Melien Edhel - LVIII. kapitola - část 2/2

Jakmile se přiblížili k Imladris, pobídla Lidianna svého koně a i proti její vůli se jí srdce rozbušilo jako splašené. Konečně byli na místě…
Hlavou jí vířily tisíce otázek a obav, ale zatím se jich snažila nedbat. Proč nyní myslet na to, co bude, pokud se jí Glorfindela nepodaří přesvědčit. Proč se trápit tím, kam se poděje, jestli její malý a dosti naivní plán ztroskotá. Teď měla jediný cíl a tím bylo promluvit si s Glorfindelem. Ostatní bude řešit později...
„Raději zpomalte, princezničko,“ napomenul ji Rúmil, který ji bez nejmenších potíží dohonil a teď cválal hned vedle ní. „Ničemu nepomůžete, pokud si vaz zlomíte či koně svého zmrzačíte!“
Zamračila se, ale uposlechla. Beztak byly brány Imladris již na dohled a kdyby odtamtud někdo odjížděl, nemohli by si ho nepovšimnout.
„Já stále dojmu mám, že Vy s ellonem nesprávným rozprávěti se chystáte,“ prohodil Rúmil jakoby mimochodem. „Nemyslíte si, že by princ potěšen býti nemusel, že s kýmsi záležitosti vaší soukromé probíráte?“
„A to mi říkáte teď?!“ vyjekla Lidianna nepřívětivě. „Navíc on mi ani žádnou jinou možnost nedal! Možná, že by stačilo počkat pár století, než se sám uklidní a zase se mnou začne mluvit, ale obávám se, že já tolik času ani trpělivosti nemám!“
„Pouze varovati jsem Vás chtěl, že ač třebas u lorda Glorfindela uspějete, stejně toho neznamená, že Legolase obměkčíte.“
„Možná máte pravdu! Ale pořád je to lepší, než někde pasivně čekat v koutě!“ smetla jeho námitku rázně a nasměrovala Elros přes kamenný most přetínající jednu z dvou řek, které svým tokem chránily někdejší Elrondovo panství. Rúmil ji následoval.
„Toho bych neřekl. Vy byste škody ještě větší způsobiti mohla.“
„Rúmile... on se mnou vůbec nemluví a chová se ke mně jako kdybych neexistovala! Co ještě horšího by se mohlo stát?!“ křikla na něho skoro výsměšně.
„Toť pouze dokazuje, že on o Vás dosud stojí. Až tomu tak nebude, on se takto namáhati přestane. A znovu s Vámi hovořiti bude... ovšem jako s někým docela cizím,“ pronesl Rúmil natolik zahořklým tónem, že ji to přimělo, aby na něho překvapeně pohlédla.
On si jí však již více nevšímal. Zručně zastavil svého Anorona na nádvoří a aniž by se obtěžoval vůbec sesednout, gestem k sobě přivolal jednoho ze strážných.
„Nachází se lord Glorfindel dosud zde?“ otázal se, když k němu ten ellon přispěchal.
„Nikolivěk, pane. On již do přístavů se vydal.“
Sotva tu zprávu Lidianna zaslechla, se zdrceným povzdechem sklonila hlavu. Tohle byla možnost, které se obávala nejvíc. Že přijedou pozdě. Že celá ta její pouť bude docela zbytečná.
Ale Rúmil nebyl z těch, co se tak snadno vzdávají. „Kterak dlouho tomu již jest?“ vyptával se dál.
„Hodiny necelé, pane,“ přišla okamžitá odpověď.
„Dobrá, toho ještě stihnouti můžeme!“ prohlásil a popohnal Anorona směrem k Lidianně. „Slyšela jste toho, arwenamin?“
„Odpusťte, pane, že tak smělý jsem a nadějí Vašich Vám mařím, však nemyslím si, že by toho možno bylo. Lord Glorfindel pouze se skupinou malou vyrazil a říci musím, že velice naspěch měli,“ vmísil se do hovoru onen strážný.
