Srdce bojovnice II - 17. díl

„Riel, je mi to moc líto,“ ozvala se vedle mě Nimloth kajícně. „Netušila jsem, že to takhle dopadne.“
Jenom jsem něco neurčitého zamumlala, protože jsem nevěděla, jak na tohle reagovat. A protože jsem se dosud vzpamatovávala z toho, co se tu právě odehrálo.
„Mithrellas nemá pravdu, víš?“ nenechala se přesto Nimloth odradit. „Dala jsem se s tebou do řeči, protože jsi vyhlížela tak... ztraceně... A také jsem byla zvědavá, kdo jsi, to nepopírám. Ale rozhodně jsem to neudělala kvůli kapitánovi. Nejsem přece tak naivní, abych doufala, že bych vedle těch dvou měla nějakou naději!“
Pátravě jsem se na ni zahleděla. „Takhle to nezní, jako kdybyste byly kdovíjaké přítelkyně...“ poznamenala jsem a byla jsem z toho trochu zklamaná. Vždycky jsem se utěšovala myšlenkou, že kdybych se nestala vojákem, jistě bych nebyla tak osamocená. Domnívala jsem se, že ellith drží pospolu, ale ta rivalita, které jsem před chvílí byla svědkem, mi až příliš připomínala poměry v armádě.
„Trávíme spolu dost času, to ano. Koneckonců by to ani jinak nešlo, když jsme všechny tři švadleny.“ Když spatřila můj zmatený výraz, ihned vysvětlovala. „Elanor ještě není švadlena, teprve se učí. Zatím má na starosti spíše květinovou výzdobu v domě, což jí plně vyhovuje. Miluje květiny...“
Při zmínce o této elleth jsem se nemohla ubránit výčitkám. Protože pokud jsem to mohla posoudit, tak jí na Saerosovi aspoň trochu záleželo. Kdežto já... Neměla jsem právo si ho zabrat pro sebe, když by s jinou mohl být daleko šťastnější. A jiná s ním.
„Nevíš, jestli si ti dva byli někdy blízcí?“ otázala jsem ihned.
„Elanor se Saerosem?“ Nimloth se smutně pousmála. „Snad na to mladé děvče nežárlíš?“
„To ne. Jenom že... by mohli utvořit krásný pár...“
Překvapeně na mě vykulila své fialkové oči. „Tohle přece není nutné! Nikdo od tebe nečeká, že se ho vzdáš! Proč bys to vůbec dělala?“
Pokrčila jsem lehce rameny. „Protože jsme především přáteli. Necítím k němu nic víc než náklonnost a to přece nestačí.“
„Někdy to bývá dobrý začátek...“ prohodil Nimloth váhavě.
„Ne v tomhle případě. Vím naprosto přesně, co všechno v našem vztahu chybí... protože jsem našla někoho, s kým tomu tak není... A obávám se, že už se s něčím menším spokojit nedokážu,“ přiznala jsem tiše.
„Ale proč jsi pak tady?“ podivila se. „Pohádali jste se snad? A nebo tě nechal?“
Nešťastně jsem si povzdechla a upřela jsem pohled na špičky svých bot. „To ne... Dokonce mi nabídl sňatek... Ale jeho rodina byla proti. A já ho nechtěla postavit před takovou volbu.“
„Riel!“ vypískla Nimloth nevěřícně a tím opět upoutala mou pozornost. „Jak jsi něco takového mohla udělat?! Copak v sobě nemáš ani trochu sobeckosti? Do Mordoru s jeho rodinou! Pokud mu na tobě skutečně záleželo, tak by se od ní jistě nenechal vydírat! A nebo ti snad něco naznačil...?“
„To ne, ne,“ potřásla jsem hlavou. „Raději jsem odešla dříve, než k tomu mohlo vůbec dojít.“
Nimloth se zatvářila útrpně. „Žádný div, že vyhlížíš tak posmutněle, když štěstí každého stavíš nad to svoje! Copak jsi s ním o tom ani nepromluvila? To ses prostě sebrala a zmizela?“
„Tak nějak,“ přisvědčila jsem zahanbeně.
„Ty tedy víš, jak polechtat ellonovo ego, Riel, jen co je pravda!“ zvolala kriticky. „Ale přece by ses mohla ještě vrátit, ne? Myslím... pokud tě skutečně miluje, pak ti jistě odpustí...“
„To neudělám, Nimloth. Nebylo by to správné.“
„Správné? A podle čeho ty soudíš, co je a není správné? Raději opustíš ellona, který o tebe má zájem, jen proto, abys mu nezpůsobila potíže? To je takový slaboch, že se nedokáže postavit vlastní rodině?! Měla jsi ho nechat, aby za vás bojoval! Vždyť jak lépe by ti ještě mohl dokázat svou lásku?“
„Ty jsi beznadějně romantická duše, Nimloth,“ pousmála jsem se smutně. „Jenže to naneštěstí nebylo tak jednoduché.“
„Proč ne? Mně to zní docela prostě.“
„Protože měl i jiné povinnosti než vůči své rodině. A ty by kvůli mně nebyl schopen splnit,“ prozradila jsem jí neurčitě.
„Víš co, Riel? Ty jsi zase naprosto beznadějný případ! Teď stavíš před sebe nejen jeho rodinu ale i jeho povinnosti!“ zvolala Nimloth pobouřeně. „Co jsi dělala, když jsi byla ještě s ním? Poslušně čekala někde v koutku, až si na tebe vyšetří čas? Až nebude zrovna se svou rodinou a nebo plnit povinnosti? Tomu nevěřím!“
„To ne... Byl mým velitelem, a tak jsme se vídali poměrně často. Jenže pak mi král zakázal dál působit v armádě. Takže pokud bych tam zůstala, nejspíš bych opravdu byla nucena čekat někde v koutku.“
„Tohle nechápu...“ Nimloth, která se během našeho povídání pustila do svého vyšívání, nyní zabodla jehlu do plátna a vzhlédla ke mně. „Co proti tobě král měl?“