Melien Edhel - LIX. kapitola - část 1/2

LIX. KAPITOLA
Finrod nepropustil Erestorovy rty ze svého sladkého zajetí, dokud neucítil, jak se jeho odpor pozvolna vytrácí a jak jeho přítel začíná lehce neohrabaně jeho polibek vracet. Ale ani tehdy se neodtáhnul příliš daleko, neboť se chystal svůj útok co nejdříve zopakovat.
„Finrode...“ zašeptal Erestor tónem, který hraničil téměř se zoufalstvím a který se k jeho nelibosti chvěl.
Jenže jak si měl udržet odstup a rozvahu, když každičká buňka jeho těla, každičký centimetr jeho najednou tak nebývale citlivé kůže přímo žadonily po dotyku? Nedokázal již tomu hříšnému našeptávání déle odolávat... a hlavně ani nechtěl... Copak nastane konec Ardy, pokud se tomu pokušení jednou jedinkrát poddá? Nikdo se to přece nedozví. A kdy se k tomu naskytne lepší příležitost než dnes, když je král i se synem pryč? Aspoň jednou v životě chtěl ochutnat skutečnou vášeň... odhodit ten šedivý plášť chladu a nechat se hřát Finrodovým horkým tělem... Aspoň jednou v životě se nechtěl cítit tak strašlivě sám...
„Uma, korkoamin (Ano, havrane můj)?“ vypravil ze sebe Finrod chraplavě a jeho dech pohladil Erestorovu tvář. „Mani uma lle milya (Čehožpak by sis přál)?“
„Amin uuma sinta (Já nevím)...“ přiznal obvykle rozhodný rádce a rozechvěle si olíznul horní ret. Tak docela pravda to však nebyla, neboť si byl až přespříliš dobře vědom toho, co by chtěl. Jenom netušil, jak to Finrodovi vyjevit, aniž by to znělo příliš... vulgárně. Připadalo mu směšné, že umí hovořit a psát několika různými řečmi, ale nedokáže vyjádřit, že touží po dalším políbení.
Kapitán téměř fascinovaně sledoval hypnotizující pohyb jeho jazyka a neodolal, aby k němu nepřitisknul své rty a nevsál ho do svých úst. Matně zaznamenal, že Erestor poplašeně vzdychnul, ale když ho vzápětí začal laskat svým jazykem, už pranic nenamítal a poddal se těm úchvatným pocitům, které to v něm probouzelo. K jeho zklamání však byli až nehorázně brzy nuceni se od sebe odtrhnout a dopřát si kromě vášnivého polibku také trochu kyslíku.
„Já jist si nejsem, zda-li toto přáním tvým též bylo, však já pomoci si nemohl, korkoamin...“ pronesl Finrod zastřeným hlasem.
„Ni já...“ přiznal Erestor a tentokrát to byl kupodivu on, kdo si s naprostou samozřejmostí, k níž ovšem musel sebrat veškerou svou odvahu, přitáhnul kapitánovu hlavu blíž, aby znovu okusil jeho ústa.
Jeho společník více než ochotně kapituloval, a tak dlouhé minuty plynuly, zatímco ti dva navzájem hladově prozkoumávali svá ústa a jejich ruce se pozvolna stávaly zvědavějšími a smělejšími. Finrod se sice zprvu snažil držet zpátky, ale když se o něho začal Erestor bezděčně, o to však naléhavěji třít, neodolal a sjel ještě o něco níž, až k okraji jeho nohavic, kde opět na okamžik zaváhal. Chtěl mu dopřát možnost zaprotestovat, kdyby na ten důvěrný dotyk nebyl zatím připraven, ale něco takového Erestora ani nenapadlo. Namísto toho tlumeně zasténal svůj souhlas a dychtivě se proti němu vzepjal.
Další povzbuzení už kapitán nepotřeboval. Bez obtíží si poradil s tkanicí, která mu bránila v dalším postupu, a pak sebejistě vklouznul pod tenoučkou látku Erestorových nohavic a pevně ho obemknul prsty. Hlasité zasténání ho ihned ubezpečilo, že tohle je přesně to, po čem jeho přítel touží, a on již neztrácel čas zbytečným otálením, téměř jako kdyby vycítil jeho naléhavou potřebu, a několika zkušenými pohyby ruky ho přivedl k vyvrcholení.
