Srdce bojovnice II - 29. díl

„Dříve či později?!“ opáčila jsem ostře. „Na to bych nespoléhala. A pokud nechceš, abych ti způsobila bolest, tak mě okamžitě pusť!“ nařídila jsem jí nesmlouvavě a k mé úlevě Almiel uposlechla. Nicméně se však ještě docela nevzdala.
„Hodláš mi také tvrdit, že ti žádný ellon v životě neublížil?!“ pronesla s pohrdáním.
„To ne...“ připustila jsem, i když jsem si nebyla zcela jistá, jestli je to v tomto případě právě moudré. „Na mém rozhodnutí to ale nic nemění,“ dodala jsem rychle pro pořádek.
„Nemění?“ zopakovala téměř nevěřícně. „Tomu nerozumím! Copak jim ještě můžeš důvěřovat?!“
„Vždyť ani tys je docela nezavrhla, když jsi připustila, že bys ochotně uvítala kapitána ve své ložnici! Navíc... nehodlám soudit všechny ellyn podle těch pár, kteří se ke mně zachovali hanebně. Všichni totiž nejsou takoví. Vezmi si třeba lorda Elronda... zdá se být opravdu vstřícný a laskavý.“
„Ach ano, lord Elrond... ten je mezi ellyn možná světlou výjimkou, jenže je pro někoho, jako jsem já, také naprosto nedostupný.“ Almiel si útrpně povzdechla. „Navíc... nikdy skutečně nevíš, jak se k tobě bude tvůj milovaný ellon chovat po svatbě. Domníváš se snad, že bych si vědomě brala tyrana, který mne bude za každý sebemenší prohřešek bít a nebude se zdráhat zmocnit se mě násilím, když zrovna nebudu ochotná být mu po vůli? Já už prostě nechci riskovat, že by se mi něco podobného mohlo přihodit znovu!“
„To je mi moc líto, Almiel,“ řekla jsem tiše. „Ale domníváš se snad, že ti nějaká elleth také nemůže zlomit srdce? Pravda, nebude mít nejspíš pádnější pěst než ellon, avšak někdy tě slova dokáží ranit hůř než jakákoli rána.“
„Tomu nevěřím,“ potřásla odmítavě hlavou. „Ellith jsou jiné, ne tak kruté!“
„To si pouze namlouváš. Možná nejsou tak přímočaré, ale věř mi, že nejsou o nic lepší než ellyn. A nebo máš snad jinou zkušenost? Pokud ano, tak proč jsi dosud sama?“
Almiel stydlivě sklopila zrak. „Nebyla tu žádná elleth, která by mě zaujala... Než jsi přijela ty... Připadala jsi mi... tak jiná než ostatní... Jako kdybys v sobě měla i něco z ellyn... Tak odhodlaná a bojovná... Když jsem tě sledovala, jak v aréně čelíš kapitánovi, měla jsem pocit, jako kdyby mi tě sem seslali sami Valar...“
Bedlivě jsem naslouchala a ačkoli jsem předtím pociťovala k této elleth spíše odpor, nyní se mě zmocnila hluboká lítost. Protože jsem si dovedla až příliš dobře představit, co ji vedlo k tomu, že se tak vehementně pokouší zatratit všechny ellyn. Jenom jsem si v duchu říkala, kolik se ještě asi takových Belegů potuluje po Ardě, připravených zneužít své síly a podmanit si ty, které se proti nim nedovedou ubránit.
Po tom jeho útoku mě ani jedenkrát nenapadlo, že by podobným způsobem mohly trpět i další ellith. Kolik toho asi musela snést Almiel, než ji osud konečně z toho strašlivého svazku vysvobodil? Jenom jsem si představila, že bych měla za chotě někoho takového, jako byl Beleg, a bylo mi z toho všeho do pláče.
„Já ti rozumím, avšak ani vztah s někým stejného pohlaví ti přece nezaručí štěstí a bezpečí. Protože jakmile ti začne na někom skutečně záležet, dáváš mu tím nad sebou moc. A nikdy nemůžeš dopředu vědět, jestli toho ten druhý nějakým způsobem nezneužije,“ pronesla jsem tiše.
„Jenže jak to mám poznat?“ posteskla si Almiel natolik žalostně, že jsem ji zcela impulzivně sevřela v náruči a konejšivě začala hladit po zádech.
„Zkus si vzít decentnější šaty a na nic nespěchat. Ten pravý jednou přijde, uvidíš. Nebo ta pravá. Já to ale nejsem.“
„Myslím, že mám přece jen radši ellyn…“ zamumlala. „Tohle bylo pouze takové… Ehm, ani vlastně nevím, co mě to popadlo… je mi to líto… doufám, že jsem tě tím neurazila…“ koktala ze sebe rozpačitě.
„Nic se přece nestalo, i já mám radši ellyn. I když jsou někteří z nich takoví…“ Raději jsem ani nedořekla, protože mě právě nenapadalo žádné výstižné pojmenování, kterým bych ellyn Belegova typu pojmenovala.“
„To jsou,“ přisvědčila Almiel chápavě. „Riel? Věříš, že může být nějaký ellon slušný, aniž by byl nudný?“
Zasněně jsem se pousmála, když jsem si vybavila ty vzrušující okamžiky s Thranduilem. „O tom nemám těch nejmenších pochyb….“