Forsaken - 167. díl

Nejistě jsem si odkašlala, protože jsem fakt netušila, jak má člověk na podobný prohlášení reagovat. Mám mu pogratulovat a nebo snad obdivně hvízdat? A nebo si radši hned vystoupit z auta?
„Vypadáš zaskočeně, Izabelo. Očekávala jsi snad něco jiného? Vždyť jsi poslední dny trávila ve společnosti Riela a ten není znám právě tím, že by své zbraně nosil pouze na okrasu…“
Lehce jsem se zamračila. „To já vím! Jenom prostě ještě nejsem zvyklá na to, aby se kolem mě pohybovali zabijáci a umírali lidi!“
„Lidi?“ opáčil Marcell s patrným znechucením. „Stále se o ně tolik staráš? Ty už mezi ně přece nepatříš!“
„To ne, teďka nepatřím vůbec nikam!“
„To se přece zanedlouho změní. Vím, že si teď musíš připadat tak trochu jako v karanténě, ale bude zase lépe, uvidíš,“ uklidňoval mne.
„Jo, když se provdám za nějakýho upíra, co?!“
„To je pouze jedna z možností. Třeba ti ale budou pro vstup do vyšší společnosti stačit Alexandrovy konexe.“
Nenamáhala jsem se s nějakou odpovědí a radši jsem se po zbytek cesty do nákupního centra koukala z okýnka. Nevím, jestli to bylo tím počasím nebo co, ale cejtila jsem se strašně unavená. Nějaký lítání po obchodech bylo vlastně to poslední, po čem jsem toužila. Ale co naplat, když už jsem k tomu Marcella přiměla. Navíc pár věcí by se mi vážně hodilo.
Když jsme dorazili na místo, zaskočilo mne, že je podzemní parkoviště tak plný, dokud mi můj čím dál tím míň šarmantní společník nesdělil, že je dneska sobota. Super, lepší den jsem si na nákupy vážně vybrat nemohla! Davy jsem neměla ráda nikdy a od tý doby, co jsem navíc kapku paranoidní a vidím všude anděly, kteří by mě mohli chtít zabít, je to ještě horší.
„Měl jsi mi říct, že už je víkend! Mohli jsme to odložit na jindy!“ postěžovala jsem si a neochotně jsem se vysoukala z auta.
„Víkend nebo běžný den, záleží snad na tom?“ poznamenal Marcell, zatímco mě vedl k výtahům. „Vyřídíme ty tvé nákupy a pak tě zvu na výbornou kávu a zákusek.“
„To zní dobře,“ přikývla jsem a dokonce jsem se na to začala těšit.
Oddělení drogerie, textilu a potravin jsme prolítli téměř rekordní rychlostí a přesto jsme stihli pořídit všechno, co by se mi mohlo hodit, a k tomu ještě dost věcí navíc. Stačilo totiž, abych se delším pohledem než zběžným zahleděla na nějaký zboží, a už ho měl Marcell ve vozíku, kterej dokázal řídit s elegancí sobě vlastní.
„To je moc, Marcelli! Tohle přece nepotřebuju!“ namítla jsem několikrát, ale on to odmítal vzít na vědomí.
Dokonce trval na tom, abychom ještě navštívili pár butiků a drahou francouzskou parfumerii. Připadalo mi lehčí se s ním nedohadovat, a tak se počet našich tašek brzo rozrostl natolik, že jsme si je museli zajít odložit do auta. Už jsem si ani nepamatovala, co všechno v nich vlastně je, nějak jsem během tý nákupní horečky, která zachvátila spíše mýho štědrýho sponzora než mě, ztratila docela přehled. Jediný, co jsem si vybavovala naprosto přesně, byl přehnaně drahej kufr od Vuittona. To jsem nemohla překousnout, ani když už jsme seděli v útulný malý kavárničce a popíjeli vynikající kafe.
„Tohle přece bylo úplně zbytečný! Nesmíš za mě tolik utrácet!“ vyčítala jsem Marcellovi, kterej upíjel ze svýho šálku presso a tvářil se naprosto nezúčastněně, ačkoli jeho platební karta musela dneska utrpět značnou újmu.
„Radši se pusť do dezertu, než ti zteplá,“ sdělil mi, jako kdyby to byla ta nejzávažnější věc na světě.
„Hm!“ zabručela jsem, protože jsem pochopila, že veškerý diskuze na tohle téma jsou u konce, a protože si ten nehorázně drahej kufr už beztak hověl nějakou dobu v jeho autě.
„Co vůbec děláš za práci, že si můžeš dovolit hrát na samaritána?“ zeptala jsem se neomaleně mezi několika sousty svýho krémovýho dortíku.
„Tak různě,“ odbyl mne Marcell a já pochopila, že se od něho víc nedozvím. Možná se zkusím zeptat Riela, až se zase uráčí objevit. Což mi něco připomnělo…
„Myslíš, že bys mi mohl dát na Riela číslo?“ zjišťovala jsem a ze svý nový kabelky, jak jinak než Vuittonky, jsem vytáhla mobil, kterej mi dneska Marcell přivezl.
„Klidně, ačkoli pochybuji, že ti to zvedne, když ignoruje i mne,“ prohodil skepticky, ale přesto se ke mně naklonil blíž, aby mi ho nadiktoval.
A tehdy se přímo za mnou ozval ten protivnej hlas. „Ale kohopak to tu máme?!“