Forsaken - 173. díl

Vymrštila jsem se do sedu tak prudce, že jsem div neshodila notebook na zem. Rychle a dost nešetrně jsem ho odložila na stolek vedle sebe a pospíšila si do haly, kde Marcell právě opatrně pokládal svůj kabát přes opěradlo pohovky.
„Kde je?“ vyhrkla jsem impulzivně a lehce ustrašeně jsem se rozhlížela kolem sebe, skoro jako kdybych čekala, že spatřím Riela ležet v kaluži krve někde v koutě. Jako na tom obrazu…
„Také tě rád vidím, Izabelo,“ pozdravil mne Marcell káravě.
Věděla jsem už, že nemá rád, když se opomíjejí dobré způsoby, jenže já na ty jeho snobárny zrovna teď neměla náladu.
„Jo, ahoj! Tak kde ho máš?!“ dotírala jsem dál.
„Zatím ještě v autě,“ sdělil mi s rezignovaným povzdechem, jako kdyby rozhovor se mnou byl pro něho hotovým utrpením.
„A proč jsi ho sem rovnou nepřivedl? Jak je vůbec teďka na tom?“ dělala jsem si starosti, zatímco on se na mě tak nějak znuděně koukal.
„To netuším, zatím jsem se do zavazadlového prostoru nedíval. A omlouvám se, že to tak zdržuji, ale ujišťuji tě, že kdybych ho sem měl přivést, tak se nejspíš nedočkáš,“ poznamenal sarkasticky. „Jsem celkem smířen s tím, že ho sem budu muset donést, ale odmítám kvůli tomu odepsat kabát!“
„To ti záleží víc na kusu hadru než na něčím životě?!“ zamračila jsem se na něho, hluboce zklamaná a znechucená jeho postojem.
„Kabát od Armaniho bych zrovna nenazýval hadrem, ale jinak máš v zásadě pravdu. Přinejmenším v Rielově případě. A říkám předem, že ho sem pouze donesu a tím má úloha hodné kmotřičky víly končí, rozumíš? Chtěla sis hrát na ošetřovatelku, tak budeš mít příležitost. A obávám se, že budeš muset začít hned důkladnou koupelí!“
„Fajn, já s tím problém nemám!“ sdělila jsem mu odměřeně. V duchu jsem si ale velice živě představila hned několik věcí, který si s tím svým kabátem může…
„Chtěl jsem ti to ulehčit a najmout ti někoho k ruce, ale takhle v neděli je takřka nemožné kohokoli zastihnout. Nemluvě o tom, že ošetřování nečistokrevného upíra nepatří zrovna mezi činnosti, o které by se někdo pral. A to ani lidi, kteří nám obvykle velice ochotně přisluhují.“
Trochu mě zamrazilo z tý zmínky o neděli, protože to znamenalo, že od našich společných nákupů už uběhl celej tejden. Tejden, kterej jsem naprosto neúčelně proflákala. Jestli to takhle půjde dál, tak můj život uběhne dřív, než se naděju! Teda pokud nejsem upír a nebyl mi dopřán věčný život. Ne že bych o něj vyloženě stála. Vyhlídka toho, jak trávím den za dnem tím, že se snažím uniknout andělům, a jediným mým společníkem bude leda tak tenhleten nafrněnej upír, mě nijak nelákala. Jak si na tohle mohl Riel zvyknout? Mezi upíry je takřka spodinou a mezi lidi už taky nepatří. Žádnej div, že je nejraději sám. A pak mi to najednou došlo…
„Cože?!“ zařvala jsem takřka nepříčetně. „Chceš říct, žes ho strčil do kufru auta?!“
Marcell nezúčastněně pokrčil rameny. „A jak myslíš, že bych ho jinak dovezl až sem? Když pominu skutečnost, že by nejspíš budil dost velkou pozornost, pak jsem nehodlal po celou cestu snášet ten děsivý zápach! Už takhle budu muset nechat celý vůz vyčistit a dezinfikovat!“
„Ty seš neskutečnej!“ křikla jsem na něho. „Klidně nacpeš raněnýho do kufru?! Co kdyby se tam udusil?!“
„Udusil bych se jedině já, kdybych ho měl mít uvnitř. Víš, jak smrdí bezdomovec?“
Váhavě jsem přikývla.
„Tak tohle je ještě mnohonásobně horší. A ubezpečuji tě, že nepřeháním. Nemáš ponětí, co udělá krev po pár dnech… A to není to jediné, co na něm ulpělo…“
„Ale stejně!“ namítla jsem, i když teď trochu mírněji.
„Stejně co? On přece není raněný, jenom podvyživený. A může si za to úplně sám!“
„Sám?! On se přece neprosil o to bejt upírem! Nikdo se ho tenkrát neptal! Přišel o svou rodinu a stalo se z něj něco, co se mu vůbec nezamlouvá! A ty ho budeš soudit?!“
„Něco?!“ syknul Marcell dotčeně. „Být upírem je pocta! Není to nějaká odporná nakažlivá choroba, za kterou to někteří slaboduší jedinci považují! Pokud je z něho upír, pak proto, že byl k tomu předurčen, pečlivě vybrán! Protože věř tomu nebo ne, my tuhle výsadu nedopřáváme jen tak leckomu!“