Prokletý

Kapitola první
„Amen“ zaznělo z úst všech přítomných. Otec Nikolaj, stál za oltářem a s úsměvem se loučil se všemi přítomnými, kteří přišli na mši. V městě Priest town byla hrubá většina lidí věřících, do kostela jich však chodilo poskrovnu. Kostel svaté Anny byl nejstarší budovou ve městě, před stovky let tu stál jen kostel, pro dnes již neexistující blízké město. Priest town založili právě kněží, to vysvětlovalo název zhruba pětitisícového města plného věřících. „Nashledanou, moji milý a hezký zbytek neděle.“ Bohoslužba byla opět dech beroucí, v rušné Anglii se toho dělo mnoho a zde se o všem bez zábran hovořilo. Někdy provázely bohoslužbu slzy, jindy bouřlivé emoce, dnes, ale bylo vše narušeno, málokdo dnes nevěnoval pozornost neznáme postavě zahalené do starého pláště s přehozenou kapuci. Ať to byl kdokoliv, netoužil potom, aby někdo vyděl jeho tvář. Všimla si ho i Anna. Osmnáctiletá černovláska s vlasy nad ramena, hnědé velké oči, plné rty a mírně zaoblené tváře. V šedivé zimní bundě s kapucou a riflemi. Byla menšího vzrůstu a štíhlá. Na mše chodila se svými pěstouny, o rodiče přišla ve 14 letech, byla to tragédie. Zprvu se zdálo že Teodor a Renáta Šidlovi budou pro Annu ideální náhradní rodinou, ale po čase se ukázalo, že to tak krásné nebude. On byl úředník, starší muž se začínajícími šedinami, hladkým obličejem a nevýraznou postavou. Jako úředník musel často nosívat oblek, jen doma chodil v teplákách a košili. Anny si moc nevšímal, jedině tehdy, bylo to třeba. Ona se k němu v podstatě chovala stejně. Renáta byla jeho opakem Annu potřebovala pořád, udělat tohle, tamto, spíše než k neteři se k ní chovala jako k služce. Nepamatovala si, že by jí někdy vzala nakupovat, nebo posedět někam do kavárny. Ona sama byla v nějaké kavárně velmi často. Ráda se strojila jako londýnské paní. Anně připadali oba staromódní a dost sobecký, někdy i zlý. Anna chodí stále do školy, jde jí to a učení jí místy i baví. Jen se spolužáky moc ven nechodí. Vlastně ani nemá pořádně kdy, když se vrátí ze školy musí stále něco dělat doma. opravdové kamarády má ve své amatérské kapele, kde má tu čest zpívat. Hrají sice pořád ve stejném klubu, ale pořád je to zábavné a příjemné pro uvolnění. Dlouhý had lidí se pomalu plížil do studené noci, venku opět začalo sněžit. Byl leden. Vánoční svátky proběhly jako každý rok, nebýt kluků z kapely tak tvrdne doma s anglickou madam a upracovaným úředníkem. I oni se zvedli kráčejíc k východu, Teodor si s opovržením prohlédl záhadnou osobu, Renáta jí lehce přehlížela. Anna se také dívala na černého cizince, byla poslední v kostele. Postava se napřímila, tím dovolila světlu aby odkrylo její tvář. Anna zahlédla tvář mladého muže, byl mírně zarostlí, měl ostré rysy a pohublé tváře a do toho všeho malý nos, který se k tomu všemu nějak nehodil. Víc toho nestihla, závan studeného větru jí připomněl, že nemá zapnutou bundu. Zapnula se a několika svižnými kroky dohnala své pěstouny. „Musím odjet do kanceláře, zajdu za Reckfelerem, ať mě tam hodí“ Teodorův hlas byl skřehotaví. „Nezdrž s tam dlouho doma máš také své povinnosti, to je pořád samá kancelář a já abych se starala o celý dům.“ Hlas Renáty byl o poznání pevnější, ale kvůli neustálému pokřikování a rozkazování, ho Anna neměla ráda. Teodor cosi zamumlal a spěšně odešel, aby se vyhnul dalším výtkám. Renáta se spěšně otočila, což Ann nezpozorovala včas a Renátu málem srazila. „Dávej bacha ty huso, dívej se kam šlapeš, málem si mě porazila.“Hlasitě ze sebe chrlila všemožné nadávky. „Omlouvám se, dívala jsem se jinam.“ Odpověděla Ann s důrazem v hlase. „Ach,“ povzdechla si. „Stejně si k ničemu, jdu si sednout k Oberstům do kavárny, ty si dělej co chceš.“ Anna se nechápavě snažila vyčíst cokoliv s její tváře. Madam ovšem jen povýšeně mávla rukou a odešla. Zůstal tedy sama, pohlédla na bílé nebe, sníh se stále spouštěl k zemi. „Proč“ byla otázka, která Ann přišla na mysl, měla sto chutí se rozbrečet, zařvat si, dostat ze sebe všechno to trápení. Zahnala tuhle myšlenku. Musí být silná a nepodléhat lítosti. Přemýšlela co dál, dnes neměli hrát a ani sbor ve kterém zpívala, dnes nezkoušel, vždyť byla neděle. Domů se jí za mák nechtělo, pak jí napadla spásná myšlenka, zajde za otcem Nikolajem, dlouho u něj nebyla, byl jediný, který opravdu znal její trápení, klukům z kapely říkala spousty věcí, ale ty opravdu osobní znal jenom on. Otočila se a houpavou chůzí vyšlapovala zpět ke kostelu. Náměstí bylo poměrně velké, vydlážděné s malou kašnou uprostřed. Ve středu