Když Erestor s přidušeným výkřikem a naprosto uchváceným výrazem náhle strnul a vzápětí se jeho tenkou vrstvičkou potu pokryté tělo zazmítalo v právě prožívané extázi, byl to pro něho natolik silný zážitek, že měl co dělat, aby ho do těch výšin nenásledoval. Ovládl se však a s náznakem úsměvu na rtech si svého milého zálibně prohlížel.
Jen stěží by někdo uvěřil, že tento ellon, který nyní spočíval zcela bezvládně na lůžku, s tváří půvabně zrůžovělou a černomodrými vlasy rozprostřenými v divokém chumlu po polštáři, je ten stejný ellon, jenž obvykle nosí střízlivé tmavé róby a dokázal by svým ledovým tónem zastrašit i samotného Balroga. Šedé oči měl rozostřené a pouze jeho prudce se zdvíhající hruď prozrazovala, že ani náhodou nespí. Finrod by ho dokázal pozorovat snad celou věčnost, ale na jeho vkus se Erestor až příliš brzy vzpamatoval a k jeho znepokojení se mu tvář okamžitě zbarvila sytým ruměncem.
„Amin hiraetha (Je mi to líto)…“ zamumlal zdrceně a raději odvrátil pohled, aby nemusel čelit kapitánovým jantarovým očím, které ho sledovaly s intenzitou, jež ho přiváděla do rozpaků.
„Mani naa raika, korkoamin (Čehožpak se děje, havrane můj)?“ zeptal se Finrod ustaraně a pro jistotu odtáhnul svou ruku v naději, že ho tím aspoň trochu upokojí. Příliš to ale nezabralo.
„Všeho jsem pokazil…“ kál se Erestor nešťastně a chvatně se pokusil uniknout z jeho dosahu, v čemž mu však pohotově zabránil.
„O čempak to hovoříš? Všeho přec v pořádku naprostém jest,“ ubezpečoval ho. „Či nikolivěk?“
„Čehož ty si nyní o mně mysliti musíš!“ zvolal tmavovlasý rádce zlomeně, jako kdyby jeho slova ani neslyšel. „Otec můj pravdy děl… Já pouze slabochem jsem… Ni těla svého kontrolovati nedovedu!“
Z jeho nepříliš souvislého projevu Finrod konečně pochopil, co ho tolik sebralo, a nemohl si pomoct, aby se mu srdce nesevřelo lítostí. Jen Valar ví, jak moc si toho musel od svých nejbližších vytrpět. Ale teď je s ním a on už se postará, aby se něco podobného nikdy neopakovalo.
„Ničeho hrozného se přec nestalo, korkoamin,“ utěšoval ho a něžně políbil ty sveřepě sevřené rty. „Mne těší, že tobě dotyky mé lhostejnými nejsou. A důvodu nevidím, proč by ses trápiti měl, vždyť já též jsem se pouze stěží opanoval.“
„Tys toho na rozdíl ode mne dokázal! Však já?!“
„Však jen proto, že ses mne v okamžik onen rozhodný nedotýkal. Věř mi, že jinak bych stejně jako ty skončil,“ pousmál se na něho Finrod povzbudivě.
Jenže na Erestora to mělo poněkud odlišný účinek, než-li zamýšlel. Neboť ta docela nevinná poznámka mu okamžitě připomněla, že on zatím neučinil vůbec nic, aby Finrodovi jeho pozornost oplatil.
„A čehožpak ode mne požaduješ?“ otázal se přímo, protože si nebyl jistý, jestli má dostatek kuráže k tomu, aby se mu bez jakéhokoli svolení začal zničehonic dobývat do nohavic. Nemluvě o tom, že nebyl ani přesvědčený, jestli něco takového chce vůbec udělat.
„Čehož tímto míníš?“ hleděl na něho Finrod zcela nechápavě.
„Kterak chceš, bych tebe…“ Erestor se zadrhnul a horečnatě dumal, jestli zná nějaký vhodný výraz pro činnost, která ho podle všeho očekávala. A celkem záhy zjistil, že nikoliv. „Kterak se tebe dotýkati mám…“ přeformuloval raději svůj dotaz, ale i tak pociťoval, jak jeho tvář zalévá další vlna karmínu.