„Pak my též velice naspěch míti budeme!“ odvětil Rúmil a znovu se zadíval na Lidiannu. „Či snad toho zkusiti nechcete?“
„Samozřejmě, že ano!“ přisvědčila bez zaváhání, přestože ji podobné dostihy nijak zvlášť nelákaly. „Ale nejsem si jistá, jestli to zvládne Elros,“ strachovala se a láskyplně pohladila svou kobylku po zpoceném krku.
„Kůň Váš zde zůstane, stejně jako většina družiny naší,“ rozhodl Rúmil a hned jmenoval několik vojáků, kteří je měli doprovázet.
Jedním z těch vybraných byl i Saeros, kdežto Thíriel bylo určeno setrvat v Imladris. Přijala to rozhodnutí bez jakéhokoli protestu, ačkoli bylo z jejího výrazu zřejmé, že jí to příliš po chuti není. Mrštně sklouzla z koně a přistoupila k Lidianně.
„Já o ni se postarám, pokud dovolíte, tarien,“ nabídla se a její uctivý tón ostře kontrastoval s tím, jak s tou dívkou hovořila jindy, když byly zrovna o samotě.
„Diola lle, Thíriel,“ ocenila Lidianna její pomoc. „Ale to mám jít pěšky nebo jak?“ vrhla Rúmilovým směrem znepokojený pohled. Protože by ji ani v nejmenším nepřekvapilo, kdyby ji ten sadista nechal běžet vedle svého koně.
„Nikolivěk, se mnou!“ dostalo se jí okamžité odpovědi a než se vůbec mohla nadechnout, aby se proti tomu šílenému nápadu ostře ohradila, popadl ji Rúmil za kabát a posadil na koně před sebe. Thíriel se sama pro sebe potutelně pousmála a s oběma jejich koňmi se vydala ke stájím.
Lidianna na tom však vůbec nic zábavného neshledala. „Tenhle Váš zvyk už mě začíná fakt štvát!“ vyjekla dotčeně, zatímco se snažila na hřbetě Anorona najít nějaké místo, co možná nejdál od toho nesnesitelného ellona.
„Pak si zvykejte, princezničko,“ syknul jí Rúmil přímo do ucha. Levou paží jí objal kolem pasu a s lehkostí, jež ji dopalovala, si ji přitáhnul blíž k sobě.
„Vás tohleto baví, že jo?!“ obvinila ho.
„Ovšem! Čehož lepším býti může, než koně v počasí tomto nevlídném div neschvátiti, a navíc nadávek od princezny, kvůli níž toho činíte, poslouchati musiti!“ odvětil chladně a pobídl koně do cvalu. „Raději mlčte, sic dole opět skončíte a věřte mi, že tentokráte toho daleko méně příjemným bude!“
Lidianna naštvaně semkla rty, odhodlaná po zbytek této podle ní marné honičky už ani neceknout, jenže dlouho jí to předsevzetí nevydrželo. Akorát do okamžiku, kdy přejeli přes most a Rúmil téměř vzápětí opustil širokou vyšlapanou cestu a nasměroval Anorona kamsi na zasněžené pláně, jejichž nerovný povrch zapříčinil, že byla dokonce vděčná za to, že ji pevně drží, protože jinak by se nepochybně poroučela co nevidět k zemi.
„To mi děláte naschvál!“ vypravila ze sebe přerývaně.
„Nepopírám, že mne uznání Vašeho těší, však zklamati Vás musím, že nikolivěk. Toto pouze zkratky jest a očekávati proto nemůžete, že pohodlnou též bude,“ odbyl ji Rúmil posměšně a doufal, že se její veličenstvo přestane neustále tak vrtět. I když ona tomu zajisté věřila, přece jen nebyl úplně z kamene, zato si až příliš dobře uvědomoval, že jedna část jeho těla by té tvrdosti mohla brzy dosáhnout.
