Srdce bojovnice II - 19. díl

Jakmile jsme stanuly na docela opuštěném cvičišti a já se zahleděla na dobře známá barevná kola na druhé straně louky, cítila jsem se hned o něco lépe. Cítila jsem se… skoro jako doma.
Aniž bych si Nimloth dál všímala, automaticky jsem zamířila k tomu nejvzdálenějšímu terči a v rychlém sledu jsem do jeho středu umístila pět šípů. Natolik jsem se soustředila pouze na svůj cíl, že mě Nimlothin nečekaný potlesk poněkud polekal.
„To bylo úchvatné!“ zvolala nadšeně. „A chceš mi tvrdit, že s tímhle jsi u kapitána neuspěla?“
„Spíše řekněme, že jsem se k tomuhle ani nedostala. Poslal mě pryč krátce poté, co jsem minula to jeho břevno,“ sdělila jsem jí, zatímco jsem sáhla do toulce pro další šíp.
„Třeba ti dá ještě příležitost. Vždyť ti přece zatím neřekl, že máš na místo v armádě zapomenout, či snad ano?“ ujišťovala se Nimloth a téměř mi zvědavě visela na napřažené paži.
Pohledem jsem jí naznačila, že bych ocenila, kdyby trochu poodstoupila, ale buď to nepochopila a nebo to ignorovala. Nakonec jsem to vzdala, zasunula jsem šíp zpátky do toulce a vyrazila k terči pro ty zbylé. Sotva jsem vykročila, už mi byla v patách.
„Tak řekl?“ dotírala.
„Ne, neřekl,“ odvětila jsem odměřeně. „Ale pověz mi… kolik ellith máte v armádě?“
„I s tebou?“ chtěla nejprve vědět.
„Ne.“
„Určitě?“
„Ano.“
„Tak bys byla první!“ oznámila mi a hned zvesela pokračovala. „Nebylo by to skvělé? Jistě by to dodalo odvahy i dalším ellith, aby se o něco takového pokusily!“
„Úžasné,“ přisvědčila jsem jednoduše proto, že to bylo jednodušší, než jí zkoušet vysvětlit, proč o takovéto prvenství už nestojím. Na rozdíl od Lórienu, kde se pár lučištnic vyskytovalo a tudíž jsem tam až tolik nevyčnívala, nebyla v Eryn Galen většina ellyn na něco takového připravena. A pokud jsem mohla soudit podle Lenwëho reakce, tak ani tady bych si svými ambicemi příliš přátel mezi vojáky nezískala.
Zastavila jsem se u terče a začala z něho vytahovat šípy. Jak jsem je ukládala zpět do toulce, zřejmě jsem tím vzbudila Nimlothinu zvědavost, protože se přesunula za mě, aby si ho důkladněji prohlídla. Jenom jsem doufala, že stojí v bezpečné vzdálenosti, abych ji náhodou nezranila šípem.
„To je nádherná práce!“ vydechla jen o chviličku později. „Ty rytiny… čím jsou vyplněné? Je to snad mithril?“
„Asi ano, nezkoumala jsem to,“ odbyla jsem ji a říkala jsem si, že ještě pár dotazů a zapíchnu do ní ten šíp úmyslně. Jistě… bylo milé mít nějakou společnost, když jsem tu zatím téměř nikoho neznala, ale z neznámého důvodu jsem měla pocit, že jsem narazila právě na tu největší povídalku.
„A to podobnou výstroj dostáváte v Eryn Galen běžně?“ nedala se mou stručností nijak odradit.
Obrátila jsem oči v sloup, což ovšem nemohla vidět, a měla jsem sto chutí jí na to kývnout. Jenže to byla lež, kterou by mohla velice lehce odhalit, a po tom výstupu s Almiel, kdy jsem ji obvinila z toho, že si vymýšlí, jsem nechtěla dopadnout stejně.
„Ne, tohle byl dar.“
Jak jsem předpokládala, moje odpověď nebyla pro Nimloth ani zdaleka dostačující, neboť ihned následoval příval dalších dotazů.
„A od kohopak? Dal ti ho ten tvůj milý? To je tak romantické! Také bych někdy chtěla dostat podobný dar! Tedy ne doslova, ale však víš… Prostě něco víc než květiny nebo básně, které si beztak nechávají složit od některého z hudebníků. Za úplatu, víš? Přijde mi to tak…“
Nimloth se zarazila podobně jako předtím u arény a já se tentokrát ani raději nenamáhala ji doplňovat. Spíš jsem si užívala chvilku blaženého ticha, které nemohlo mít dlouhé trvání. Ale aspoň už mě napadl způsob, jak odvést její pozornost od mého milého a jeho dárku někam docela jinam.
„A co kdybych už nechtěla sloužit v armádě?“ nadhodila jsem dříve, než se vůbec stihla znovu nadechnout, aby pokračovala ve svém proslovu. „Co bych tu mohla dělat jiného? Ale zapomeň rovnou na nějaké aranžování květin, sotva poznám růži od kopřivy!“ upozornila jsem ji a s uspokojením jsem za sebou zaznamenala ohromené ticho.
Ticho, které však znenadání přerušil kapitánův hlas...