Melien Edhel - LVIII. kapitola - část 1/2

LVIII. KAPITOLA
První, co si Erestor uvědomil, když se pozvolna probíral z reverie, byla dvojice silných paží, která ho majetnicky svírala, a pevné tělo za ním, ke kterému byl přitisknutý. Pevné a značně vzrušené mužské tělo, jak odhalil hned vzápětí, když se neúspěšně pokusil se vymanit a nechtěně o tu jistou část zavadil svým pozadím.
Polekaně strnul v obavě, že svého společníka probudil, což bylo to poslední, po čem právě teď toužil. Zpropadeně! Jak se vůbec do téhle naprosto absurdní situace dostal? Ach ano... už si vzpomíná... ta jeho pošetilá hra na velitele... Finrod mu masíroval záda a pak... Co se přihodilo pak? Proč se u všech Valar nemůže vůbec na nic upamatovat?
Znepokojeně se zavrtěl. Tentokrát si dával dobrý pozor, aby se o Finroda opět neotřel, i když se mu to ne tak docela podařilo. Dalo by se říci, že nejen kapitánův meč budil svou impozantností respekt...
Ovšem ještě víc než skutečnost, že ležel v jedné posteli se svým přítelem, ho zarážely jeho pocity. Nebo spíše smršť pocitů... Protože i když v něm těsná blízkost jiného ellona vzbuzovala mírné obavy, nemohl ani popřít, že je nečekaně příjemné spočívat v kapitánově hřejivé náruči. Cítil se... bezpečně... jako kdyby konečně někam patřil... A když si ho vzápětí Finrod s tlumeným zamumláním přitáhnul těsněji k sobě, byl také nucen si přiznat, že to, jak se jejich polonahá těla vzájemně dotýkají, ho nenechává tak docela chladným, jak by si přál.
Přesto byl odhodlaný nedát na sobě nic z toho znát a skončit tuhle nesmyslnou a zákonům se protivící avantýru hned v zárodku.
„Finrod, cuiva! Sii´ (Finrode, vzbuď se! Hned)!“ zvolal podrážděně, ale byl rozzloben především nedostatkem své sebekontroly než chováním svého přítele, jakkoli pohoršující podle něho bylo.
„Nan´ amin uuma kaima, korkoamin (Však já nespím, havrane můj),“ ujistil ho kapitán klidně a vtisknul mu horký polibek přímo za ucho. „Lle este quel (Odpočinul sis dobře)?“ otázal se ho starostlivě.
Jeho slova Erestora na okamžik zarazila. Nebo lépe řečeno to, co si díky nim uvědomil. Neboť se mu příliš často nepoštěstilo, aby ho během spánku nesužovaly žádné noční můry. Tuto noc ho však kupodivu nechaly zcela na pokoji.
„Uma,“ přisvědčil užasle a na okamžik docela zapomněl, že se chtěl Finrodovi původně vytrhnout. „Ar´ lle (A ty)?“ zeptal se vzápětí rozpačitě, protože nevěděl, co jiného říct. Nestávalo se mu zrovna každý den, aby se probudil vedle někoho v posteli. Navíc ellona, jenž k němu bez jakéhokoli studu tisknul své ztvrdlé přirození, jako kdyby to byl rozpálený cejch, kterým si ho přál označkovat.
„Vithel (Taktéž),“ přisvědčil Finrod poněkud stručně, protože mu právě teď činilo nezvyklé potíže držet své ruce dál od toho svůdného těla, které pevně svíral ve svých pažích. Opakoval si, že musí postupovat pomalu, aby Erestora nepolekal, ale bylo to předsevzetí, jenž nebylo právě snadné dodržet.
„Mani ume lle yela amin (Kterak jsi mne to nazval)?“ hlesl jeho přítel tiše, skoro až dotčeně a potvrdil tím jeho podezření, že se po tom včerejším příjemném večeru opět vrátil do té své neproniknutelné skořápky.
Proklatě! Copak si opravdu myslí, že by mu ublížil? A proč jen si nedával větší pozor a plácnul tu přezdívku, jež mu ve svých představách dal, nahlas?!
