Paranoia Park (33D) - II.

Ani jsem nestihla dojít k Daphne do pokoje a málem jsem se ocitla ve světě bezhmotných duší (tím myslím, že jsem se málem zabila). Neměla jsem ani nejmenší tušení, kde se u nás v bytě mohla objevit tak tlustá a chlupatá bílá kočka, o kterou jsem se málem přerazila. Obzvláště, když jsem na zvířecí srst silně alergická. Ale zatím to byla ta kočka, která na mě vrhala rozzlobené a vyčítavé pohledy doprovázené uraženým mňoukáním. Potlačila jsem chuť tu malou roztomilou bílou hromádku chlupů (pro mne tikající bombu) odkopnou z cesty (i když v úzké a krátké chodbě vlastně ani nebylo kam) a místo toho jsem ji okázale překročila.
Uklidňovala jsem se ujišťováním, že člověk si ve chvíli, jako je tato musí začít dělat žebříček hodnot, ať už je krátkodobý či ne. Takže na prvním místě bylo dostat se k Daphne do pokoje, na druhém bylo nalezení této malé a zákeřné potvůrky, třetí místo zaujímal zubař, čtvrté můj otec a kočka zůstala až na konci pomyslného seznamu. Ovšem jenom to pomyšlení na fakt, že dva tvorové jako jsou můj otec a ta kočka, zůstanou v bytě sami, mě děsilo více než účet za elektřinu.
Opatrně jsem zaklepala na růžové dveře a po chvíli ticha jsem váhavě vstoupila do pokoje. K mému údivu seděla Daphne vzorně na posteli, oblečená, učesaná - vlastně naprosto dokonale upravená, jenom oči měla zarudlé. Od čeho jsem se mohla jenom dohadovat.
"Spadlo na mě strašidlo," hlesla tiše Daphne, jakoby věděla, na co myslím. "V noci. Strašně vyvádělo a vřískalo."
"Zlatíčko," sedla jsem si k ní a snažila se o ten nejněžnější mateřský tón. "Žádná strašidla neexistují," (kromě mého otce a té semetriky staré, co bydlí nad námi). "To přece víš."
Upřela na mě své velké modré oči zalité slzami. "Jenže tohle bylo strašidlo!" vykřikla roztřeseným hláskem, "Skočilo na mě ze stropu."
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se přitom zapudit vtíravou myšlenku, že za to může můj otec. "A jak vypadalo?"
"Bílé, chlupaté, děsivé zlaté oči," Daphne mi přesně popsala bílou kouli, co se nám uvelebila v chodbě. Ale jak se mohlo to zvíře ocitnou u nás, a navíc u stropu? V tu chvíli se však ozvalo mlaskavé "Plop!" následované srdceryvným mňoukáním. A vzápětí na podlaze se hlasitým bouchnutím přistála další kočka, tentokrát černá jako bota. Nevěřícně jsem na tenhle dáreček z nebe zírala.
Zato Daphne se rozvzlykala a ukazovala na kočku. "D-Další stra-strašidlo!" vykoktala ze sebe.
"Daphne," začala jsem po hlubokém nádechu. "To je kočka, obyčejná černá kočka. Ta ti nic neudělá."
Desetileté dítě na mě nepřítomně zíralo a pomalu se houpalo dopředu a dozadu.
Tak trochu jsem ji chápala. Nevím jak bych reagovala já, kdyby mi do pokoje doslova pršely kočky. Jenže teď mi pomalu začaly slzet oči a v nose mě podezřele lechtalo. První (zatím lehká) alergická reakce se pomalu dostavila. Tuhle situaci jsem byla nucena co nejrychleji vyřešit. V zájmu všech.
Opatrně jsem vzala vyděšenou Daphne do náruče a vynesla ji z pokoje. V chodbě jsem se prudce zastavila. Tak prudce, že to tu malou na chvíli vyburcovalo z šoku. "Polož ten šroubovák! Hned!" zaječela jsem na otce, který se s dychtivým výrazem skláněl nad tím nebohým bílým stvořením.
Táta se hned prudce narovnal s výrazem tak zklamaným, jako bych mu před nosem ukradla přinejmenším milion. "Nic se nestalo," začal opatrně, ale nenechala jsem ho domluvit.
Daphne na to všechno vyjeveně zírala. Doslova jako sůva z nudlí.
"Co jsi chtěl s tím šroubovákem dělat?" zeptala jsem se toho moudrého padesátiletého muže před sebou. "A nezkoušej mi tvrdit, že ta kočka má někde uvolněný šroubek!"
Chvíli jenom pohledem sledoval bílou kočku, která se prozíravě přesunula do kuchyně a pak pokrčil rameny. "Chtěl jsem zkusit něco jiného než ty kudlanky a šneky co jsou tady."
Málem jsem dítě ve svém náručí upustila na zem. Samozřejmě, že jsem to předpokládala, ale slyšet to na vlastní uši, to bylo něco trochu jiného. "Ty jsi chtěl to nebohé zvíře snít?" zeptala jsem se ohromeně.
Další pokrčení ramen, tentokrát s hladovým výrazem v očích. "Jo."
Chtěla jsem se - potřebovala jsem se posadit, ale nebylo kam. Bože na nebesích! Otec, můj otec, člen Ligy pro ochranu zvířat, chtěl sníst bezbrannou a vyděšenou kočku!
Daphne se znovu rozplakala. Chudák dítě, takový začátek dne a navíc musí dneska ještě k zubaři na rovnátka, to si rozhodně nezasloužila.
"Hmm," zamumlal si otec pod vousy, když se dobrou minutu nic nedělo. "Zajímalo by mě, jak se tady to zvíře dostalo."
"Propadlo stropem u Daphne v pokoji," zavrčela jsem. "Stejně jako ta druhá kočka - ANI NA TO NEMYSLI!!!"
Táta se zklamaně nahrbil a promnul si bradu. "Jak je to možné?"
"Předpokládám, že to byla řečnická otázka," odvětila jsem suše. "Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že za to tak nějak můžeš ty."
"Já?" vyjekl táta překvapeně a znovu si promnul bradu.
Znechuceně jsem si odfrkla a odnesla jsem Daphne do kuchyně. Na stole ležela bílá kočka stočená do klubíčka a spokojeně spala. Doufám, že si nemyslela, že je tady v bezpečí.
"Budu si muset promluvit s Prokopem," táta si sedl naproti otřesené vnučce a láskyplně se na ni usmál.
Prokop byl jediný člověk, který věděl jak na tom táta skutečně je - možná to bylo způsobeno tím, že mu s tím strojem Hop-a-strčákem zezačátku pomáhal. Jenže v současné době nebyl k zastižení.
"No tak to si počkáš," řekla jsem stále naštvaně, "Leží na jednotce intenzivní péče a je kómatu. Zakopl na štaflích a spadl na hlavu."
"Prokop?" vytřeštil táta nevěřícně oči. "Vždyť ten většinu roku trávil na osmitisícovkách."
Horolezec poražený štaflemi. No není to ironie?
"Co budu dělat?"
"Zjistíš, co se tady děje - a dáš to do pořádku!" odvětila jsem nekompromisně a strčila před Daphne hrnek s teplým kakaem. "Já dneska musím ještě s Daphne k zubaři."