Melien Edhel - LVII. kapitola - část 2/2

Thranduil s lehkými obtížemi sešel k Anduinu a dopřál si několik doušků z jeho ledového toku. Nebylo to sice příliš moudré vzhledem k nebezpečí, které tam dosud mohlo číhat, ale jemu to v tu chvíli bylo celkem jedno. Případnou smrt by bral jako milosrdné vysvobození.
Vzápětí se za to rouhání pokáral. Vždyť jen díky svému synovi byl dosud naživu! Nějakým způsobem se mu podařilo vklínit svůj šíp do skály poblíž něho a on se tak mohl po provazu, který byl k němu připevněn, vyšplhat nahoru. Nebylo to až tak jednoduché, protože kromě pár šrámů, které během svého pádu utržil, si také při tom nečekaném nárazu natrhnul šlachu, ale nakonec to zvládl.
Legolas ho ošetřil, jak nejlépe to dovedl, nepřestával však naléhat, aby se vrátili zpátky do paláce, kde by se o něho mohli postarat léčitelé. Nakonec mu to úspěšně rozmluvil s tím, že v Imladris se přece nachází lord Elrond a kdo má větší zkušenosti než-li on. Jeho syn rezignoval a dokonce se nechal přemluvit k tomu, že se ještě v noci vypravili podél řeky a hledali místo, kde by se dala přebrodit. Tam se poté utábořili, aby vyčkali do rána.
Zřejmě to byla chyba, pomyslel si Thranduil, protože během odpočinku mu jeho bolavé svaly ještě více ztuhly a každý pohyb byl pro něho nyní hotovým utrpením. Byl ovšem odhodlán nedát na sobě nic znát, jelikož si byl vědom toho, že ho Legolas nespouští z očí. Měl pocit, že pokud nabude dojmu, že je to s ním skutečně vážné, nebude váhat svázat ho tím zvláštním lanem, které si po jeho záchranné akci přibalil ke svým věcem, a odvézt ho do Eryn Lasgalen. Nu, zazlívat by mu to nemohl, protože by na jeho místě nejspíš udělal totéž.
Znovu se napil a ledabyle si opláchnul obličej. Bylo zřejmé, že pokud na této řece spočívalo nějaké prokletí, které je mělo zahubit, tak už bylo očividně pryč. Nic jim tedy nebránilo v tom ji překročit. Rychle se vrátil zpátky do jejich provizorního tábora a snažil se své kulhání co nejvíc potlačit. Ale podle toho, jak Legolas podezíravě přimhouřil oči, pak tak docela neuspěl.
„Pokud mne vskutku doprovoditi chceš, pak bys sobě pospíšiti měl, neb právě vyrážím!“ oznámil mu přesto sebevědomě a spěšně si začal balit věci.
„Kterak si přejete, Adar,“ přikývnul princ a následoval jeho příkladu.
Podle otcova zarputilého výrazu totiž usoudil, že rozmlouvat mu to by bylo beztak zbytečné. Nenechal si ovšem zbránit v tom, aby mu nepomohl na hřbet Morelena. Přitom ho napadlo, že ta jeho zranění, jakkoli nepříjemná, možná nejsou zase až tak na škodu. Pokud ho totiž v tomhle stavu spatří lady Nimloth, její čest léčitelky jí nedovolí ho odmítnout.

Nimloth však měla v tu dobu docela jiné starosti než Thranduilův zdravotní stav. Právě se probrala z reverie, do které přes všechny své obavy upadla, a ke svému úleku zjistila, že se Gildor mezitím kamsi vytratil. A ona v té temnotě zůstala docela sama...
Nejdřív kolem sebe s narůstající panikou šmátrala v naději, že se pouze odkulil stranou, ale čím dál tím víc si uvědomovala, že je skutečně pryč. Poněkud rozechvěle se zvedla a s rukama nataženýma před sebou pomalu postupovala směrem, kde tušila východ. Párkrát zakopla o něco, co se povalovalo na zemi, a ona se pokaždé sehnula, aby zjistila, jestli to náhodou není Gildorovo bezvládné tělo. Jistě, i jí samotné se toto počínání zdálo přinejmenším dosti podivínské, ale na druhou stranu na tomhle místě, kde podle všeho dosud bloudili duchové někdejších obyvatel, se přece mohlo přihodit cokoli!
Když se po chvíli, která se jí ovšem jevila jako celá věčnost, její prsty konečně dotkly nějaké pevné stěny, trochu se jí ulevilo. Hádala, že je to obvodová zeď domu a spěšně pokračovala podél ní s přesvědčením, že co nevidět musí narazit na otvor, kterým sem dovnitř vlezli. Překonala celkem čtyři rohy, ale na žádnou díru během svého tápání nenarazila. Vzala to kolem dokola ještě dvakrát, výsledek byl ovšem tentýž.
