Srdce bojovnice II - 23. díl

I přes tu kapitánovu jasnou výhružku jsem se během oběda celkem bavila. Zprvu jsem se sice trochu obávala, aby to nebyla podobná pompézní hostina, jaké se občas pořádaly u krále Orophera a jejíž seznam hostů byl vždy velice pečlivě sestavován, ale už jak jsem za kapitánem vstoupila do velké sluncem zalité místnosti, mi bylo jasné, že tady se slaví docela jinak.
Protože ellyn i ellith hodující u několika k sobě sražených obrovských stolů skutečně vyhlíželi spokojeně. Nebylo tu žádné vyvýšené místo pro ty urozenější, sám Elrond seděl kdesi uprostřed a živě se bavil se svými poddanými. Přímo před otevřeným balkonem se nacházela malá skupinka hudebníků, jejichž melodické pokojné tóny vyluzované z nástrojů v jejich rukách ještě více umocňovaly příjemnou a téměř rodinnou atmosféru, která zde panovala.
„Riel!“ zvolal Elrond potěšeně, jakmile mě zahlédl u dveří. „Pojď přece dál!“ pobízel mne a dokonce mne gestikulací hned přivolával k sobě. „Už jsem se obával, že než přijdeš, bude všechno jídlo dávno pryč! To víš, tady si na přílišné formality nepotrpíme!“
„Pane, děkuji za toto pozvání,“ pronesla jsem a s lehkým úsměvem jsem přejela dvě řady veselících se Eldar. Byly tu i mé známé z altánku, jenom Elanor chyběla.
„Žádné formality, Riel. Pokud vím, Glorfindel tě přijal, tudíž už jsi jednou z nás.“ Lord Imladris se pružně zvedl ze židle a sevřel mou ruku v té své. „Jsem Elrond.“
„Ale to přece nejde, pane!“ zaprotestovala jsem.
„Ujišťuji tě, že to tak skutečně je. To jméno mi dali mí rodiče a zatím s ním nikdy žádné potíže nebyly...“ úmyslně nerozuměl mé námitce.
„Vždyť jste lord, nemohu Vám přece říkat jménem, pane!“
„Už jen proto, že jsem lord, mi jménem říkat musíš, když si to přeji,“ trval panovačně na svém, ale ihned toto prohlášení zmírnil šibalským mrknutím, které mi k jeho jinak vážnému vzezření pranic nesedělo. „Proč je pro tebe tak nemyslitelné říkat mi jménem?“
„Neboť se to nesluší, pane.“
„Takže mě obviňuješ z toho, že chci dělat něco nepřístojného?“ opáčil s úsměvem, jenž mně lehce vyvedl z míry.
„Ovšem, že ne!“ popřela jsem to ihned. „Jen... přijde mi to hodně nezvyklé, pane. Vždyť panovník by měl ztělesňovat autoritu a jako takový je vždy distancován od svého lidu...“
„Hleď, Erestore!“ reagoval Elrond na mou malou přednášku smíchem. „Máme tu ještě jednoho odborníka na etiketu!“
Ellon v tmavé róbě vedle něho se poněkud křečovitě pousmál. „To nepochybně...“ poznamenal kysele.
„Pokud se na mne budeš tvářit takhle mile, Erestore, nařídím ti několik hodin tréninku s mečem pod Glorfindelovým dohledem! To ti ten úšklebek z tváře jistě smaže!“ varoval ho Elrond, ale koutky úst mu přitom cukaly.
„Drahý Elronde, dobírej si mne ještě o něco déle a můžeš se diplomatickou korespondencí probírat sám! Ovšem oba dva dobře víme, že pokud budeš zkoušet psát odpověď trpaslíkům v jejich rodné řeči, pak to nejspíš skončí válkou, protože tvůj rukopis vyhlíží hůř než orčí lejno!“
Nevěřícně jsem zamrkala, neboť tohle byla urážka, kterou by si jen málokterý lord nechal líbit. O to víc mne překvapilo, když se Elrond bouřlivě rozesmál a dobrosrdečně poplácal svého pobočníka po rameni.
„Znáš mne skutečně dobře, meldir! Dobrá, daruji ti milost, když ji ty daruješ mně!“
Erestor obrátil oči v sloup a v náznaku znechucení potřásl hlavou. „Že já raději nezůstal s Gil-galadem! S ním se alespoň daly vést vážné hovory a hrát šachy!“
„Můžeš si přece zahrát se mnou... O to samé co posledně?“ nabídnul mu hbitě Glorfindel, který se tam přitočil právě včas, aby jeho povzdech zaslechl.
„S tebou?!“ opáčil Erestor s nakrčeným nosem, jako kdyby mu kapitán navrhoval něco hodně odporného. „To bych šel raději na procházku do Mordoru!“ odsekl a skutečně zamířil pryč, s kapitánem v těsném závěsu, neboť ten se očividně nehodlal nechat tak snadno odbýt.
„Kdy se ti dva konečně zklidní? Jsou na sebe neustále jako pes a kočka...“ povzdechl si Elrond, ale když se opět obrátil ke mně, zdobil jeho úzké rty přátelský úsměv.
„Smím tě požádat o tanec?“