„Korkoamin,“ přiznal lehce provinile, protože zatím neměl vůbec žádno právo si ho takto přivlastnit. Bylo to pouze jeho vroucí přání. Přání, které ovšem nikdy nemusí být vyplněno.
„Mankoi (Proč)?“
Finrod si dal tentokrát s odpovědí načas. Tušil totiž, že by špatně zvolenými slovy mohl všechno nenávratně zmařit. Jenže jak se má soustředit na rozumné důvody, kterými by Erestora přesvědčil, když je celý omámený z té jeho úchvatné vůně? Nenápadně si přičichnul k jeho vlasům a okamžitě ucítil bouřlivou odezvu ve svých slabinách. Odezvu, která samozřejmě nemohla Erestorovi uniknout.
„Mankoi?“ otázal se o něco důrazněji než prve a trochu se v rámci možností daných Finrodovým objetím odtáhnul.
Rozhodně by nebylo dobré, kdyby Finrod odhalil, že ani u něho se to neminulo účinkem. Valar… kdy naposledy vlastně uspokojil své potřeby? Jistě je to už nějaký čas… Na to, kdy naposledy ulehl na lože s někým jiným než sám, už se ani nedokázal upamatovat. Proč jen na tohle nepomyslel dřív, než sem Finroda pozval? Proč se o to nepostaral? Pak by si aspoň nepřipadal takhle… potupený…
„Neb mi jeho připomínáš, meldir,“ promluvil konečně kapitán. „Moudrostí svou a vzezřením hrdým svým. A též tím, kterak neustále o nezávislost svou bojuješ. Však cožpak pochopiti nedokážeš, že já tebe o ni připraviti nehodlám?“
„Ty bys přirovnání podobných používati neměl, Finrode, neb jako hlupák naprostý zníš!“ pronesl Erestor pohrdavě v odpověď.
Jeho strohost byla však pouze předstíraná a měla jeho společníka co nejrychleji vypudit z jeho postele i života. Dříve, než snad začne jeho sladkým slovům věřit. Než začne opět doufat...
„Možná tomu tak je, Erestore, však za to já se nehanbím,“ prohlásil k jeho smůle Finrod nesmlouvavě. „A já odejíti odmítám, dokud mi ty odpovědi své nedáš. Tys mne večera včerejšího sem pozval a oba dva si vědomi jsme, kteréhos účelu toho mělo. Tak proč se hned zrána ke mně hůře než k cizinci správáš? Čehožpak jsem tobě provedl?“
„Tys již dostal, čeho jsi chtěl, tak proč mi již klidu nedopřeješ, Finrode?! Já nemám, čeho více bych tobě řekl!“ vyhrkl Erestor ublíženě. Pravda, nepamatoval si sice, že by se spolu v noci milovali, ale proč by si ho jinak jeho přítel k sobě tak důvěrně tisknul? Tak nestoudně? Tak... neuvěřitelně neodolatelně?
„Erestore, zpomal přec!“ domlouval mu kapitán. „Dosud se zhola ničeho nestalo. A pokud zájmu nemáš, pak ani nestane. Není to pouze tělo tvé, po čem toužím. Já s tebou býti chci, proč to tak těžké pochopiti jest?“
„Neb ty vojákem jsi!“ vyplivnul to Erestor téměř jako urážku.
„Dobrá,“ přisvědčil Finrod a on už se domníval, že se po tomto zvedne a konečně opustí jeho komnaty. Jenže to ho podcenil. „Pokud toto jako překážka jediná se tobě jeví, pak hned po návratu krále já funkce své složím. Možná místa v knihovně bys mi nalézti mohl... já abecedy dosud znám...“
„Zanech žertů nejapných svých!“ okřikl ho Erestor značně pohoršený takovýmto vpravdě bláznivým návrhem. „Oba dva víme, že něčeho takého bys ty nikdy neučinil!“
„Já toho učiním, pokud toho vskutku požaduješ. Já kapitánem již dosti dlouho byl a dobu tu celou jsem převážně osamocen strávil. Nyní bych však toho konečně změniti chtěl... ať jako kapitán či jako písař prostý.“
„Písař?“ odfrkl si Erestor nedůvěřivě. „Rukopis tvůj značně odstrašující jest!“
„O to přec nejde, korkoamin...“ troufnul si Finrod opět použít to mazlivé přízvisko. „Tys dosud nevyjevil mi, zda bys mne vskutku chtěl,“ upozornil ho a napjatě čekal, co mu jeho přítel odpoví.
