Forsaken - 168. díl

Tak tenhle hlas připomínající sirénu bych poznala kdekoli…
S tváří staženou do šklebu, o kterým jsem snažně doufala, že připomíná zdvořilej úsměv, jsem se obrátila ke svý šéfový. Teda… spíš mý bejvalý šéfový, protože jsem vážně pochybovala, že pořád ještě nějaký zaměstnání mám.
„Dobrý den…“ hlesla jsem a pomalu ale jistě mě začínaly brát křeče do mimickejch svalů. „To je ale náhoda…“ Že mi ze všech lidí na celým světě strčí do cesty právě tebe, ty babo! dodala jsem v duchu procítěně.
„Jsem ráda, že už je ti očividně lépe, Belo!“ poznamenal Klára ne bez sarkasmu. „ A rovnou mi můžeš říct, kdy se zase ukážeš v práci!“
„Lépe?“ podivila jsem se.
„No ano!“ odvětila netrpělivě a ještě netrpělivěji podupávala špičkou svý elegantní botky. Měla jsem neodbytnou chuť jí na ni stoupnout to svou kanadou. „Tvůj otec volal, že jsi vážně ochořela. Co ti vůbec bylo? Podle názvu to znělo strašlivě!“
„Bylo to dost zlý, ale už je to snad za mnou…“ zamumlala jsem.
„Výborně! Takže tě v pondělí mohu očekávat, ano?!“
Ani jsem se nedostala k tomu, abych tuhle možnost vůbec zvážila, protože se do našeho rozhovoru nečekaně vmísil Marcell, na kterého jsem během týhle slovní výměny poněkud pozapomněla.
„Omlouvám se, ale obávám se, že to nebude možné. Izabela není dosud natolik v pořádku, aby se mohla vrátit do práce. Sice už vyhlíží poměrně zdravě, ale věřte mi, že rekonvalescence ještě nějakou dobu potrvá,“ oznámil nesmlouvavě a skoro majetnicky položil svou ruku na mý předloktí.
„Je to pravda, Belo?“ zamračila se na mě Klára podezíravě. „A co Vy jste vůbec zač?“ přesunula vzápětí svůj zkoumavej pohled na Marcella. „Vy nejste Petr!“ obvinila ho ostře.
„To opravdu nejsem, madam, ovšem nevidím jediný důvod, proč bych Vám měl sdělovat své jméno. Řekněme pouze, že jsem Izabelin známý. Velice dobrý známý…“ dodal mnohoznačně a k tomu mě několikrát pohladil palcem po ruce, snad pro případ, že by jeho oznámení nebylo dostatečně srozumitelné.
Kláru to na okamžik docela rozhodilo. Jenom několikrát naprázdno otevřela a hned zase zavřela pusu a já se tím pozoruhodným jevem kochala. Nestávalo se příliš často, že by ji něco takhle odzbrojilo. Naneštěstí to netrvalo dlouho.
„Tedy… musím říct, že jsi mne opravdu překvapila, Belo!“ vymáčkla ze sebe, jakmile se trochu uklidnila. „Jak se tak na tebe dívám, ty už zřejmě ani žádnou práci nepotřebuješ, že?! Nový přítel… značkové hadříky… Zdá se, že už jsi přišla na to, co vlastně od života chceš! Jenom aby se ti to brzy nepřejedlo! Přeji vám oběma pěkný den!“ dokončila svůj malej proslov uštěpačně, obrátila se na jehlovým podpatku s jistotou, kterou jsem jí záviděla, a brzy se mi ztratila z dohledu v proudícím davu koupě chtivých lidiček.
„Příjemná dáma…“ poznamenal Marcell neutrálně. K mý úlevě mě přestal osahávat a radši se chopil svýho šálku kafe.
„Jo, vážně?!“ vyprskla jsem znechuceně.
„Ano… Poněkud výřečnější, ale nedá se jí upřít, že má styl a jistou dávku šarmu…“
Nesedět na židli, tak jsem v tuhle chvíli nejspíš padla do mdlob. Jo, bylo fakt, že se Klára uměla oblíkat a měla vždycky dokonalej účes a nehty, bodejť by taky ne, když měla prachy na to, aby si několikrát týdně došla za některým ze svých mnoha zkrášlovacích guru, ale ta její vlezlá povaha! Copak si Marcell nevšimnul, jak je dotěrná a otravná?!
„Tak sis neměl dělat násilí a vydávat se tu za mýho přítele a měl jsi ji radši někam pozvat! Vy dva byste si určitě měli o čem povídat! I když… mám pocit, že by veškerý povídání obstarala ona sama!“ pronesla jsem znechuceně. Žádnej div, že o mě Marcell nemá zájem, když letí na takovýhle pěstěný samičky! Více než kdy jindy mi teď chyběl Riel. Protože jsem měla pocit, že on by se určitě nad tou megerou Klárou nerozplýval!
„Zavez už mě zpátky, jo? Jsem z těch nákupů už dost unavená! To víš… potřebuju na tu rekonvalescenci čas a hlavně klid!“ požádala jsem ho a rovnou jsem se zvedla od stolu. Nechtěla jsem tu strávit už ani minutu!
A navíc… jsem strašně moc doufala, že se mezitím Riel vrátil.