Juliin deník - 54. díl

Jakmile jsem se oddala spánku a nechala se lapit do říše snů, zdálo se mi o Nickovi. Nejdřív se mi neustále zjevovala před očima jeho tvář ze všech možných úhlů. Dívala jsem se na něj se zalíbením – jeho dokonalost se nebezpečně přibližovala skutečnosti, až mi z toho běhal mráz po zádech. Nick se usmíval, ale postupně se mu na čele čím dál zřetelněji rýsovala starostlivá vráska a úsměv mizel.
A potom se Nickův obrys pomalu rozmazával a vzdaloval, až se úplně vytratil v mlze. Nespouštěla jsem tu mlhu z očí. On se vrátí...
„Nicku,“ zašeptaly mé rty neslyšně.
Znenadání se obraz úplně změnil. Ve snu bylo šero a zatuchlý vzduch mě i ve spaní praštil do nosu. Brzy jsem si na tmu zvykla a poznala, že u vzdálené zdi někdo leží v pozici dítěte – kolena skrčená pod sebou, ruce bezvládně položené podél těla, s předkloněnou hlavou a čelem opřeným o zem.
Panebože! Vypadal tak zuboženě a... bezmocně, že jsem musela myslet na nejhorší.
„Ne,“ vzlykla jsem vyčerpaně. Srdce se mi zastavilo a ne a ne ho zase uvést do provozu. Lapala jsem po dechu a nestarala se o to, že nemám kyslík. Komu záleželo na tom, jestli dýchám, když Nick je možná... Když Nick možná není!
Chtěla jsem k němu doběhnout a probrat ho zpátky k životu, jenže jsem neměla žádnou šanci to udělat. Byla jsem jenom divák... Dívala jsem se na výjev přede mnou skrze neviditelnou stěnu a nemohla jsem do něj nijak zasahovat. Místo toho jsem se sama přibližovala smrti... Jestliže Nick umíral, umírala jsem s ním.
Najednou jsem zaslechla zlověstný smích. „Ani jsem nedoufal v takovou příležitost. Rozuměl jsi, co jsem ti vykládal? Když tě tu mám tak hezky v pasti, všechno bude jednodušší... Chacha!“
Šokovaně jsem zamrkala a rychle se zaměřila pozorněji na Nickovo tělo. On se třásl. Žije! Buch... Buch... Buch buch. Když jsem zase měla v plicích dostatek kyslíku, úlevně jsem vydechla.
Stále jsem však neměla důvod k radosti.
Co má tohle znamenat? Co chce temný po Nickovi? Co když mu přece jen ublíží? Se zatajeným dechem jsem sledovala, co se bude dít.
Naskakovala mi husí kůže, když jsem pozorovala Nicka. Takhle jsem ho neznala. Vždy byl tak klidný a rozvážný, nenechal se jen tak něčím zastrašit. Ještě nikdy jsem ho neviděla vystrašeného jako teď. Na čele se mu leskl pot, byl celý špinavý, vlasy měl rozcuchanější než obvykle, šaty potrhané a neušlo mi několik šrámů na rukou. Čím vším si musel projít? Do očí se mi nekontrolovaně draly slzy. Brečela jsem lítostí nad tím, co prožíval Nick a nad tím, že se na to dívám, aniž bych mu nějak pomohla.
Julius přistoupil k Nickovi a netrpělivě ho popadl za levou ruku, až sebou poplašeně cukl. Neochotně natočil hlavu vzhůru a podíval se na temného – v tu chvíli jsem spatřila, jak je bledý a obličej má zkroucený v bolestivé grimase. Juliův stisk byl tak silný, až Nickovi na zápěstí nehezky červenala kůže...
Julius držel ve své levačce tu Nickovu a zálibně si ji prohlížel – proboha, co chce dělat? Po chvíli zkoumání Nickovu ruku nakonec natočil dlaní nahoru a přitiskl na ni svou ohromnou pravačku. Otřásla jsem se odporem. Nick už měl hlavu zase skloněnou a vypadal odevzdaně.