Ztěžka polkla. Tohle přece není možné! Vždyť tady musí být nějaký východ! Jak by se sem jinak dostali? Ale kde jenom je?!
Znovu prozkoumala všechny čtyři zdi, jak jen toho byla v té tmě schopná, ale masa chladného kamenu ji odmítala pustit ze svého zajetí. Ze zoufalství do ní začala bušit pěstmi.
„Gildore! Gildore!“ volala, seč jí to hlasivky dovolovaly, ale najednou ztichla, jako když utne. Do nosu ji totiž udeřil značně znepokojivý zápach. Jako kdyby tu něco hořelo...
Nejprve se uklidňovala tím, že se jí to určitě jenom zdá, vždyť už venku něco podobného cítila. Jenže když se zeď, ke které stále tiskla své ruce, protože se nechtěla vzdát toho jediného pevného bodu v té strašlivě temnotě, začala neuvěřitelně rychle zahřívat, vyděšeně od ní uskočila.
„Gildore!“ zakřičela znovu a hlas se jí v hrůze zalomil, neboť její citlivý sluch znenadání zachytil zvuk praskajícího ohně. A vzápětí něco, co připomínalo dupot kopyt mnoha koní a rozjařený hlahol mužů.
Raději ustoupila ještě hlouběji do místnosti, ale docela té hrůze uniknout nemohla. Byla v pasti. Vzduch uvnitř ztěžknul, pomalu se stával nedýchatelným, teplota povážlivě stoupala. Nimloth cítila, jak jí po kůži stékají krůpěje potu, začínala se jí motat hlava. Padla na kolena a v duchu vyslala tichou modlitbu k Valar, aby ji ochránili.
Pak naštěstí ztratila vědomí.

Elrond si tu noc vůbec nešel lehnout.
Když ho Manwë po dlouhé rozmluvě opustil, strávil zbylé hodiny do svítání přemítáním, co všechno by měl Legolasovi vlastně sdělit. Nakonec dospěl k závěru, že bude opravdu nejlepší tohle všechno nechat na Lidianně. Pokud tedy bude ochotná spolupracovat, což vůbec nebylo jisté.
Povzdechl si. Byl rád, že jejich plán ohledně Nimloth vyšel dle předpokladů, ale pranic se mu nezamlouvalo, že jejich menšími intrikami utrpěl i Legolas. To se nemělo nikdy stát! Doufal, že není příliš pozdě na to, aby se ti dva dali ještě dohromady, rozhodně nechtěl, aby jeho nevlastní syn zůstal docela sám. Nejlepší by bylo, kdyby s ním promluvil Glorfindel a pokusil se mu vysvětlit, že pro blaho své sestry jednoduše některé události poněkud zveličil. Jenže ani u něho nebyl tak docela přesvědčený o tom, že se uvolí mu vyhovět. Vždyť neprojevil ani kapku lítosti nad tím, že to především kvůli němu se Lidianna s Legolasem sobě tak odcizili! A ani na něm nebyla patrná žádná známka překvapení, což ho na tom celém znepokojovalo nejvíc. Jako kdyby s něčím podobným počítal…
Ne, takhle on to tedy rozhodně nenechá!
Jeho róba za ním krátce zavlála, jak rázně vyrazil z knihovny, kam se den předtím uchýlil, aby měl na své rozjímání klid. Jako první zašel do pokojů, které jeho přítel obvykle obýval, a pak ještě do několika dalších místností, kde by se mohl s největší pravděpodobností vyskytovat. Ale bez úspěchu. Už se začínal obávat, jestli Glorfindel neopustil Imladris dříve, než měl původně v plánu, když mu jedna ze služebných ochotně sdělila, že ho před krátkou chvílí zahlédla v zahradách. Její rozněžnělý pohled a zrůžovělá líčka prozrazovaly, že se nejednalo o pouhou náhodu, a když se jí na to přeptal, rozpačitě mu přiznala, že se nemýlí.
Elrond jenom potřásl hlavou a nechal tu elleth jít. Odcupitala chvatně pryč, jako kdyby měla za patami celou smečku Vrků, a on se nemohl nepodivit, jako ostatně už po tolikáté, co na tom plavovlasém válečníkovi ty ellith vlastně vidí.
