Forsaken - 163. díl

Zamračila jsem se.
„A to jako co?“ zeptala jsem se podezíravě, zatímco jsem si v duchu nadávala, že jsem si před Marcellovým příchodem nedopřála další dávku krve. Nebyla jsem si jistá, jestli by se mi teď podařilo udělat blesk, kdybych ho potřebovala. Moje zkušenosti s touhle nově objevenou schopností byly ještě značně omezený.
„Jenom pár odpovědí…“ odvětil Marcell a položil klíče zatím na stůl, příliš daleko na to, abych po nich mohla hrábnout. A použít moji další schopnost jsem zatím nechtěla. Proč na sebe takhle zbytečně upozorňovat.
„Dobře, tak se ptej,“ svolila jsem.
„Předtím jsi mi tvrdila, že nemáš žádné mimořádné schopnosti… Zdá se ale, že jsi nebyla až zas tak upřímná, že?“ konstatoval neutrálním tónem.
„Proč si to myslíš?“ hrála jsem si na nechápavou.
„Ale Izabelo…“ pronesl Marcell pomalu, skoro až výhružně. „Tohle si zkoušej na Riela, ale ne na mne, rozumíš? Viděl jsem, co jsi prováděla s těmi stromky tam venku… A nebo to hodláš popřít?“
„Co tím chceš říct, že jsi to viděl?!“ opáčila jsem rozčileně. „Nikdo tu nebyl!“
„Jsou tu kamery,“ prozradil mi prostě, jako kdyby vůbec o nic nešlo. „Kvůli tvému bezpečí.“
„Cože?!“ zařvala jsem.
„Uklidni se, ano?“ nařídil mi Marcell chladně. „O nic nejde. V koupelně žádné nainstalované nejsou. Vždyť jsem ti říkal, že se ti tu nemůže nic stát… Záznamy z kamer jsou neustále někým monitorovány a nedaleko odsud je připravena skupinka mužů, aby v případě potřeby zasáhla. Už se cítíš lépe?“
„Lépe?! Děláš si srandu?!“ vybuchla jsem nepříčetně. „Vy mě tu šmírujete a já se mám cejtit bezpečně?! A chceš mi snad říct, že v mým pokoji jsou ty kamery taky?!“
„Ano. Snažili jsme se pokrýt co největší prostor. Kromě koupelen jsou všude.“
„Proč ti to nevěřím?!“
Marcell si dal na čas, než znovu promluvil. „Dobrá, tak jsou i v koupelnách, ale věř mi, že to není pro ničí perverzní potěšení, jak si nyní nejspíš myslíš.“
„Jak ty můžeš vědět, co si já myslím?!“ vyštěkla jsem na něho. „Tohle je prostě neskutečný!“
„Klid. Snímáme akorát obraz, nic víc,“ utěšoval mě Marcell, čímž mě ovšem nakrknul ještě víc. Copak nechápe, že tohle je naprosto sprostej zásah do mýho soukromí?!
„A to ti mám jako věřit?!“
„Nemusíš, ale je to pravda.“
Zatímco jsme hovořili, snažila jsem si rychle vybavit, co všechno jsem tu prováděla. Třeba ta večeře s Rielem… nebylo to tak docela nevinný. A i kdyby to bylo bez zvuku, pozornýmu divákovi by stejně došlo, co se tam odehrávalo. Připadalo mi, jako kdybych byla nějakým hercem němý grotesky. Nedobrovolně.
„Riel o tom ví?!“
„Ne, nebyl důvod mu to říkat. Navíc jsme doufali, že udělá něco… neobvyklého, čím nám prozradí, že jeho záměry se tak docela neshodují s našimi.“
V hlavě se mi neustále přehrávaly události, který se tu přihodily… skoro jako záznamy z těch zatracenejch kamer. A já najednou některý příhody viděla docela jinak…
„Ten tvůj nečekanej příchod tehdy večer… to nebyla náhoda, že? Proč jsi sem tak vpadl?!“ dožadovala jsem se hlasitě odpovědi.
„Můžeš to trochu ztišit, Izabelo? My upíři máme citlivý sluch a tenhle tvůj jekot mu rozhodně nedělá dobře,“ napomenul mne odměřeně.
„Tak mi odpověz nebo ti tu zaječím tak, že ti prasknou bubínky!“ varovala jsem ho ještě hlasitějš.
„Vyhrožováním u mě nepochodíš. Ale když se začneš chovat rozumně, pak ti možná odpovím.“
„Fajn, už jsem naprosto rozumná!“ procedila jsem mezi zuby se špatně potlačovaným vztekem.
Marcell jenom teatrálně obrátil oči v sloup. „Začínám rozumět tomu, proč se Riel tak znenadání vypařil…“
„Hajzle!“ sekla jsem po něm dotčeně, než jsem si to stihla rozmyslet.
„Okouzlující,“ ocenil mou lichotku Marcell. „Ale ani tímhle si mě příliš nezískáš.“
Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, abych se aspoň trochu upokojila. Bylo totiž patrný, že křikem z Marcella stejně nic nedostanu, spíš dřív přijdu o hlas, což by ho nepochybně potěšilo. Čím jsem byla naštvanější, tím byl on chladnější a míň ochotnej mi něco sdělit. A právě teď si mě přeměřoval s dost špatně maskovaným znechucením.
„Tehdy večer jsem přijel, protože mi připadalo, že bys mohla potřebovat mou pomoc. Nebylo právě moudré se tak nastrojit… Copak sis nevzala k srdci mé varování ohledně Riela?“
„Riel zatím nic špatnýho neprovedl a já nemám důvod mu nevěřit!!“ odsekla jsem.
„Ovšem…“ prohodil Marcell skoro s porozuměním. „Je to tvůj hrdina, že? Ale rád bych tě upozornil, že teď není zrovna příliš vhodný čas na romantiku… Už jsi přemýšlela o tom, proč se tak najednou vypařil?“