Srdce bojovnice II - 27. díl

Kráčela jsem za Almiel dlouhými chodbami a pomalu ale jistě jsem ztrácela přehled, kde se zrovna nacházíme. Jenom jsem doufala, že nemá v úmyslu mě zavřít někde ve sklepě, protože i když bych se ven nejspíš dostala, nebyla jsem si tak docela jistá, že bych bez pomoci dokázala nalézt cestu zpátky do síně k ostatním.
„Je to ještě daleko?“ otázala jsem se nedůvěřivě, když jsme začaly scházet po schůdcích kamsi dolů. Nejspíš do nějaké kobky.
„Copak, bolí tě snad již nohy?“ odsekla Almiel uštěpačně a otevřela nějaké dveře, v pořadí už nejméně páté, za kterými se pouze skrývala další chodba.
„Tohle je snad bludiště…“ zamumlala jsem, když jsem ji tam následovala, a její kousavou poznámku jsem raději zanechala bez odezvy.
„Chápu, že se ti to tak musí jevit!“ pronesla moje průvodkyně s přesládlým porozuměním, kterým jsem se ani na okamžik nenechala omámit. „Jako ostatně každému, kdo je zvyklý spát jen v lese!“
„Mohu tě ubezpečit, že se mi již v životě párkrát poštěstilo spát i v posteli,“ pronesla jsem podobně přátelským tónem. „Kolikrát ses ale ty odvážila spát někde jinde?“
„A proč bych měla? V posteli je to přece nejpohodlnější!“ pronesla s výjimečně upřímným údivem.
„Třeba abys udělala dojem na kapitána…“
Můj návrh ji zřejmě natolik ohromil, že se zastavila a otočila čelem ke mně. „A nač to? Já si ho přece nechci vzít, tak proč s něčím podobným marnit čas?“
Nyní byla řada na mně, abych se zatvářila nechápavě. „Myslela jsem si, že máš o něho zájem…“
„To mám. Tak na jednu nebo dvě noci. Ale nic víc. Nesnesla bych vedle sebe někoho tak… arogantního.“
„Cože?“ vykulila jsem na ni nevěřícně oči, což ji přimělo k pobavenému zasmání.
„Ale no tak, Riel, nebuď přece hlupačka! Glorfindel sice možná vypadá s mečem v ruce úchvatně a své nohavice vyplňuje naprosto dokonalým způsobem, ale na rozdíl od Nimloth, která pokaždé, když ho jen zahlédne, div nepadá do mdlob, si uvědomuji i jeho nedostatky. Věř mi, tohle není ellon stvořený pro rodinný život!“
„A na to jsi přišla jak?“
„To se přece pozná!“ zvolala Almiel, kterou moje ignorance očividně pobouřila. „Proč si myslíš, že ani v Gondolinu neměl žádnou rodinu? Pro něho je přednější služba králi a vlasti nad cokoli jiného! Přesně jako můj choť!“ dodala se zjevnou nechutí.
„Ty jsi vdaná?“ podivila jsem se, během té chvilky už po několikáté, a užasle jsem si znovu přeměřila její vyzývavě oděnou postavu.
„Ovdovělá. A jedno ti povím klidně hned! Že mě to ani v nejmenším nemrzí!“ prohlásila a nenávist z jejích slov přímo čišela.
Trochu jsem se zamračila. Nemohla jsem si pomoct, ale zdálo se mi, že mi tu něco dosud uniká. Něco, co by vysvětlovalo tu její averzi vůči mně. Protože už mi náhle nepřipadalo pravděpodobné, že by mě zatratila jen kvůli tomu, že jsem odhalila tu její lež o Thranduilovi. Ne… byla jsem si téměř jistá, že je v tom něco víc. A proč vlastně nosí tak provokativní oblečení, pokud ne proto, aby přivábila potencionálního manžela?
„Vyhlížíš poněkud zmateně, Riel… A přec právě u tebe bych očekávala, že víš, jak to v životě chodí… Že sis také vytrpěla své…“ ozvala se Almiel po chvilce naprostého ticha. Kupodivu v jejím hlase nyní nebylo ani stopy po nějakém jedovatém podtónu. Spíš z něho čišel hluboký smutek. A zklamání.
„Proč si to myslíš?“ otázala jsem se a úzkostlivě jsem se snažila působit sebejistě a nad věcí. I když jsem se tak samozřejmě ani trochu necítila. Neboť mi připadalo, jako kdyby mi tahle tmavovlasá elleth s pichlavýma očima viděla až na dno duše.
„Možná proto, že nevěřím, že by ellyn zcela bez námitek vpustili do svého teritoria nějakou elleth,“ pronesla pomalu, s důrazem na každé slovo a bedlivě si mě přitom prohlížela. „A nebo proto, že jsou tvé oči plné bolesti… Já vím, co ellyn dovedou… Ale proč bychom si to měly nechat líbit, když je vůbec na nic nepotřebujeme? Vždyť jsou i jiné cesty…“ sdělila mi tajuplně a než jsem se stačila zeptat, co tím míní, přitiskla se ke mně a začala mě hladově líbat.