„A Vy si opravdu myslíte, že je ještě můžeme dostihnout?“ dotazovala se Lidianna okamžitě, naprosto si nevědoma toho, jaké nepohodlí svému společníkovi působí.
„Toho se uvidí!“ odsekl tónem, kterým jí dal jasně najevo, že už má toho jejího vyptávání akorát tak dost. Naštěstí to pochopila a konečně zmlkla.
Kupodivu namísto toho, aby ho to potěšilo, zvedla se v něm vlna výčitek. Vždyť neměl právo být na ni takhle hrubý, neudělala nic, čím by si jeho nepříjemné chování zasloužila. Což byl ostatně také důvod, proč se ráno odpovědi na její otázku raději vyhnul.
Neboť její jediné provinění spočívalo v tom, že ho tak silně přitahovala.

Elrond vyšel na nádvoří právě včas, aby ještě spatřil několik jezdců, jež ve spěchu přelétli most a pak se mu ztratili z dohledu kdesi na zasněžených pláních. Událo se to příliš rychle, než aby dokázal rozpoznat, o koho se jedná, ovšem podle uniforem hrstky vojáků, kteří kousek od něho sesedali z koní, bylo patrné, že je to návštěva z Eryn Lasgalen. Zbývalo jen zjistit, kdo přesně sem zavítal a za jakým účelem.
Bez dlouhého otálení zamířil k nejbližšímu z vojáků a otázal se ho, kdo je jejich velitelem. Odpověď, které se mu promptně dostalo, ho však nemálo zaskočila.
„Rúmil, pravíš?“ zopakoval zamyšleně, protože ačkoli mu tento ellon samozřejmě nebyl docela neznámý, rozhodně ani nepatřil mezi ty, jejichž přítomnost v tuto chvíli očekával, a on se nemohl nepodivovat, co ho sem právě dnes přivedlo.
Je možné, že se konečně rozhodl ho vyhledat kvůli svým ošklivým zraněním, která s ním Saeros v minulosti tolikrát konzultoval? Nebylo to samozřejmě vyloučené, nicméně ani příliš pravděpodobné vzhledem k tomu, že Rúmil veškerá jeho osobní pozvání dosud velice důrazně odmítal. Zdálo se, že je se svým stavem smířen a že si na rozdíl od Saerose nedělá ze svých strašlivých jizev těžkou hlavu. I když zřejmě tomu tak docela nebylo, jinak by necítil potřebu se stále skrývat pod tou svou kápí.
„Kdepak on nyní jest?“ vyzvídal a zároveň se kolem sebe pátravě rozhlížel.
„On s lady Lidiannou a pár dalšími ihned na cestu se opět vydali, pane,“ vysvětlil mu ten voják, ale víc mu k tomu nedovedl říct.
„Však čehožpak je k tomu vedlo?“ zvolal už poněkud podrážděně, protože ho iritovala skutečnost, že tenhle voják zhola nic neví.
„Toho vskutku netuším, pane. My sem vysláni byli, bychom vojáky, jež to tu střeží, vystřídali. Však o ničem více jsem zpraven nebyl,“ omlouval se ten voják, kterému pod Elrondovým přísným pohledem nebylo příliš dobře.
„Kterak vyrozuměla jsem, pane, lady Lidianna ještě čehosi s lordem Glorfindelem prohovořiti chtěla,“ ozvala se Thíriel, která se k nim pohotově přitočila a vysvobodila tak svého druha z nepříliš záviděníhodné pozice, neboť lord Elrond nebyl daleko od toho, aby si na něm zcela nespravedlivě nevybil svou frustraci z Glorfindelova nemožného chování.
