Forsaken - 170. díl

Dobrou minutu jsem zírala na mobil a váhala, jestli ten hovor přijmout. Vždyť to, že mi Marcell volá, mohlo znamenat jenom jedno. Že je Riel…
Přitiskla jsem si dlaň na ústa, abych zastavila vzlyk, kterej se mi z nich dral. Můj Rhett… můj protivnej, pochybnostma zmítanej upír… Představa, že bych ho už nikdy neměla spatřit, byla přímo děsivá. Jako kdybych byla na širým rozbouřeným moři docela sama a on byl záchranný člun, kterej mi kvapem mizel z dohledu… Co bych si tu bez něho počala?
Lehce chvějící se rukou jsem hrábla po mobilu a zmáčkla zelený sluchátko. Pak jsem si ho skoro zoufale přitiskla k uchu.
„Ano?“ hlesla jsem s obavami z toho, co se dozvím.
„Izabelo?“ Hlas Marcella zněl dost netrpělivě.
„Jo…“
„Vzbudil jsem tě?“ podivoval se.
Trochu se mě dotklo, že mě má za někoho, kdo vyspává přes den, i když se v tom samozřejmě nemýlil. „Ovšem že ne. Co se děje?“ zeptala jsem se ho a v duchu ho zapřísahávala, aby mlčel.
„Našel jsem Riela,“ sdělil mi stručně. A dost bez zájmu. Jako kdyby to byla jen nějaká neživá věc…
Polkla jsem knedlík, kterej se mi okamžitě udělal v krku. „Jo? A… ?“
„To je zatím všechno. Co u tebe? Všechno v pořádku? Stará se o tebe Vladan?“
Zamračila jsem se. Jako kdyby tu šlo teď o mě! Proč se ke mně Marcell pořád chová jako k nějaký neschopný princezničce? Už předtím jsem mu přece říkala, že sem Vladan vůbec jezdit nemusí! Bohatě by mi stačily nějaká menší zásoba jídla a krve, vždyť nejsem tak nesvéprávná, abych si něco nedokázala uvařit sama! Radši jsem to ale teď nevytahovala, beztak by si to nenechal vymluvit.
„Jo, stará!“ odvětila jsem krátce. „Ale co je s Rielem? Je…? Kdy ho uvidím?!“
Marcell se na chvíli odmlčel. „Zatím je naživu. Ale nevím, jestli to zvládne, je na tom dost špatně.“
„Cože?!“ vyhrkla jsem polekaně. „Co se mu stalo? Jak je to vážný?“
„To nevím. Možná by se z toho mohl dostat.“
„Z čeho?!“ naléhala jsem dost důrazně. Nechápala jsem, jak může Marcell hovořit tak klidně… a lhostejně. Do háje s ním!
„Z toho, co si svým veskrze idiotským nápadem způsobil!“ odvětil skoro nenávistně.
„O čem to mluvíš? Co udělal?“ V duchu jsem si představovala, že sám vytáhnul proti andělům, aby osvobodil svou sestru, a nebo něco podobně hrdinného, a tak mi Marcellova další slova vyrazila dech.
„Zřejmě se opět pokoušel ovládnout své upírské pudy! Blázen!“ pronesl zhnuseně, jako kdyby prováděl kdovíjaké perverznosti.
„Kdes ho vlastně našel? A kde je teď?“ vyzvídala jsem dál a srdce se mi svíralo úzkostí. Je možné, že tohle Riel podstoupil kvůli mně? Říkal přece, že si spolu nemůžeme nic začít, protože se obává, aby mi ta šelma v něm neublížila. Takže jestli ve svém malém testu uspěl, pak…?
„Nalezl jsem ho v jednom pronajatém bytě v Berlíně…“ rozpovídal se konečně Marcell. „Byl zesláblý a napůl v bezvědomí... Okamžitě jsem mu dal krev, i když se tomu chabě bránil. Beru ho teď do nemocnice… není to sice nejbezpečnější, protože ti druzí tam mají své poskoky, ale nic víc pro něho udělat nemůžu. Nehodlám marnit čas tím, že si budu hrát na jeho ošetřovatelku. A on nikoho kromě své sestry nemá.“
„A v nemocnici… tam se o něho postarají?“ ujišťovala jsem se.
„Spíš ne. Budou do něho pumpovat úplně zbytečné léky a přitom jediné, co potřebuje, je klid a pravidelný přísun krve. Rozuměj… máme i pár čistě upířích nemocnic, ale tam by ho nepřijali. Protože to, co provedl, se docela vymyká našim zvyklostem. Je to jako kdyby se někdo z lidí pokusil o sebevraždu. Také snad na někoho takového uvolníš své nejlepší chirurgy a rezervuješ ty nejmodernější a nejdražší přístroje? Riel se prostě nyní bude muset vypořádat s následky svého zcela neuváženého činu!“
„To je dost cynickej pohled, nemyslíš?!“ vytkla jsem mu ostře a už v tom okamžiku jsem dostala přímo geniální nápad. „Pokud seš si jistej, že Riel potřebuje jenom odpočinek a krev, proč ho nevezmeš sem? Postarám se o něho. Dlužím mu to.“
„To ne, Izabelo,“ zamítl to Marcell ihned. „To se nehodí. A nebylo by to pro tebe teď ani bezpečné. Dostal vysoké horečky a blouzní. Ani by tě nepoznal.“
„Na tom přece nesejde. Určitě by mi neublížil!“ pronesla jsem s naivním přesvědčením ne nepodobným malýmu děcku.
„Tím bych si nebyl až tak jistý… Nemá ani ponětí, kdo je on sám… Musel jsem ho svázat, abych ho vůbec dostal do auta.“
„To mě zas tolik nepřekvapuje vzhledem k tomu, jak se vy dva máte rádi!“ hájila jsem Riela bez váhání.
„Možná…“ připustil Marcell. „Jenže tys nebyla v tom bytě…“