Forsaken - 171. díl

Marcellův tón byl natolik ponurej, že jsem se až bála zeptat. Znělo to totiž, jako kdyby to, co v tom bytě spatřil, otřáslo dokonce i ním. Opravdu to chci slyšet?
„Izabelo… Pusť tuhle absurdní myšlenku z hlavy!“ pokračoval, když jsem nějakou dobu zarytě mlčela. „Ty mu přece vůbec nic nedlužíš. Všechno, co pro tebe dělal, bylo pouze součástí jeho práce. Stejně by ji odvedl kterýkoli jiný upír, jenom Alexander pro to z nějakého neznámého důvodu vybral právě Riela. Nemíchej do toho ale nějaké sentimenty. Byl pouze tvým najatým strážcem, ničím víc!“
Hlavou mi proběhlo pár okamžiků, který rozhodně nebyly Rielovou pracovní náplní, jak to Marcell tak útlocitně nazýval, a já věděla, že ho nesmím zklamat. Připadal mi jako nějakej zanedbanej starej pes, kterýho chtěj uspat, protože je každýmu jenom na obtíž. Jenže já ho potřebovala…
„Co bylo v tom bytě?“ otázala jsem dost sebevědomým hlasem. Uvnitř jsem ale byla pěkně roztřesená.
„Nic pěkného,“ odbyl mne Marcell. „A jenom mi to potvrdilo, že nad sebou Riel nemá žádnou kontrolu!“ dodal s jistou dávkou samolibosti.
„Co tam bylo?!“ zaječela jsem na něho popuzeně.
„Tak tohle si vyprošuji!“ ohradil se Marcell okamžitě. „Udělám pro tebe laskavost a ty na mne akorát tak křičíš. Žádný vděk, žádná slova díků, ale proč se vůbec divím, že? Jen začínám litovat, že jsem tam Riela nenechal pojít!“
Chtěla jsem mu něco pěkně vostrýho odseknout, ale tím bych nejspíš Rielovi moc dobrou službu neudělala, a tak jsem se přemohla a vysoukala jsem ze sebe mdlou omluvu. Marcell se s tím zřejmě spokojil, protože se poněkud uklidnil.
„Určitě to chceš vědět? Věř mi, že to nebyl příliš hezký pohled…“ varoval mne ještě.
Zhluboka jsem se nadechla, abych na něho nezačala řvát nanovo. „Ano, chci,“ pronesla jsem nakonec se zaťatýma zubama.
„Dobrá…“ uvolil se Marcell a udělal dramatickou odmlku. „Byla tam kočka…“ pronesl vzápětí s dramatičností, která mi k těm slovům vůbec neseděla.
„Kočka?“ zopakovala jsem nechápavě.
„Ano. Roztrhaná na kusy… Zbyly z ní akorát tak kosti a kusy kůže. Náš drahý hoch se opět vyznamenal… jako v případě Eriky.“
Zamrazilo mne. „Ale to přece… Chceš tím říct, že ji docela snědl? Vždyť je to upír, ne nějaký kanibal!“
Marcell si útrpně povzdechl. „Izabelo, já rozumím vaším slangovým výrazům, ale kdybych měl na mysli nějakou ženu, pak řeknu žena, a ne kočka. Ostatně myslíš si snad, že bych mohl její vzhled podle těch zbytků vůbec posoudit? Měl jsem samozřejmě na mysli Felis Catus… kočku domácí…“
Nejdřív se mi ulevilo, že nešlo o žádnýho člověka, ale pak jsem si uvědomila, že to pro Riela nebude hrát až zas tak velkou roli. Určitě mi bude tvrdit, že kdybych tam namísto tý Felis Catus byla já, tak bych skončila stejně. Zatraceně!
„Stejně ho sem přivez! Můžeme ho přinejhorším držet první dny přivázanýho k posteli, aby nikomu neublížil!“ trvala jsem tvrdohlavě na svým.
„To neudělám, Izabelo! Alexander by si to jistě nepřál! Navíc… na Riela teď není zrovna příjemný pohled. Nemluvě o tom, že moc nevoní. Radši se ho zbavím dřív, než mne zastaví policisté a budou se vyptávat, proč vezu v autě rozkládající se mrtvolu. A tak daleko od pravdy by nebyli!“
„O důvod víc, abys ho dopravil sem, Marcelli! Postarám se o něho!“
„Já chápu, že ti to nejspíš připadá ohromně romantické, Izabelo, ale věř mi, že kdybych ti ho tam opravdu přivezl, pak by tě ty nesmyslné představy okamžitě opustily!“
„A ty mi zase věř, že to zvládnu!“ snažila jsem se ho přesvědčit, i když z jeho slov jsem moc dobrej pocit neměla. Radši jsem si ani nezkoušela představit, jak asi teď Riel vypadá. Snažila jsem sama sobě namluvit, že na tom přece nezáleží, že je to pořád on… a hlavně je naživu… Ale určité malé pochybnosti ve mně přesto přetrvávaly.
„Ne. A to je mé poslední slovo, Izabelo,“ oznámil mi však Marcell nekompromisně. „Nezdá se ti, že už máš i tak dost potíží?“
„Tomu se říká život!“ odvětila jsem s neskrývaným pohrdáním. „A poslední slovo budu mít já! Protože jestli mi sem Riela hned nepřivezeš, tak řeknu tátovi, že ho máš na svědomí!“