Srdce bojovnice II - 24. díl

Mé protesty a obavy byly okamžitě smeteny jako neopodstatněné a dřív, než jsem se nadála, jsem kroužila s Elrondem v kole.
Byl to skutečně zdatný tanečník, jinak nevím, jak si vysvětlit, že jsem mu ani jednou nešlápla na nohu. Navíc bylo nečekaně příjemné spočívat v jeho silných pažích. Pravda, nebylo to tak úchvatné, jako když mě držel Thranduil, ale i tak disponoval imladriský lord značnou dávkou šarmu, vůči kterému jsem ani já nebyla zcela imunní. Bylo v něm cosi natolik odzbrojujícího, že jsem k němu pojala naprostou důvěru, přestože jsem ho znala tak krátce.
„Doneslo se mi, že si tě Glorfindel již prověřoval v aréně...“ prohodil s potutelným pousmáním. „Doufám, že tě aspoň trochu šetřil.“
„Řekla bych že ano... Elronde...“ opětovala jsem jeho úsměv.
„Rád vidím, že jsem tě nakonec přece jen přesvědčil. Koneckonců tohle není žádné království, je to místo, kde by si všichni měli být víceméně rovni, tedy snad až na Erestora. Tenhle přístup se mi osvědčil zejména, když jsem vedl Gil-galadova vojska, neboť jako jeden z nich jsem mohl lépe naplánovat strategii a oni ke mně měli také větší důvěru. Navíc… je to pohodlnější i pro mne, neboť se necítím jako nějaký mocipán.“
„Princ toho od Vás zřejmě hodně pochytil, neboť se v Eryn Galen pokoušel o něco podobného...“ prozradila jsem mu s nádechem melancholie, které jsem se nedovedla ubránit.
„Je to slibný mladý ellon,“ přisvědčil Elrond a v jeho hlase byla patrná silná náklonnost k Thranduilovi. „Pro mne je jako mladší bratr... a pro Glorfindela téměř jako syn, kterého nikdy neměl. Nesmíš nám proto zazlívat, jestli jsme se tě na něho až přespříliš vyptávali. Nemysleli jsme to rozhodně ve zlém.“
„Nu, musím přiznat, že kapitán byl poněkud neodbytný, ale chápu vaše obavy. Princ...“ začala jsem, ale pak jsem zaváhala. Ne však na dlouho. „Svěřil se mi s tím, že jste mu pomohl smířit se se smrtí jeho matky...“ dokončila jsem nakonec nesměle.
„Museli jste si být dosti blízcí, když ti tohle řekl, ale je to opravdu tak. A jaký druh viny trápí tebe?“ otázal se Elrond měkce a něžně mě palci pohladil po mých zjizvených zápěstích.
Obvykle jsem je schovávala pod chrániči, ale nepřipadalo mi vhodné jít na oběd v plné zbroji. Tím pádem jsem neměla jak stopy po ranách skrýt.
„To by bylo na dlouho...“ odbyla jsem ho a doufala, že se neurazí.
„Večery tu bývají dlouhé a většinou poněkud nezáživné. Pokud budeš mít zájem, můžeme posedět u krbu s pohárem vína a ty mi můžeš povyprávět o tom, co tě trápí,“ nabídnul mi nenuceně a já se na něho překvapeně zadívala.
„To je od Vás laskavé, ale nerada bych Vás zdržovala od Vašich povinností, Elronde, a zatěžovala Vás problémy, které bych měla být správně schopna vyřešit sama,“ odmítla jsem jeho návrh s přehnanou razancí.
„Riel, přijmout pomoc přece není žádná hanba. A nemám zase tolik povinností, abych si neudělal čas na ty, kteří ji potřebují,“ oznámil mi tiše.
„A Vy si myslíte, že mezi ně patřím?“
„A není tomu tak? Téměř celá tvá bytost volá zoufale o pomoc. A nejvíc tvé obrovské zelené oči.“ A Elrond mi něžně odhrnul pramen vlasů, který mi zatvrzele sklouzával do tváře, aby mu nic nezakrývalo výhled do jejich mechových hlubin.
Rozpačitě jsem se zadívala k zemi. „Jste prý léčitelem... ale umíte snad léčit i duši, že mi toto nabízíte?“
„To můžeme vyzkoušet, Riel. Každopádně nemáš co ztratit.“
Mlčky jsem přisvědčila.
„Chybí ti, že?“ změnil Elrond znenadání téma hovoru a tím mě zastihl zcela nepřipravenou.
„Ano,“ zašeptala jsem sklíčeně s myšlenkami potulujícími se u Thranduila. „Víc, než bych si byla kdy pomyslela...“
„Však se tu vbrzku opět ukáže, věř mi,“ konejšil mne Elrond a já se přinutila k pousmání.
„Já vím...“ hlesla jsem a předstírala, že jsem také mínila Saerose. „Kapitán povídal, že se s ostatními navrátí do dvou týdnů.“
„Já ale nemluvil o Saerosovi, Riel,“ odtušil.