Styděl se za to, neboť jako rádce by měl zvládat artikulovat bez obtíží a dokonale skrývat jakékoli rozpaky či bezradnost, jenže s Finrodem ho tato časem a zkušenostmi k preciznosti vypilovaná schopnost očividně zcela opustila.
„Já toho na tobě ponechám, korkoamin, však pokud toho tobě příjemným není, pak nechci, by ses do něčeho nutil, rozumíš?“ odvětil kapitán tiše a hrozně moc si přál vědět, co se právě teď jeho příteli honí hlavou.
Erestorovi ale tato odpověď nestačila. „Tys již kdys předtím s ellonem byl, není-liž pravda?“ vyzvídal.
„Uma (Ano), však toť již před dobou nějakou bylo. Pročpak tážeš se mne?“
„Neb zvěděti chci, čehož od něho se tobě nejvíce zamlouvalo. Tedy… krom toho… ehm… když tys ho… hm…“ Erestor opět marně hledal slovo, které by vyjadřovalo milování dvou ellyn, a nakonec to raději nechal nedopovězeno. Finrod beztak vyhlížel, že tuší, co má na mysli.
„Já ubezpečuji tebe, že i on mne…“ oznámil mu bez sebemenšího uzardění. „Však zpět k otázce tvé… Mně ponejvíce zamlouvalo se, když mne ústy uspokojoval. Však toho neznamená, že toho taktéž učiniti musíš, korkoamin. Jakýkoli dotyk tvůj pro mne příjemným bude.“
Erestor o tom chvilku přemítal, než znovu promluvil. „Já bych toho však zkusiti chtěl…“

Nimloth se na Gildora užasle zadívala.
„Pročpak tohoto mi nabízíš, cožpak ty mne již chotí svou učiniti nechceš?“ zeptala se tiše, téměř dotčeně.
„O tom, čeho já chci, nyní nehovoříme, Nimloth,“ vyhnul se hbitě odpovědi a pohodlně se opřel o kamenný žleb. „Neb mně zdá se, žes nabídky mé pouze proto přijala, by ses Thranduilovi pomstila, a zároveň bratra svého potěšila. Pokud tomu tak jest, pak by sis toho zřejmě ještě rozmysliti měla, neb důvodů těchto pro svazek spokojený nestačí. Já neočekávám, že ty ke mně okamžitě láskou vzplaneš, však ni si nepřeji s elleth, jež zhola ničeho ke mně necítí, spojen býti.“
Nimloth jeho slova překvapila, nepředpokládala totiž, že by ho její názory a city mohly vůbec zajímat. Chtěl ji... a také ji získal... Že bude požadovat něco víc než její oddanost a poslušnost jí na mysl nepřišlo. Nesmírně ji to však potěšilo. A také ji to přimělo zastydět se za to, že ho podezírala z nějakých nekalých činů. Copak by toho byl ellon, kterému záleží na tom, jestli jejich svazek bude naplněný láskou, schopen?
Když se na něho podívala, nedovedla pochopit, jak si o něm mohla myslet něco špatného. Jistě... byl to voják a tudíž měl na rukou krev svých nepřátel, ovšem zabít někoho v boji bylo přece něco docela jiného než povraždit bezbranné vesničany. Co ji to jenom napadlo? Proč by čestný ellon jako on něco takového v prvé řadě vůbec činil? Vždyť to nedávalo žádný smysl!
Pokud to ovšem nějak nezapříčinilo tohle zlé místo... Možná pouze hledala nějakou omluvu pro své nehorázné obvinění, které mu takřka vmetla do tváře, avšak nemohla se zbavit dojmu, že se nad celým tímto polorozpadlým pohřebištěm vznáší nějaká kletba... Dávná kletba, která zahubí každého, kdo se odváží sem vstoupit...
Třeba tu ty vesničany ani žádní vlkodlaci nenapadli, ale pobili se navzájem, když je zachvátil jakýsi strašlivý běs... Vždyť i ona na Gildora zničehonic začala pohlížet téměř jako na vraha a nebyla daleko od toho, aby proti němu obrátila své zbraně, kdyby se objevil jen náznak toho, že jí chce ublížit. A i když se už z toho podivného omámení vzpamatovala, stejně se nemohla dočkat, až odsud konečně odjedou.
