Invisible ( 28. )

Probudily mě jakési otřesy a šílená bolest za krkem.
„Ouuu…“ ujelo mi bolestivě, když mi ruplo kdesi v rameni a ostrá bolest mi projela až do hlavy.
„Za chvilku už budeme ve stanici,“ ozvalo se mi tiše u ucha a dvě hebké ruce, které mě u sebe držely, zmizely.
Unaveně jsem se protáhla a rozhlédla se. Byli jsme naštěstí pořád sami a hustá tma venku i v kupé zapříčinila, že Danielovo tělo stříbrně zářilo. Potěšeně jsem se na něj usmála.
Trvalo necelých pět minut, než brzdy vlaku, začaly nepříjemně skřípět. Rychle jsme se prodrali z kupé a po zastavení vystoupili ven. Noc byla docela chladná. Roztřásla jsem se zimou a snažila se třením zbavit husí kůže na rukou. Nástupiště i celé vlakové nádraží zelo prázdnotou. Po kolejích se proháněl slabý letní vánek a nedaleké stromy tiše šuměly. Ani za nic se mi – i přes stupňující se pocit, že umřu na třasavku – nechtělo domů. Spontánně jsem stiskla Danielovy prsty a druhou rukou si upravila rozcuchané vlasy. Bohužel jsem tátovi slíbila, že do půlnoci budu doma, tudíž jsme bez domlouvání nasadili vražedně ostrý tempo a skoro v poklusu dorazili k naší vilce. V obýváku se ještě svítilo, tudíž nemělo cenu snažit se být potichu.
„No to je dost,“ houkl táta, když jsem produsala halou a nakoukla do kuchyně.
„Nemusel jsi na mě čekat.“
„Ale musel…“ povzdechl si a nalil do hrnku horkou vodu. „Jaký to bylo?“
„Fajn tati, ale jsem unavená, takže jdu hned spát.“
S úsměvem přikývl. Daniela jsem nikde neviděla, tudíž jsem rychle vyběhla do svého pokoje, v koupelně ze sebe stáhla všechno oblečení, dala si horkou sprchu a v tričku a šortkách na spaní jsem usedla na postel. Pokoj mi najednou připadal strašlivě pustý a prázdný. Stíny probleskující z ulice se jen v jakémsi žlutém nádechu mihotaly na stropě a ticho mi nepříjemně připomínalo, jak moc jsem vlastně sama. V jakémsi popudu osamělosti jsem na nočním stolku zapálila svíčku a opatrně jí zandala do otvoru v solném kameni. Jediným stisknutím ovladače zapnula na věži cédéčko se skladbami Yiruma, z šupíku u stolu vyndala mamky fotku a položila se s ní na postel.
Žena, usmívající se z fotografie, byla krásná, ale ne takovým tím typicky maminkovskym způsobem. Dlouhé hnědé vlasy se jí vlnily na ramenou a hnědé oči se usmívaly tak smutně, jako by už tenkrát o své nemoci věděla a přesto mě chtěla povzbudit. Jako by chtěla říct, že všechno bude dobré…
Snažila jsem si namluvit, že to tak opravdu je, ale mělo mi být jasné, že se mi to nepodaří. Neměla jsem ji u sebe, ztratila jsem všechny přátele, po zbytek života jsem měla vidět sebevraždy různých lidí, někdo se mě pokoušel zabít a kluk, kterýho jsem začínala milovat víc, než cokoliv jiného, byl mrtvý.
Zřetelně jsem cítila moment, kdy mi po tvářích začaly téct první slzy. Hudba mi zněla v uších se zvláštní křehkostí a podivně se mísila s měkkým svitem svíčky a máminou fotkou. Stejně tak do toho zapadla Danielova slabě zářící postava, která si přiklekla z pravé strany postele a jeho nadpozemsky jemná dlaň, která mi osušila tváře.
„Stýská se ti?“ zašeptal tak měkce, jako by se bál, že tu zvláštní atmosféru, která v pokoji byla, zničí.
„Moc. Tobě se po mamce nestýská?“
„Já mám to štěstí, že ještě žije. Občas…občas za ní chodím a dívám se co dělá.“
S tichým povzdechem jsem ještě chvíli poslouchala tichý zvuk klavíru, než jsem se zvedla a uklidila fotku zpět do nočního stolku.
„Mohla bych teď něco zkusit?“ hlesla jsem trochu rozpačitě a poklepala na postel, aby se posadil naproti mně.
„A co?“
„Víš v té knize…psali tam, že bych se měla naučit poslat část své síly do ducha. Chtěla bych si to na tobě vyzkoušet. Neboj, nic se ti nestane, jen asi hned potom omdlím, tak se neboj…“
Cítla jsem, jak se matrace lehce prohla, pod vahou jeho těla. Srdce se mi zběsile rozbušilo, když jsem si klekla těsně k němu a zlehka položila ruce na jeho spánky. Konečky prstů mě mírně brněly. Trochu jsem přivřela oči, abych se mohla soustředit, ale ne zase moc, abych propásla okamžik, kdy budu moct vidět Danielovu tvář. Moje síla…v podvědomí jsem cítila něco, co jsem neuměla popsat. Silou vůle jsem se to snažila vyslat ven svými prsty. Trvalo to jen několik sekund, než jsem začala cítit slabost a narůstající malátnost. Rychle jsem otevřela oči.
Kluk, jehož obličej jsem měla v dlaních vypadal fascinovaně a frustrovaně zároveň. Tmavě hnědé, podlouhlé vlasy měl rozcuchané a očima se zabodával do těch mých. I v slabém svitu svíčky bylo poznat, že nejsou tmavé, jak jsem si myslela na mostě. Byly…nepopsatelné. Nemohla jsem se rozhodnout jakou barvu jim přičíst. Zelenou, modrou, jantarovou…
Zajíkavě jsem se nadechla a dřív, než jsem omdlela, přitáhla jsem si jeho hlavu k sobě a přitiskla své rty na jeho…