kašny byl zlatý anděl, držíc sepjaté ruce. Původní socha prý opravdu byla ze zlata, ale dnes tu stojí jen pozlacená replika. Pokaždé, když kolem procházela, zdálo se jí, jakoby z ní nespustil oči, neustále se usmíval. Pousmála se a pokračovala dál. Na každou stranu náměstí navazovali dvě ulice Akorát v čele, kde stál kostel již nebyla cesta žádná, tedy až na tu ke hřbitovu, který byl za kostelem. Dále už byl jen zalesněný kopec. Na jehož vrcholu stála dávno zapomenutá chalupa. Jen pamětníci, otec Nikolaj a dva členové její kapely o ní věděli. Anna tam ráda chodívala, když potřebovala být sama, ale nebývalo to pravidlem. Byla několik metrů od kostela, když tu se náhle ozvala hlasitá závora, kostelních dveří. Nejdříve vyšel ven jen pes pak se objevil i on. Poprvé ho spatřila bez kapuci, měl krátké hnědé vlasy, nevýrazné čelo, onen malý nos neseděl na obličeji z toho důvodu, že tváře byly pohublé, nejspíš to byl chudák, který neměl co jíst. Pozoroval jí s nejistým výrazem na tváři. Nebylo mu pořádně vidět do očí, osvětlení bylo slabé. Pes zakňučel, ona i on na něj pohlédli, psa si prve nevšimla, nejspíš byl někde jinde a ven mohl až po mši, byl to hezký německý ovčák, hnědočerný a lesklí. Nevypadal vychrtle, ale bylo znát, že moc stravy nedostává. Oba opět reagovali naprosto shodně, když se ve stejnou chvíli opět podívali na sebe. On si přehodil kapuci, čímž opět zakryl svou tvář a pomalu vyrazil vlevo od kostela. Kráčel pomalu a jakoby nejistě, pes ho po boku následoval. Tiše je sledovala jak se pomalu vzdalují. Nečekala, že na něj takto narazí. Hlasitě vydechla a pohlédla na dveře kostela, přišla přece za otcem Nikolajem, ještě jednou se ohlédla za neznámým cizincem. Byl už skoro v levinyardově ulici. Znovu vyšla ke dveřím kostela. V zorném poli se jí však mihl stín. Zastavila se a přemýšlela nad tím, zdali se jí to jen nezdálo. Udělala opět několik kroků blíže ke kostelu. Náhle se stín objevil znovu, ohlédla se tedy stejným směrem jakým odešel neznámí cizinec, svižnou chůzí, se kdosi plížil v místech, kde osvětlení bylo nejhorší. Neznámého cizince již neviděla. Muž se přikrčil a pak vyběhl. Annina zvědavost i strach se pomalu zvětšovali. Bez zaváhání vyběhla za oběma muži. Měla to dobrých čtyři sta metrů. Klidnou nocí se pak ozval výstřel. Anně se zatajil dech, zrychlila své tempo. Už byla v levinyardově ulici, když se ozval štěkot psa a následoval druhý výstřel. To Anna zahlédla záblesk. Jak jen nejrychleji mohla doběhla tam odkud přicházel. Pozdě, střelec k ní stál zády, stále mířil pistolí na ležící tělo hocha v kápi, pes ležel pár metrů před svým pánem. „Panebože“ Vyjekla Ann, což byla velká chyba. Střelec se okamžitě otočil, zatím stále s namířenou zbraní na mrtvého chlapce. V očích měl neznámí muž běsnící výraz. Anna ustoupila o několik kroků, ale narazila na stěnu úzké uličky. Ruka se zbrání zamířila jejím směrem, Ann se zatajil dech. Grimasa střelcova obličeje připomínala trpícího, také tak kvílel. Zařval, Anna ustrašená strachy uskočila až pak se ozval výstřel. Srdce jí divoce bušilo, nebyla schopná jediné kloudné myšlenky, utíkala jak nejrychleji mohla, ale bohužel na jinou stranu než, z které přišla. Zakopla o cosi tvrdého, podle zvonivého zvuku se dalo poznat, že je to trubka. Bolestivě dopadla na sněhem pokrytou zem, náraz jí málem vyrazil dech, pak jí přepadla ostrá bolest v kotníku, který si narazila. Zanaříkala a otočila se na záda, dalším šokem byl útočník, který stál jen několik kroků před ní. Stále měl ten šílený výraz. „Prosím, ne,“ prosila v nářku. Zdálo se, že to útočníka ještě více rozběsnilo. Namířil na ní svou zbraň a opět bolestivě zakvílel. „Neměla si tu co dělat“, jeho hlas byl plný vzlyků, „chápeš“ zařval. „Prosím, ne, nic sem vám neudělala,“ Ann se pozadu šourala dál od střelce, těžko se jí dýchalo, stále jí bolel kotník navíc měla obrovský strach. „Neměla si tu být“ zakvílel muž nelidsky. Zatřásl rukou a udělal několik kroků, pevně rozhodnut jí zastřelit. Zavřela oči a začala ječet, poslední na co pomyslela byla máma.
Nastalo dlouhé ticho, jekot ustal. Neznámí muž stál před svou obětí a tupě jí pozoroval, nehnul se již ani o centimetr. Nemohl. Svalil se na zem, při dopadu z něj nevyšla ani hláska. Mrtvé oči se stále dívali na svůj poslední cíl. Anna nevěřila svým očím, vytřeštěně pozorovala svého vraha, který se ovšem ke svému činu nedostal. Nechápala to, opravdu ještě žije, neumřela? Sníh za mužem zaskřípal pod tíhou někoho dalšího. Trhla sebou se strachem, kdo další jí přišel vyděsit.