho k ruce, než se vyhrabeš ze spárů nemocničních čajů.“
„Áha…“ protáhla jsem a hlava se mi sama sesunula k pravýmu ramenu, aby bylo co nejvíc vidět, jak stupidní mi to připadá. „Takže já jsem mimo, ale hodnej rusák Maxík mi nastrčil typana, kterýmu je tak kolem deseti, umí mi lezt do hlavy, je neviditelnej a kupodivu taky mrtvej. Promiň, jestli jsem se tě dotkla, ale vážně si myslíš, že to zvládneš?“ optala jsem se tak trochu jedovatě a musela jsem uznat, že bych se sama na sebe po tomhle jízlivým monologu přinejmenším vybodla.
„Jen pro pořádek, je mi třináct a Max mě sem nastrčil proto, že si myslí, že mám přinejmenším stejně zkušeností s živejma mrtvolama, jako ty!“
„Dobře, máš bod. A nevzkazuje mi Max konečně, co je vlastně on sám zač, kdo je to ten Bergeron, kterýho jsem slýchala ze začátku, a popřípadě i to, jakej je rozdíl mezi mým a jeho světem, a jak se to vůbec jmenuje?!“ optala jsem se už trochu mírnějším hlasem, i když mě vztek a ironie tak rychle neopustili.
Pank se jen usmál. „To ti sice nevzkazuje, ale můžu ti s tim pomoct já. Jestli ti teda nevadí, že tě bude poučovat třináctiletém nastrčenej typan, kterej je mrtvej.“
Musela jsem se zasmát. Ten malej hajzlík věděl, jak na mě. „Nemusíš mě citovat, i když ti to u Maxe šlo dost dobře.“ Poznamenala jsem, což mu nejspíš trochu polichotilo, a tak si zase napůl lehnul a se založenýma rukama za hlavou začal vyprávět.