Jistě... díky tomu, že v Gondolinu přišel o rodinu a svůj život, jim připadal jako někdo, kdo potřebuje útěchu a milující náruč... a proto, že mu Valar za jeho činy darovali nový život, ho měly za hrdinu, jehož i samotní bohové uznávají, a to z něho činilo téměř jednoho z nich, ale stejně mu ten zájem přišel dosti přehnaný. Neboť ty ellith milovaly pouze ideu, kterou si o něm vytvořily, svůj sen a ne jeho skutečného, čehož si byl Glorfindel plně vědom. I když ani toto mu nebránilo, aby se občas diskrétně s některými z nich nepotěšil. Jakýkoli dlouhodobý vztah však striktně odmítal, jako kdyby mu stačil ten formální svazek, který kdysi v Gondolinu uzavřel. A nejsměšnější na tom bylo, že ty poblouzněné ellith tohle chápaly! Domnívaly se, že Glorfindel svou choť miluje natolik, že na ni ani po tolika yénech nedokáže zapomenout, a ještě více ho pro to obdivovaly!
Elrond však nejlépe věděl, že to nebylo manželství z lásky, a že takový cit se tam ani nikdy během jejich soužití nevloudil. Věděl to, protože mu to Almiel sama řekla. A jemu bylo upřímně líto, že nebude u toho, až se ti dva opět setkají. Měl totiž dojem, že by jeho podporu mohla potřebovat. Jenže tu byl také Legolas, který se měl zhostit nelehkého úkolu, a on odmítal ho v tom nechat samotného. Už jednou ho zklamal, když byl nucen se ho vzdát v Thranduilův prospěch, a nehodlal takovou zradu spáchat podruhé. A přesvědčit Glorfindela, aby napravil škodu, kterou mezi ním a Lidiannou spáchal, považoval téměř za svou otcovskou povinnost.
Rozhodným krokem zamířil do zahrad, aby svého přítele našel, a čím déle po něm pátral, tím popuzenějším se stával. Když ho nakonec zahlédl stát poblíž jednoho z mnoha vodopádů, které toto místo rámovaly, jak zamyšleně zírá dolů, byl už tak nahněvaný, že by ho nejraději shodil přímo do proudu. Naštěstí se za ty věky, co byl imladriským lordem, naučil značnému sebeovládání, a tak, když k němu přistoupil, byl dokonce schopen vykouzlit na svých rtech i náznak přátelského úsměvu.
„Quel amrun, meldir,“ pozdravil ho, aniž by na sobě dal znát něco ze svých emocí.
Glorfindel pouze mlčky přikývnul, ale ani se neobtěžoval k němu obrátit hlavu. Takový detail ovšem v žádném případě nemohl Elronda nějak zviklat.
„Stále tebe zlobí, že Legolas do světa druhého jíti má?“ vyzvídal stále neutrálním tónem. Na zlobu bylo přece vždy času dost.
„Spíše tím udiven jsem. Já schopností jeho znevažovati nechci, však přec zajímalo by mne, pročpak zrovna jeho si Valar zvolili.“
„Toho netuším, však pokud uspěje, pak na tom přec nezáleží. Vždyť cíle všichni téhož máme... světa našeho ochrániti. A já jist si jsem, že on se úkolu tohoto se ctí zhostí,“ ubezpečil ho Elrond a raději si nechal pro sebe domněnku, ke které dospěl během rozhovoru s Manwëm. A tou bylo, že v této výpravě nejde čistě jen o nalezení nového krystalu, ale ještě o něco docela jiného. Možná, že lidé mají potíže, které nejsou schopni vyřešit sami, a potřebují proto jejich pomoc...
„Přišel jsi, bys sdělil mi, že Legolas předpokladů větších uspěti než-li já má?! Já vědom si jsem, že za syna svého ho takřka považuješ, však ni proto chvalozpěvů těchto poslouchati nehodlám!“ zvolal Glorfindel podrážděně, ale Elrondovi připadalo, že tohle není hlavní příčina jeho hněvu.
„Možná posečkati o něco s odjezdem měl bys, bys úspěchu mu popřál... A omluvy své mu dal...“ navrhnul klidně, aniž by byť jen mrknutím oka zareagoval na jeho předchozí výbuch.
„Omluvy? A zač?“ pronesl Glorfindel s jistou dávkou arogance.
„Cožpak toho nevíš?!“ ztrácel s ním Elrond pomalu ale jistě trpělivost a jeho hlas nabýval na ostrosti. „Ty odpovědnosti za rozchod Legolasův s Lidiannou snad odmítáš?!“
„Tímto si Legolas pouze sám vinen jest! Kdyby důvěry skutečné k ní choval, pak by řečem zlým nikdy uvěřiti nemohl! Možná dokonce jemu pomohl jsem, neb uvědomil si, že ona tou pravou pro něho není!“ odsekl zlatovlasý lord na svou obranu. Zvláštní... když to řekl nahlas, znělo to vcelku i logicky! Možná natolik, že by tomu i sám mohl začít věřit...