Pozorovala jsem dvě spojené dlaně a Juliův soustředěný výraz a přemítala, co tím sleduje. Zanedlouho z Juliovy ruky začalo tryskat černé světlo – všimla jsem si, že světlo najednou září na povrchu celého jeho těla jako aura. Netrvalo dlouho a barva se vlila i do Nickovy – doteď úplně bílé – dlaně a nakonec obkreslila celé jeho tělo stejně jako u Julia.
Sledovala jsem proces s ústy dokořán. Nechápala jsem to. Zabíjí to Nicka? Bolí ho to? Ale nevypadalo to tak. Nickovi se do tváře pomalu vracela barva a tvářil se klidně.
A pak promluvil. Hlasem, který mu vůbec nepatřil – chladným a nepřítomným.
„Toto tělo nyní ukrývá dvě duše.“
Poslední, co jsem viděla, byl Juliův vítězoslavný úsměv.
Prudce jsem se posadila, až se mi před očima začalo mihotat milion hvězdiček – ve spánku jsem se sesunula na tvrdou zem a při návratu do původní polohy jsem se div nepraštila o stěnu za hlavou. Byla jsem celá zpocená z hrozného snu a přerývaně jsem dýchala.
„Ne... ne,“ vydechovala jsem těžce a snažila se sama sebe přesvědčit, že se nic nestalo.
Jenže sen, jenž jsem si právě prožila, byl tak živý, že jsem ani na okamžik nemohla pochybovat o tom, že představoval budoucnost. Bylo to nad slunce jasné, přece jen už jsem měla několik takových snů za sebou a pomalu jsem se naučila rozpoznávat sny zobrazující budoucnost od těch obyčejných.
Ještě nikdy jsem však věštecký sen neprožívala tolik jako teď... Ještě nikdy to nebylo tak silné... Ještě nikdy se nejednalo o Nicka... O Nicka! Proboha. Viděla jsem, jak trpí, nemůžu dopustit, aby k tomu došlo doopravdy! Nesnesu pomyšlení na to, že by se mu něco stalo... kvůli mě... Všechno je to moje vina!
Seděla jsem strnule jako socha a pokoušela se donutit mé zdřevěnělé tělo, aby vstalo a šlo zachránit, co se ještě dá.
„Nikam nechoď, Julie. Je to zbytečné, odsud se nedostaneš,“ usazoval mě mentor.
„Ale co Nick? Co je s ním? Nesmím ho vystavit nebezpečí!“
Vyhnul se mé otázce. „Teď pro něj nemůžeš nic udělat.“
„Přece tady nebudu jen tak sedět a čekat, až si pro něj přijde temný stejně jako pro mě! A bude ho tady držet a potom... do něj vloží tu svojí zvrácenou duši!“
„Julie, poslouchej mě. Jsi tu uvězněná.“
„K čertu s tím!“ rozohnila jsem se. „Přece musí existovat něco... nějaká moje superschopnost, která by mi pomohla! Cokoliv.“ Hlas se mi zlomil a začaly mnou prostupovat neovladatelné vzlyky.
„Nick je zatím v bezpečí,“ řekl mentor tiše ve snaze mě zklidnit.
„Zatím,“ odfrkla jsem si sarkasticky, ale vzápětí jsem vzlykla, takže to ve výsledku znělo spíš komicky. No, v mém případě spíš tragicky...
„Je mi líto, že pro tebe v tuhle chvíli nemůžu víc udělat. A pro Nicka taky ne,“ dodal mentor konejšivě.
Zatnula jsem zuby. Tyhle řeči už nebudu poslouchat! Vztekle jsem si otřela oči, ale spíš jsem si tím pohybem rozpatlala slanou vodu po obličeji. Sebrala jsem veškerou svou sílu a vyskočila na nohy, až se ze mě sypala hlína, kterou jsem po dlouhém sezení a ležení měla nalepenou úplně všude.
Stála jsem uprostřed rozšířené podzemní chodby a rozhlížela se nejdřív napravo, potom nalevo. Na obou stranách jsem viděla to samé – chodbu ztrácející se ve tmě. Jediná trocha světla pocházela z pochodně na stěně přímo přede mnou, ale její záře byla tak slabá, že sotva osvětlovala malý plácek, na němž jsem strávila minulých ani vlastně nevím kolik hodin.
