Forsaken - 169. díl

Jenže Riel se nevrátil a neobjevil se ani po několik následujících dní. To už jsem se o něho vyloženě bála, protože mi přišlo divný, že by se na tak dlouho prostě vypařil. Občas jsem si dokonce říkala, jestli ho vůbec ještě někdy uvidím.
Naštěstí se mi konečně podařilo přesvědčit Marcella, že to jeho zmizení není tak docela samo sebou, a on mi přislíbil, že se po něm teda poohlédne, když jinak nedám. Zřejmě ho to dost vytížilo, protože mi později volal, že se ke mně nějakou dobu nedostane a zásoby mi bude prozatím vozit jeho kamarád Vladan.
Byl to dost podivnej týpek, kterej se mi ani trochu nezamlouval, už jen proto, že na mě neustále tak zvláštním způsobem civěl. Tak… lačně. Radši jsem se vždycky před jeho příchodem naládovala krví, abych ho kdyžtak zpacifikovala, kdyby na mě chtěl něco zkusit. Začínala jsem mít v tom bleskování už celkem slušnou praxi, protože jsem z nudy a v rámci procvičování zničila pár dalších stromků v zahradě. Co tu mám taky celý ty hodiny dělat sama, že jo? Počítač už se mi z duše protivil a i když jsem měla klíče a mohla se odsud tudíž vypařit, stejně jsem se dál než k plotu zatím nevypravila. Proč taky zdrhat? Neměla jsem peníze a ani nikoho, ke komu bych se mohla uchýlit, tak proč se courat venku a riskovat tak, že natrefím na Ariela a nebo některýho z jeho kumpánů?
Táta se neozval, což mě i přesto, že mě na něco takovýho Marcell připravil, dost zamrzelo. Bylo tu tolik věcí, na který jsem se ho chtěla zeptat, jenže on byl nejspíš natolik vytíženej tím svým členstvím v pentagramovým spolku, že si na mě ani nevzpomněl. A na mámu jsem radši zas nemyslela já. Hlavně před spaním jsem se vzpomínkám na ni úzkostlivě vyhejbala. Ne ani tak kvůli tomu, že bych se bála, co se během svýho snění dozvím, ale proto, že mě znepokojovalo, že bych mohla zase na tak dlouhou dobu vytuhnout. Co kdyby zrovna přišel Vladan a já byla v limbu? Ta představa se mi pranic nezamlouvala, a tak jsem se rozhodla s tím radši počkat, až tu se mnou bude někdo, komu můžu aspoň trochu věřit.
A taky s kým bych si mohla popovídat. Vladan na mluvení moc nebyl, což mi ale v jeho případě až tolik nevadilo. Už jen ta chvíle, než došel od vchodových dveří do kuchyně, kde mi vyskládal všechny přivezený věci na stůl, a opět se vzdálil, mi připadala ukrutně dlouhá. Jasně… měla jsem sice telefon a ICQ, ale netušila jsem, komu napsat nebo zavolat. A hlavně… o čem se s těma lidma bavit? Vždyť už jsem ani nemohla mluvit o starostech všedního dne, když pro mě byl teoreticky každej den takovým malým bojem o přežití. Jak by mě mohli chápat? Jak by mi vůbec mohli ten můj naprosto šílenej příběh uvěřit?
Občas jsem si sice vyměnila pár slov s Nikolou, ale ani mě nenapadlo, abych ji sem zvala. Nač? Abych poslouchala to její básnění o Petrovi? A nebo aby mi zas vmetla do tváře, že jsem sebestředná mrcha, která jí skoro zničela celej život? Povídat si s ní bylo jako kráčet po minovým poli, nikdy jsem netušila, jaký mý slovo nebo poznámka se jí dotknou a ona hned začne tu svou oblíbenou litanii o tom, že nikdy neměla příležitosti jako já, že jsem ji vždycky jenom srážela namísto toho, abych ji podporovala. Chtělo se mi na ni někdy křiknout, kdy mě podpořila ona, ale nestálo mi to za tu námahu. Už ne. Protože události, který se mi přihodily, mě poněkud přinutily přehodnotit svůj život. A své přátele.
A já zjistila, že tu vlastně není nikdo, s kým bych si byla opravdu blízká. Kdo by mne znal skoro tak dobře jako znám já sama sebe. Snad možná až na… Riela. Bylo to absurdní, hodně absurdní, ale s ním jsem se mohla smát i brečet, vztekat se i si ho dobírat, povídat si s ním a nebo si jen užívat jeho společnost. Mohla jsem s ním sdílet svý trápení i smutky, cokoli, co jsem zrovna potřebovala…
Jo, tak tohle teda bylo víc než absurdní. Bylo to přímo šílený! Copak stačí, aby se na mě na pár dní vykašlal, a já ho hned vidím v úplně jiným světle? Že se nemůžu dočkat, až toho otravu zase uvidím?! Asi mi už totálně hráblo…
Dopila jsem zbytek svýho vystydlýho kafe a vykoukla jsem z okna v jídelně, kde jsem trávila svou odpolední siestu, abych zjistila, jestli pořád ještě prší. Zdálo se mi, že ještě víc než kdy předtím, a to už lilo dva dny v kuse! Počasí leda tak dobrý na to, aby ho člověk přečkal v posteli s knihou. A nebo s notebookem, když nic jinýho k dispozici není.
Jenže dřív, než jsem se vůbec mohla zvednout ze židle a vydat se do svýho brlohu nahoře zavrtat se do měkkoučkejch peřin, rozezvonil se mi mobil. Mrkla jsem na displej.
Marcell…