„Zanech výmluv planých těchto, Glorfindele!“ osopil se na něho Elrond, na kterého podobná logika očividně nezabírala. „Já domníval se, že tobě na štěstí Legolasově též záleží! Že na něho téměř jako na bratra mladšího pohlížíš!“
„V tom nemýlíš se!“ přisvědčil jeho přítel bez vytáček. „Však pokud jsi již pozapomenouti ráčil, pak též sestry mladší mám, na jejímž štěstí mi ještě více záleží! A na rozdíl od Legolase ona nikoho jiného než-li mne nemá! Copak ty bys spíše Arwen než některého ze synů svých nechránil?!“
Elrond sice v duchu připustil, že v tomhle se Glorfindel nemýlí, ale nahlas to odmítl uznat. Navíc Nimloth se o sebe dokázala postarat mnohem lépe než jeho malá Arwen!
„Ni láska tvá k sestře lží neomlouvá, meldir. Když s Legolasem osobně hovořiti si nepřeješ, pak mu alespoň listu napiš, kde činu svého mu zdůvodníš,“ naléhal ve víře, že se mu přece jen podaří svého přítele přemluvit. „Vždyť pokud se dozví, že pomluva tato od tebe vzešla, nikdy tobě toho již odpustiti nemusí! Ty bys snad všeho, čeho spolu jste kdy sdíleli, všanc dáti ochoten byl?!“
„Věcí podobných já listu zásadně nesvěřuji, Elronde! Až příliš snadno by slov mých zneužito býti mohlo... či chybně vyloženo... Však uklidniti tebe mohu, že s Legolasem promluvím... až Nimloth za Gildora provdána bude! Neb já svazku jejich ohroziti odmítám!“ sdělil mu nesmlouvavě a podle jeho tónu bylo zřejmé, že tím považuje tuto záležitost za uzavřenou.
„Však než ty navrátíš se, Legolas již ve světě druhém nacházeti se bude! Neb Manwë pravil, že on déle než po týdny dva s odchodem otáleti nesmí!“ vysvětloval mu Elrond znepokojeně.
„Nu... pak mu toho vyjevím, až se s krystalem úspěšně navrátí!“ odvětil na to Glorfindel prudce. „Pokud již ničeho dalšího se mnou probírati nemíníš, pak bych se s tebou rád rozloučil! Neb jak Manwë pravil, já nerad bych svatby Nimlothiny propásl!“
Zdálo se, že někdejší gondolinský kapitán je opravdu rozhodnutý odjet, aniž by se byť jen pokusil podniknout nějaké kroky k napravení toho, co spáchal. Ale s tím nebyl Elrond srozuměn a rukou, která kdysi byla zvyklá třímat těžký meč a dosud mnoho ze své síly neztratila, pevně sevřel jeho paži.
„Cožpak neuvědomuješ si, kterak Lidianna pro úspěch výpravy této důležitou jest?!“ zvolal pobouřeně, neboť nechápal, proč je jeho přítel tak zatvrzelý.
Glorfindel se zastavil a vrhnul na něho naprosto chladný pohled. „A čehož se mnou toto do činění má?!“
„Ty domníváš se snad, že ona mu nápomocnou bude, když on ji tak hrubě opustil?!“
Zlatovlasý lord se trochu ironicky pousmál. „Pak by se jí možná Legolas omluviti měl! Však toho on sám učiniti musiti bude, já ho přitom za ruku držeti nebudu! Já připravený jsem následku činů svých nésti, však může on téhož říci?! On Lidianně ukřivdil a my oba víme, pročpak se toho stalo! A já v tom až natolik na vině nebyl! Či snad předstírati hodláš, že ničeho o nedůvěře jeho k ženám nevíš?!“
„Pravda že vím, však tys nyní k tomu příliš nepřispěl, by on jinako uvažovati začal!“ připomněl mu Elrond zlostně, neboť stále věřil, že kdyby Legolas vyrůstal s ním, nic z toho by ho netrápilo.
„Já k tomuto přispěl?!“ zopakoval po něm Glorfindel téměř s pohrdáním. „Ty značně mi lichotíš, však zcela přitom zapomínáš, že na situaci této i Lidianna sama vinna jest. Kdyby Legolase již v minulosti nezradila, pak by o ní jistě pochybností nenabyl!“
S tímhle se vytrhl z přítelova sevření a vydal se do stájí, kam si už den předtím odnesl sbalený vak s pár svými věcmi, které si chtěl vzít s sebou. Po pár krocích se přece jen ještě zastavil a otočil se k Elrondovi s naprosto nečitelným výrazem ve tváři.
„Ostatně kterak pravil jsem již prve... možná jsem ho před lecčíms horším uchránil!“ prohodil samolibě a pak odkráčel s hlavou hrdě vztyčenou.