Mžourala jsem do tmy po své pravici a snažila se přimět své oči něco vidět. Je to chodba, přece musí někam vést! Někde musí končit... Musí mít východ!
Dramaticky jsem se nadechla a vykročila vstříc pravou chodbou neznámým končinám. Slyšela jsem, jak si mentor v mé hlavě povzdechl. Zřejmě došel k názoru, že nemá cenu mi něco vymlouvat. Konečně.
Po prvních odvážných krocích jsem znejistěla. Rozprostřela se kolem mne tma a já musela zpomalit – nic jsem neviděla a kdybych necítila své nohy se pohybovat, věřila bych tomu, že stojím na místě. Šla jsem čím dál pomaleji, rukama jsem ohmatávala zdi kolem sebe, abych se ujistila, že tam stále ještě jsou, a čekala jsem, kdy do něčeho narazím. No, možná to přece jenom nebyl nejlepší nápad... Ne, ne, ne, musím zachránit Nicka! Nezáleží na tom, co se při tom stane mně, podstoupím cokoliv, podporovalo moje úmysly mé odhodlanější já.
Náhle jsem ucítila ostrou bolest na palci své pravé nohy a hned nato na čele.
„Auu!“ zasykla jsem bolestí. Připlácla jsem si ruku na čelo a skákala na levé noze – pro jistotu směrem vzad.
„Kdybys mě poslechla...“ mumlalo mi v hlavě.
„Jdi do háje!“ zamručela jsem a zkoušela, jestli už bolest polevila.
Potom jsem co nejopatrněji namířila svůj ukazováček před sebe a šnečí rychlostí ho posouvala vpřed, pro případ, že by mě zase něco chtělo praštit. Po pár centimetrech jsem se konečně dotkla toho původce mých zranění. Vypadalo to docela neškodně, pozorně jsem to začala ohmatávat, připravená kdykoliv uskočit.
Po důkladném prozkoumání jsem usoudila, že mám před sebou jednoduše nějakou stěnu, hladkou jako sklo. Co já vím, možná byla ze skla, ale v té tmě se ani trochu neleskla.
„Je to ochranné zabezpečení, nedostaneš se přes něj,“ poučil mě mentor.
Ušklíbla jsem se a neochotně udělala čelem vzad, abych se vrátila. Jakmile jsem dopajdala do osvětlené části, padla mi do oka protější strana tunelu. Zaváhala jsem. Přece se nenechám odradit.
Rozhodným krokem jsem se vydala prozkoumat i druhou temnotu. V hlavě jsem uslyšela tiché zaúpění a musela jsem se pro sebe usmát.
Ponořila jsem se do tmy a zkoušela jsem v duchu odhadnout, po kolika metrech jsem prve narazila na překážku. Mohlo to být tak pět, šest metrů... Jauvajs! Tentokrát to schytal palec levé nohy. Jak je možné, že na téhle straně se stěna objevila tak brzo? Sotva po pár krocích! Vztekle jsem praštila do zdánlivě skleněné přepážky – a samozřejmě jsem podcenila její tvrdost, tudíž jsem si vzápětí se slzami v očích třela klouby na ruce.
Zklamaně jsem se vrátila na své původní místo a odevzdaně se složila u zdi. Přitáhla jsem si nohy k tělu a objala je rukama. V hlavě mi nastal zmatek; myšlenky se rozutekly do všech světových stran a já nebyla schopná se na žádnou z nich pořádně soustředit.
Zavřela jsem oči a jen bezmocně naslouchala hučení svých vlastních myšlenek. Co budu dělat? Aspoň jsem se pokusila... Kde je Nick? Budu tady trčet ještě dlouho? Doufám, že Nicka nenapadne jít mě hledat... Udělala jsem všechno proto, abych ho zachránila... Au, můj palec! Potřebovala bych s Nickem mluvit... Je nějaká šance, že se předpověď nevyplní? Mám hlad... Doufám, že je Nick v pořádku... Zato já tady nejspíš brzo pojdu hlady... Nebo se možná udusím, když jsem tady tak zazděná v tom zatuchlém ovzduší...
