Savoy Place - 10. díl

Koukala jsem na černobílou kresbu toho vzkazu. Nevěřila jsem, že jsem to nakreslila já, když jsem ho ani pořádně neviděla. Dokonale se mi podařilo zobrazit rukopis pana Wristelyho i celý text.
„Víš, že ani sama nevím,“ odpověděla jsem Lily omámeně a nedočkavě jsem se pustila do čtení.
________________________________________________________

„Dobré ráno, Travisi.
Prvně vás prosím, abyste si to přečetl celé, než uděláte nějakou hloupost. Pevně věřím, že jste na ni ještě nezačal řvát, jak bývá vaším zvykem. Omlouvám se za Meganino zdržení, ale jak jistě víte, tak mi pomáhá s organizací výstavy a dnes se naše schůzka protáhla. Víte, proč je pro nás tak důležité sledovat její obrazy a já věřím, že už nebudeme muset čekat moc dlouho, maximálně měsíce. Slíbil jsem Arnoldovi, že na ni dám pozor a to také hodlám dodržet. Nemá to teď vůbec lehké, ačkoliv se jí to snažím ulehčit všemi možnými prostředky. Prochází si obdobím, kdy se musí poprat s minulostí a naučit se žít se svou budoucností. Začíná poznávat své nové já a to nemluvím o tom, že je třeba, aby našla ztracenou důvěru u své rodiny a konečně poznala i svého bratra.
Proto vás důrazně žádám, abyste jí poskytl dostatek času. Radím vám dodržet mé doporučení. Další neuposlechnutí rozkazu by vám nemuselo projít tak hladce.
Marcus Wristely“

Hodnou chvíli jsem na kresbu před sebou nevěřícně zírala. Každou větu jsem četla snad pětkrát, ale její smysl jsem stejně nenašla. Bylo patrné, že obsah vzkazu byl jen pro zasvěcené a já jedním z nich rozhodně nebyla. S každou novou větou mi v mysli vyvstaly jen další otázky.
Proč se zajímají o mé obrazy? A kdo jsou vůbec „oni“? Kdo je Arnold? Co se mi snaží ulehčit? A čím?
„Je třeba, aby našla ztracenou důvěru u své rodiny a konečně poznala i svého bratra.“ Co mělo tohle sakra znamenat? Jak může vědět o mých problémech s rodinou? A já mám bratra?
Nic jsem nechápala, ale věděla jsem o někom, kdo mi může některé mé dotazy zodpovědět.
Samuel.

Vůbec jsem nepostřehla, že hodina už skončila a jsem tu jako jedna z posledních. Lily si teprve sklízela své věci a nenápadně po mě pokukovala. Rychle jsem vzkaz vytrhla a složila si ho do kapsy.
„Jsi v pořádku? Celý den vypadáš, jako kdybys byla duchem úplně někde jinde,“ vyčetla mi Lily. Podívala jsem se na ni a pomalu odpověděla.
„Já…já jen nemůžu uvěřit, co napsal Wristely na tom vzkazu,“ odpověděla jsem celkem popravdě.
„To jsi přece nemohla stihnout přečíst, na takovou dálku a v té rychlosti. To je naprostá blbost,“ pochybovala o mé odpovědi. Její pochyby byly úplně oprávněné. Ani já jsem tomu nevěřila, ale jinou možnost jsem si nechtěla připustit. Radši jsem si něco nalhávala, než abych se pravdě postavila čelem. Byla jsem zbabělá, ale to mi teď bylo úplně jedno. Snažila jsem se pochopit obsah, když už mi bylo dovoleno na něj nahlédnout. Otázky o předešlých událostech jsem si nechala na později.
„Četla jsem ho, když ho Wristely psal,“ řekla jsem na svou obranu první věc, která zněla alespoň trochu smysluplně. Nevšímala jsem si jejího podezíravého obličeje a radši se vymluvila, že spěchám do práce.
Ve skutečnosti jsem měla ještě nějakou tu hodinu volno, ale i přesto jsem zamířila k čajovně. Celé dopoledne mi nešlo z hlavy. Samuel se samozřejmě neozval. To bylo řečí, že stačí zavolat „v duchu“ jeho jméno a hned tady bude. Zrovna teď jsem ho potřebovala a on nikde. Rozhodla jsem se mu pokusit ještě jednou zavolat. Hledala jsem telefon v kabelce, a když jsem ho úspěšně našla, někdo do mě vrazil.
Mobil i taška mi okamžitě vyletěly z ruky a přistály u mých nohou. Normálně bych se rozčilovala a řvala na viníka, ale dnes už jsem byla apatická naprosto ke všemu. Ani jsem nevzhlédla a začala sbírat své věci.
„Promiňte mi, slečno, ale asi jsem se koukal jinam a nevšiml si vás. Což je neodpustitelná chyba, takže se omlouvám i za to,“ začal se omlouvat a podal mi telefon.
„Díky,“ odpověděla jsem bez jediného pohledu a chystala se jít pryč. Ucítila jsem stisk jeho ruky na svém rameni. Otočila jsem se a chtěla mu něco pěkného povědět, ale on mě předběhl.
„Šarloto?! Já věděl, že jste to vy.“
„Ještě jednou díky,“ poděkovala jsem a pokusila se co nejdříve zmizet.
„Vy nemáte za co děkovat, to já se musím omluvit. A abych se představil, jmenuji se Oliver McBennit. Moc rád vás zase vidím,“ podal mi ruku a já ji přijala.
„Těší mě,“ odpověděla jsem ze slušnosti.
McBennit. Věděla jsem, že jsem ten erb na jeho zapalovači už viděla a teď byla záhada vyřešena. Kéž bych si tohle mohla říct i o dnešním ránu.
„Spěcháte do práce?“ zeptal se mě po chvíli ticha.
„Já…vlastně jo. Sbohem.“ Otočila jsem se a odcházela pryč. On byl očividně názoru, že mě musí dělat společnost, a tak se zařadil vedle mě.
„S dovolením vás doprovodím, abyste nešla úplně sama.“
„Má cenu odporovat?“ zeptala jsem se ironicky.
„Myslím, že ani ne, stejně bych vyhrál,“ zasmál se.
„Zdravá dávka sebevědomí není na škodu, ale nic se nemá přehánět. A co, že jste se ani nepochlubil titulem? Baron, pokud se nepletu.“
„Plně s vámi souhlasím, nic se nemá přehánět. A mohu se zeptat, odkud vůbec víte o mém titulu?“
„Lépe by vyzněla otázka, kolik lidí vás tady nezná. Ale teď už vážně musím jít, nashle.“
„Taky pravda,“ zase se lehce zasmál, „omlouvám se, ale rozhodně vás nechci zdržovat od práce.“ Nevěřícně jsem zvedla obočí, ale komentář jsem si nechala pro sebe. „Zatím se mějte pěkně a pardon.“