Forsaken - 166. díl

Nevím, jakej zvuk ho na mě upozornil, ale když se Marcellovy oči zabodly do mý tváře, na okamžik jsem se obávala, že je se mnou ámen.
„Tak můžem vyrazit…“ přinutila jsem se mu sdělit ve snaze ho přivést na jiný myšlenky, než byla brutální vražda mý maličkosti.
Jenom se tak nějak podivně pousmál. „Jednou se ti ta tvá zvědavost nevyplatí, Izabelo...“
„O čem to mluvíš?“ hrála jsem si na blbou.
„O tom, že máš neustále zvyk poslouchat cizí hovory. Nebo to snad chceš popřít?“
Jo, to si piš, že chci… „Náhodou jsem sem teďka přišla, nevěděla jsem, že ještě telefonuješ!“ namítla jsem a tvářila jsem se patřičně dotčeně, že mě může vůbec podezírat z něčeho tak hroznýho jako je špehování.
„To bych ti možná věřil, kdybys přímo nehořela touhou se mě zeptat, o čem jsem to mluvil a jak je do toho zapletený tvůj otec…“
„Ptám se tě snad na to?“ opáčila jsem lhostejným tónem. „Hele… pokud si chceš ještě povídat, tak fajn, ale myslela jsem, že půjdem na ty nákupy!“
„Ovšem,“ přisvědčil Marcell. „Až po tobě…“ dal mi galantně přednost ve dveřích a já jsem vyšla ven do pošmournýho uplakanýho dne.
Docela se to hodilo k mý náladě, i když naštěstí jsem neměla šanci promoknout, protože ke mně Marcell hned přispěchal s rozevřeným deštníkem a nabídnul mi rámě. Připadala jsem si dost absurdně, když jsem ho přijímala a nechala jsem se jím vést k jeho autu.
„Je to od tebe fakt hezký, že sis na mě udělal čas…“ prohodila jsem, zatímco jsem si zapínala pás. Nemohla jsem si přitom nevzpomenout na mámu a její první projížďku s Davidem. Co se tehdy vlastně stalo? Umínila jsem si, že musím sebrat dostatek odvahy a pokusit se to zjistit. Což znamenalo další spací orgie.
„Alexander by si to jistě přál,“ odmítl Marcell mý díky a nastartoval.
Pozorovala jsem jeho elegantní ruce položený na volantu a v duchu jsem dumala, jakým způsobem asi vraždí svý oběti. Žádnou zbraň jsem u něho dosud nezahlídla, ale přesto jsem se nemohla zbavit jistýho mrazivýho pocitu, jakej u mě nevzbuzoval ani Riel se svou katanou.
„Na co myslíš?“ zeptal se mě Marcell nečekaně, když jsme opustili rozsáhlý zahrady patřící k tátově rezidenci a vyjeli na ulici.
„Ani na nic. Přemejšlím, co všechno budu potřebovat koupit. A kde na to vezmu. Ještě jsi nezavolal tátovi, jestli mi něco nepůjčí…“ vymýšlela jsem si pohotově. Kruci, v tomhle budu za chvíli fakt dobrá!
„Půjčím ti na to já a vracet mi to nemusíš. Kup si prostě to, co potřebuješ,“ odvětil Marcell velkoryse.
„Zahrnuje to i samopal?“ prohodila jsem lehce sarkasticky.
„Potřebuješ ho snad? Domníval jsem se, že si docela vystačíš s těmi svými blesky…“ vrhnul na mě můj upírskej společník tázavej pohled.
„Zatím to s nima ještě moc neumím,“ vymlouvala jsem se. „Co bys mi vůbec doporučil za zbraň? Jakou vlastně používáš ty?“ chopila jsem se příležitosti zjistit o něm v tomhle ohledu něco víc.
Místo odpovědi sáhnul do vnitřní kapsy svýho kabátu a já trnula, s čím se na mě vytasí. Když mi tu věc ale vzápětí podal, s překvapením jsem zjistila, že je to pouze tenkej plátek kovu tvarem vzdáleně připomínající nůž.
„Nic víc?“ zamračila jsem se nevěřícně.
„Na co? Tohle na anděly bohatě stačí.“
„Stříbro, co?“ tipovala jsem a dávala jsem si zatraceně pozor, abych se tím ostrým hrotem náhodou neřízla.
„O tom nepochybuj.“
„Neříkej, že je vždycky slušně požádáš, aby si tohle zabodli do těla, a oni tě poslechnou!“ nechápala jsem, jak mu může tahle titěrná věcička pomoct v boji. To Rielova katana a vrhací hvězdice budily rozhodně větší respekt.
„Nu, mohl bych to někdy zkusit, ale když se dostanu k této fázi, tak už většinou nejsou ve stavu, aby mohli uposlechnout, i kdyby chtěli,“ sdělil mi Marcell značně samolibým tónem.
„To je hypnotizuješ nebo co?“ zamračila jsem se, protože mě štvalo, že stále nevím, co na svý nepřátele používá.
„Něco takového. Nevěřila bys, kolika způsoby můžeš někoho zabít jen s použitím vlastního těla.“