Mezi tím vším jsem se pokusila znovu zavolat na Nicka. Přece naše telepatická linka nemůže být mimo provoz navěky jen kvůli tomu, že si to nějaký temný usmyslí! Vysílala jsem Nickovi signály tak dlouho, dokud mě to neunavilo a dokud jsem konečně neuznala, že veškerá moje snaha je marná.
A právě v tu chvíli, ve stavu naprosté beznaděje, na mě zavolal naléhavý hlas. „Julie!“
Vzpřímila jsem se takovou rychlostí, že kdyby mě při tom pohybu někdo pozoroval, viděl by jen rozmazanou šmouhu. Honem jsem prolétla pohledem celou chodbu, ale přesně podle mého očekávání jsem v ní byla sama. Takže si tenhle hlas nejspíš budu moct přidat na seznam výplodů mé fantazie... Ale proč je mi sakra tak povědomý?
„Ano?“ odpověděla jsem nejistě a dál jsem se rozhlížela, jestli někdo přece jenom nevyleze ze tmy.
„Uf, jsem tak rád, že tě slyším!“
Marně jsem si lámala hlavu, kam ten hlas zařadit. Každopádně se zdál být přátelský.
„Eh, kdo jste?“ nemohla jsem se nezeptat.
„Jé, promiň. Zapomněl jsem, že už uběhla nějaká doba od našeho setkání a že už si mě nemusíš pamatovat. Jsem to já, Ted.“ Dala bych ruku do ohně za to, že se zakřenil.
„Tede!“ vykřikla jsem radostně. Trochu jsem se zarazila, když mi došlo, že se směju na prázdnou zeď před sebou. U rozhovorů s mentorem jsem na to byla zvyklá – u něj jsem ostatně nemusela nic vyslovovat nahlas, když sídlil přímo v mé hlavě. Vlastně s Tedem, přeborníkem v telepatii, taky postačí, když si budu odpovědi pouze myslet. Přece nebudu riskovat, že se tady zčistajasna objeví temný a bude celý můj zdánlivý monolog odposlouchávat za rohem.
„Vzpomínáš si na mě?“ ujišťoval se Ted lehce potěšeně.
„Samozřejmě,“ pomyslela jsem si. Na náš krátký rozhovor vedený v myšlenkách při našem seznámení se nedalo zapomenout. Ted byl součást Spojenectví, ale byl mnohem mladší než Hayle a Kathrin, takže jsem k němu měla logicky nejblíž, navíc se jevil jako kamarádský kluk a tak trochu vtipálek.
„Doufám, že sis nemyslela, že jsme se na tebe vykašlali. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale ten neřád... uff, dal nám pořádně zabrat. Takhle důkladné zabezpečení jsem teda ještě neviděl!“
„Myslela jsem, že se vám nemůže nikdy podařit se ke mně nějak dostat,“ přiznala jsem.
„Ale no tak! Za koho mě máš? Sice to nebylo zrovna lehký, ale od toho jsme Spojenectví, abychom dokázali nemožné,“ zasmál se.
„Jak se má Nick?“ zeptala jsem se, jakmile jsem překonala počáteční šok z toho, že slyším Teda.
„Hm, doufáme, že je v pořádku...“ Vypadal, že ho ta otázka zaskočila.
Zrychlil se mi tep. „Teddy, musíte ho varovat,“ naléhala jsem.
„Před čím? Já měl za to, že v nebezpečí jsi ty,“ divil se.
„O mě teď nejde,“ odbyla jsem ho. „Musíte mu říct, ať si dává pozor na mého dědu! A ať se mě v žádném případě nepokouší hledat!“
„No... totiž...“ Ted znervózněl.
„Tede! Co se děje? Řekni mi pravdu!“ Cítila jsem, jak mi krev ve spáncích pulsovala tak zběsile, jako by měla každou chvíli vytrysknout ven.
„Víš... Nick už se za tebou vydal.“