„Ty tváříš se jako kdyby volby této pouze na mně bylo! Pozapomněl jsi snad mezitím, že vztah takovýto by zcela proti zákonu byl?!“ namítl Erestor a znovu se pokusil vytrhnout.
„Ohledně toho starostí si nečiň, neb o toto postaráno bude,“ zamumlal kapitán a nemilosrdně si ho přitáhnul zase blíž. Ledva se jejich těla dotkla, nemohl se Erestor ubránit slastnému povzdechu. Jenže příliš dlouho si ten kontakt nevychutnával.
„Vskutku?! A kýmpak?!“ vyhrkl poplašeně a dopředu trnul, jakou nebetyčnou hloupost to jeho přítel opět vyvedl.
„Neznepokojuj se přec, Erestore,“ snažil se ho Finrod okamžitě upokojit. „Legolas přislíbil, že se za nás u otce svého přimluví.“
„Tys všeho mu prozradil?! Kterak jen jsi mohl?! Cožpak tušení nemáš, jakého trestu nás očekává?!“ vybuchl Erestor a už se viděl, jak hnije kdesi v podzemních kobkách paláce.
„Já Legolasovi zcela důvěřuji. A zhola ničeho jsem mu nevyzradil, on toho sám poznal.“
„Kterak by jen mohl?! Tys mu jistě čehos naznačiti musel...!“ nenechal se Erestor ukonejšit.
„Možná postačilo mu čehos on dole ve sklepích svědkem byl. Vždyť jsme se tam téměř jako milenci rozhádaní dohadovali,“ připomněl mu Finrod a nečekaně něžně ho pohladil po lehce rozcuchaných vlasech. „Korkoamin...“
„Finrode... proč toho tak nelehkým činiti musíš?!“ obořil se na něho Erestor zraněně a svými dlouhými prsty váhavě přejel po předloktí paže, která ho pevně objímala.
„Neb se tebe bez boje vzdáti nechci,“ prohlásil Finrod odhodlaně a přetočil toho tvrdohlavého rádce na záda, jen aby se nad ním o zlomek sekundy později sklonil a pátravě se na něho zadíval.
Erestor raději uhnul pohledem, protože ho to nemálo přivádělo do rozpaků. „Já však hoden nejsem, bys o mne bojoval!“ zaprotestoval ne bez lítosti.
„Toho již na mne ponechej, ano?“ požádal ho Finrod s chápavým pousmáním a pak beze spěchu přitiskl své rty na jeho.

Nimloth vytřeštila oči a zároveň se nanovo rozkřičela hrůzou.
„Upokoj se přec, již tobě ničeho nehrozí...“ ozval se hned vedle ní Gildorův chlácholivý hlas a ona se na něj ustrašeně zadívala.
„Čehož se přihodilo?“ dožadovala se chraplavě odpovědi a jen s přemáháním strpěla, aby jí mokrým kusem látky otřel starostlivě obličej.
„Ničeho, pouze snů zlých tě sužovalo,“ oznámil jí a v majetnickém gestu zabořil prsty do jejích vlasů a sklonil se, aby ji políbil.
Rázně ho odstrčila. „My jsme tu nikdy nocovati neměli! Místo toto proklaté jest!“ vyhrkla téměř jako smyslů zbavená a v duchu si znovu vybavila děsivé události z předešlé noci.
Teď však již bylo ráno a slunce, ačkoli se tohoto místa paprsky nedotklo, přinejmenším zahnalo temnotu, která zde panovala, a propůjčilo tak troskám města téměř nevinný vzhled. Ale ji už to obelhat nemohlo. Ona o tomto místě věděla své...
