Vampire

XI.

Rychle jsem tu odpornou myšlenku zahnala. Další cesta….. To cestování mě začalo psychicky unavovat. V tiché krajině jsem pozorovala měsíc. Stříbřitě zářil a osvětloval úzký pruh cesty, nad kterou nebyla vytvořená stromová klenba.
Nebe po chvíli zbledlo a první paprsky slunce zaháněly ty měsíční. Ani jsem nechtěla další den a při myšlence, kolik prázdných dnů mě ještě čeká, mi nebylo zrovna veselo. S ubývajícím počtem stromů a nárůstem světla jsem se cítila ještě hůř. Nejde o to, že by mi světlo tělesně ublížilo, jen mě zvláštním způsobem ubíjí. Pokud je to jen trochu možné, čas trávím v lese. Vyhlídka otevřené krajiny se mi nelíbila, přeci jen les skrýval svá tajemství stejně dobře, jako různé tvory.
Proužky slunečních paprsků dotýkajících se mé tváře mě částečně probraly z apatie. Celou dobu jsme šli vedle sebe, nikdo neřekl ani slovo. Každý jsme byli ponořeni do svých vlastních myšlenek.
„Blízko je někdo cizí,“ oznámila jsem nezúčastněně Koranovi a snažila se trochu vzpamatovat. Za dne jako by se i mé smysly trochu zhoršily. Naštěstí ne o moc, a tak jsem byla brzy schopná alespoň vzdáleně identifikovat pach. U tohohle to nebylo zrovna lehké. Voněl jako samotné dřevo smíchané se zemí a spoustou druhů květin, ale vůně se nerušily, naopak se vzájemně podtrhovaly a doplňovaly. Kořeněné přísady střídaly jemné a přesto v tom byla cítit osobitá esence tvora. Ne člověka. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala.
„Je tady…. To je perfektní!“ zvolal Koran a vůbec si nevšímal mého zmateného pohledu. Trochu přidal a stočil naše kroky nalevo.

Oči se mi zúžily do dvou štěrbin, jak se snažily vyrovnat s tou scénou. Uprostřed dobře osvětlené mýtiny někdo stál. Z jeho těla, jako by vycházela další záře a oslepovala mě. Došlo mi, že je to cílené. Na Korana nic nepůsobilo a sebevědomě směřoval dál k neznámému, zatímco mě v hlavě hučelo jako v úle. Pach střídal pach, zvuk další zvuk a bylo jasné, že to není jen mými mnohem citlivějšími smyly. S velkým sebezapřením jsem se držela vedle Korana a nenechala se odradit, ačkoli skrýt se v lese mi v tu chvíli nepřišlo jako špatný nápad.
Ve chvíli kdy jsem došli až k němu to ustalo. I světlo vycházející z jeho nitra se ztlumilo na minimum.
„Saime!“ zahřměl Koran nadšeně na uvítanou. To moje seznámení bylo o poznání chladnější. Až teď mi došlo, že to je žena. Zašpičatělé uši, překrásné rysy, štíhlá pružná postava mi připomněly, jaké historky jsem kdysi slýchala. O elfech, kteří už dávno opustili náš svět a ponechali ho jeho osudu. O spanilých, kouzelných a mocných tvorech, kteří se neradi pletou do čehokoli, co se jich bezprostředně netýká. Usměv Saime okamžitě ochabl, jakmile na mě pohlédla.
„Co je zač?“ zeptala se ne příliš přátelsky a naprosto mě ignorovala. Ta otázka byla určena jen a pouze Koranovi, ale já jej předběhla.
„Upír.“
„Na to jsem se neptala,“ odpověděla klidně a poznámku o tom, že odpověď chtěla slyšet od někoho jiného, si nechala pro sebe.
„Saime, jen klid. Sybile můžeš věřit,“ usmál se Koran a letmo na mě pohlédl.
„V žádném případě nebudu věřit někomu, když ani neznám jeho pravé jméno.“ Koran se zarazil. Chtěl to vysvětlit, ale já ho lehkým pohybem ruky zastavila.
„Aleya.“ Slušností by byl alespoň náznak úklony, ale ten jsem jí já jako projev respektu odmítla poskytnout.
„Saime,“ odpověděla drsným hlasem, který se najednou ani trochu neblížil jejímu zevnějšku.
„Vyrazíme?“ otočila se na Korana a aniž by čekala na odpověď, svým lehkým krokem zamířila pryč.