„Já tušení neměla, že pro tebe tohoto důležitým jest...“ zamumlala rozpačitě, neboť nebylo lehké mu přiznat, že o něm v tomhle ohledu neměla zrovna valné mínění.
Vždyť by nebyl prvním ani posledním mužem, který si svou choť vybral jako nějakou kobylu, kvůli jejímu vzhledu a pro děti, které mu měla povít. Pravda, Gildor jí přiznal, že si na ni myslel již dlouho, avšak to vypovídalo více o jeho samolibosti než nějakých citech. A teď se zničehonic ptá na její city k němu?
„Nimloth... tula a´amin (pojď ke mně)...“ vyzval ji Gildor mírně a když k němu váhavě popošla, přivinul si ji něžně k sobě. „Já tobě dosud ničeho o rodičích svých jsem nevyprávěl... a toho bez důvodu nebylo. Neb vztah jejich značně... neharmonickým byl. Matka má velice nešťastnou v manželství s otcem byla, neustále usoužená a plačtivá, což ho nezřídka popudilo natolik, že ji zbíti neváhal. Ty nepochybně představiti si dovedeš, že v prostředím takovémto příliš prostoru pro spokojenost nebylo. A já velice nerad bych, bychom my podobně skončili.“
Nimloth bedlivě naslouchala jeho vyprávění a srdce se jí svíralo soucitem při pomyšlení, že byl nucen vyrůstat v takovéto rodině. Ani by ji nepřekvapilo, kdyby ho jeho vlastní matka nenáviděla a vinila za veškerá příkoří, která pod manželovou tvrdou rukou musela snášet. Možná, že zašla dokonce až tak daleko, že se na svém malém nevinném synkovi neváhala mstít, což byla možnost, která ji děsila nejvíce.
Ať už to ale tenkrát bylo jakkoli, ani ona si samozřejmě nepřála, aby mezi nimi zavládly podobném poměry. Toužila po milujícím a nebo přinejmenším starostlivém choti, spolu s nímž by vytvořila příjemný a bezpečný domov pro všechny jejich budoucí děti. A kdo jiný by měl lépe vědět, jak toho docílit, než Gildor, kterému v dětství tohle chybělo?
„Já jista si jsem, že nám toho nehrozí, Gildore, neb ty lhostejným mi rozhodně nejsi a já ničeho více si nepřeji, než-li život nový po boku tvém započíti,“ sdělila mu pevně a on se vděčně pousmál.
„Mne těší, že takto na to nahlížíš, já jen nerad bych tebe ztratil dříve, než-li jsem tebe vůbec získal.“
„A přesto jsi ochoten byl slova mého mi vrátiti?“ podivila se.
„Ovšem. Neb já tebe k sobě city nikoliv slovy pouhými připoutati chci. Slov se dí a zapomíná, však čeho v srdci jest, toho přetrvává.“
„Toť téměř jako báseň znělo,“ špitla Nimloth a půvabně se uzarděla. „A já dočkati se nemohu, až mi více povíš... Však nyní bychom se již na cestu opět vydati měli, sic bratr můj nás tu zastihne a diviti se bude, pročpak zde zcela sami jsme a toliko jsme meškali.“
„Pak sdělím mu, že my zdrželi se, neb půvabů tvých nejprve prozkoumati jsem musel,“ pronesl Gildor, kterého vidina blížícího se Glorfindela nijak neznepokojovala. Věděl už, co na jeho budoucího švagra platí, a hodlal to proti němu znovu použít, kdyby snad chtěl dělat nějaké potíže. Ne tedy, že by to po tom posledním rozhovoru očekával.
Nimloth se nemohla nad jeho prohlášením nepousmát. Jednak ji prostě těšilo, že se mu líbí, a pak pro ni bylo příjemnou změnou mít vedle sebe někoho, kdo se jejího bratra nebojí. Navíc někoho tak přitažlivého jako byl Gildor...
Proto když ji vzápětí sevřel o něco pevněji a bez zaváhání uchvátil její rty v hladovém polibku, ani ji nenapadlo nějak protestovat a povolně je rozevřela, aby svým jazykem mohl prozkoumat horkou jeskyňku jejích úst.