Spěšně se vyškrábala na nohy a opřela se o kamenné koryto, vedle kterého se předtím probrala. Ruce se jí dosud slabě chvěly a oči neustále těkaly po okolí, snad jako kdyby očekávaly příchod zástupu obyvatel, kteří se budou chtít pomstít za svou násilnou smrt.
„Oni města tohoto nevypálili, oni ne!“ zamumlala a Gildor se na ni překvapeně zadíval.
„A kdo tedy?“
Vrhla na něho rychlý pohled, než se opět odvrátila. „Kam v noci ses vytratil?“ zeptala se tiše.
„Já k ránu koní zkontrolovati šel, zatímco jsi pokojně spala. Když navrátil jsem se, tys sebou házela a ze spánku křičela. Já raději ven jsem tebe vynesl a probudil. Toť vše,“ povyprávěl jí Gildor stručně a znovu se k ní natáhl, aby ji vzal do náruče.
Ale Nimloth uskočila z jeho dosahu, skoro jako kdyby byl jedovatým hadem. „Ty tvrdíš, že to, čeho zažila jsem, pouze snu bylo?!“ křikla na něho popuzeně.
„Já nevím, čeho jsi zažila, však věř mi, že já zde ničeho mimořádného nezpozoroval. Ovšem připouštím nyní, že chybou bylo se zde utábořiti. Já však tušiti nemohl, že ty sklonu k hysterii míváš.“
„Já přec...“ začala Nimloth proti tomu neomalenému nařčení bouřlivě protestovat, ale Gildorův skeptický výraz ji brzy zklidnil. „Toť snu nebylo! Já noci oné, kdy město toto vyhořelo, znovu prožívala!“ snažila se ho přesto přesvědčit.
„A vidina takováto tobě snem nepřipadá?“
Nimloth zaťala ruce v pěst a zprudka oddechovala. To přece nemohly být jen nějaké sny, vždyť to bylo vše tak živé... tak skutečné! Jako kdyby tu tenkrát opravdu byla!
„Nimloth, drahá... Strach tvůj ze tmy zřejmě více alarmující, než-li prve jsem se domníval, jest. Však já věřím, že toho společně překonati můžeme,“ konejšil ji Gildor a v němém pozvání k ní natáhl ruku.
Zaváhala. Ať to byly vzpomínky tohoto místa a nebo pouhé sny, nemohla se zbavit dojmu, že to mělo být varování. A nebo ne? Nerozhodně se zadívala do pohledné tváře svého budoucího chotě a v jeho bouřkově šedých očích pátrala po čemkoli, co by ji nade vší pochybnosti přesvědčilo, že ty strašlivé představy byly pouze výplodem její přebujelé fantazie.
Gildor nechal po chvilce sklouznout svou paži podél těla a lítostivě se na Nimloth pousmál. „Možná již rozumím tomu, proč tys snu takovéhoto měla...“ nadhodil posmutněle.
„A pročpak?“ zeptala se a napětím skoro nedýchala.
„Neb ty stále jista si nejsi, zda-li se mnou vskutku odjeti si přeješ. Možná jistý plavovlasý král se tobě hlouběji pod kůži dostal, než-li by sis ochotna přiznati byla...“
„Ty domníváš se, že jsem si všeho vymyslela, bych tobě slova vrátiti mohla?!“ opáčila ohromeně.
„Toho netvrdím. Však říká se, že i snů si sami podvědomě vybíráme...“
„Myslíš snad, že bych sobě dobrovolně snu vybrala, v němž jsem zaživa uhořela?!“
„Nimloth... já nerad toho tobě říkám, však zde již ničeho není, čeho by hořeti mohlo. Navíc povšimnul bych si, kdyby se tu kdes oheň vznítil,“ upozornil ji Gildor jemně a sám k ní přistoupil, aby ji mohl zlehka uchopit za ruku.
„Já bych nyní rád zvěděl, zda se mnou dále do přístavů pojedeš či zda tebe zpět do Imladris doprovoditi mám,“ sdělil jí poklidným tónem. „A tentokráte si toho dobře rozmysli, neb pokud slova svého mi opět dáš, já už ho nikdy tobě zpátky nenavrátím. Ty mou budeš... v dobrém... i zlém...“