„Tak?“ obrátil nyní Elrond svůj zkoumavý zrak na ni a voják, jehož předtím tak zuřivě probodával, se s ulehčením vytratil. „Však cožpak řečeno jim nebylo, že Glorfindel již náskoku značného má?“
„Toť bylo, pane, však Rúmil se tím přesto odraditi nenechal. On odhodlán byl stůj co stůj lady Lidiannu k němu dopraviti.“
Elrond se znovu zadíval směrem, kterým se ta skupinka rozjela, a přes tvář mu přeběhl jakýsi stín. „Takhle ji však dříve k lordu Námovi dopraví! Cesta, kterou zvolili si, sic kratší jest, však též nebezpečí smrtelných pro ty, jež neznají ji vpravdě důvěrně, skýtá!“
„Kterýchto, pane?“ hlesla Thíriel ustaraně. Vedly ji k tomu narůstající obavy o Saerose, který ačkoli se na koni udržel o dost lépe než-li mnozí jiní ellyn, jež nesloužili v armádě, přece jen byl sebejistější s bylinkami než čelící nástrahám přírody.
Její zájem Elronda překvapil. „Toliko se o život velitele svého obáváš, děvče?“
„O jeho nikoliv, pane, ten se o sebe postarati dokáže,“ potřásla Thíriel hlavou, ale jiné vysvětlení se jí poskytnout nechtělo. Lord Elrond ovšem nevypadal, že by se nechal podobným způsobem odbýt, a tak se po krátkém uvážení rozhodla uchýlit k drobné lži. „Lady Lidianna však značně zemdleně vyhlížela. Zřejmě cestování podobnému příliš přivyklou není a původ její jí toho též právě neulehčuje.“
„Edain natolik křehcí, kterak domníváš se, nejsou!“ prohlásil Elrond odměřeně, protože se mu okamžitě vybavily ty Thranduilovy uštěpačné poznámky. A bylo nanejvýš zřejmé, že se ten nadutec svými názory na lidskou rasu netají ani před svým lidem. To ho nahněvalo.
„Já jich přec nesoudím, pane. Pouze o lady Lidianně hovořila jsem a ona vskutku vyhlížela, že odpočinku by jí zapotřebí bylo,“ odvětila Thíriel zcela klidně.
„Nu, dobrá!“ přešel to nakonec Elrond bez dalšího komentáře, neboť se nezdálo, že by tato elleth jeho nevoli vůbec zaznamenala. „A nikoho jiného v oddíle vašem nebylo?!“ vyzvídal netrpělivě.
„Vy kohos konkrétního na mysli máte, pane?“ otázala se nevinně, přestože bylo zcela zjevné, že by se lord neptal na nějakého řadového vojáka. Jí se ale nezamlouvalo, s jakou přezíravostí to pronesl, tak proč by mu měla ochotně pomáhat?
Její předstíraná naivita však bylo více, než-li dokázal Elrond v tuto chvíli snést. „Cožpak Thranduil vojáků nekompetentních pouze má, jež ni otázky jednoduché zodpověděti nedokáží?!“ obořil se na ni zlostně.
„Nikolivěk, pane, však pokud otázky nepřesně formulováno bylo, pak diviti se nemůžete, že zmatena jsem,“ řekla Thíriel a podařilo se jí přitom znít docela ukřivděně.
Elronda to nicméně nepřesvědčilo. „Však on zmatek tebe zcela přejde, až po návratu Rúmilově ho o chováním tvém pobuřujícím zpravím! A věř mi, že na potrestání tvém neprodleném trvati budu!“
Na Thíriel neudělala tato pohrůžka pražádný dojem. Už jen z toho důvodu, že svého velitele dobře znala. „Na toto Vy samozřejmě práva máte, pane,“ přikývla bez odporu. „Pokud tedy záležitostí dalších přímo s ním probírati si přejete, já Vás již přítomností svou déle obtěžovati nebudu. S Vaším dovolením, pane…“ rozloučila se bez dlouhých cavyků a s drobnou úklonou hlavy tam zanechala dočista zkoprnělého Elronda stát samotného.