Vampire

XII.

Když jsme večer tábořili, měla jsem z toho všeho divný pocit. Hlavně z té elfky. Něco mi na ní nesedělo. Váhavě jsem zavřela oči a nejistě oddechovala, ve skutečnosti jsem však byla odhodlaná neusnout. Tuhle noc by se mi to mohlo jen vymstít. Úplně jsme opustili les a nechráněná krajina byla nepříjemná. Potřebovala jsem mít smysly ve střehu, místo toho se mi však po chvíli začaly oči doopravdy zavírat.

Pozorovala jsem je skrytá, zatímco se daleko od našeho tábořiště vybavovali. Seděli na takovém zvláštním místě, ve vzduchu byla cítit kouzla.
„Silre, co to sakra děláš?!“ obořila se Saime na Korana, jehož pravé jméno jsem se dozvěděla až teď.
„Co tím myslíš?“ zeptal se zmateně a pohlédl na ni s neurčitým výrazem. Asi moc dobře věděl, o čem to mluví.
„Ona je nepřítel!“ zavrčela zuřivě a dýku co svírala v ruce zabodla do kusu skály. Ačkoli se to zdálo nemožné, ostří zůstalo naprosto neporušené a kámen vedví.
„Jak to můžeš vědět?“ otočil se na ní s otázkou vyřčenou nesmírně klidně.
„Copak to není jasné? Proč jí vůbec věříš?“
„Kdyby mě chtěla zabít, už by to udělala, příležitostí měla víc než dost,“ řekl Silre chladně a zvedl se. Na skalku, na které ještě před chvílí seděl přiložil ruku a něco zamumlal.
„A ví tvoje pravé jméno?“ nevzdávala to Saime.
„Ne. Není k čemu by jí bylo.“ Zasmál se a zdál se být upřímně pobavený.
„Hraješ nebezpečnou hru. Zřejmě si myslí, že jsi jen posel, ale kdyby věděla kdo si, zabila by tě hned na místě!“ zasyčela Saime vztekle a dýku s níž dál pohrávala zaryla ještě hlouběji.
„Jenže ať už je nepřítel nebo ne, nic neví,“ usmál se chladně a konečně stáhl ruku, aby odhalil nějaký malý nápis.
„Můj úkol je tě chránit!“ zakřičela a ladně vylétla do sedu. „Postarám se o ni, ať už je to kdokoli!“

Udýchaně jsem vylétla do sedu.Tohle nebyl obyčejný sen. Kroky se blížily a pach dvou osob s nimi. Silre a Saime jsou na cestě zpět! Ani nebyl čas přemýšlet a šero rozštíplo ostré zelené světlo. Naproti němu se objevilo červené, ve tvaru fénixe a vrhly se střemhlav proti sobě.
„Co?“ vyhrkla jsem ještě, než mě někdo srazil k zemi. Chtěla jsem ho odmrštit, ale byl to Silre. Do ruky mi strčil nějaký svitek a ruku mi položil na čelo. V tu chvíli se mojí myslí začaly míhat obrazy míst. Pochopila jsem, co po mě chce, ale ne co tohle všechno má znamenat.
„Zdálo se ti něco krásnýho?“ zašeptal s úsměvem a já se na něj jenom překvapeně podívala. Pokud pro ně představuji nebezpečí, proč by mi to všechno ukazoval? V zápětí jsme byli na nohou, jeho zranění ho najednou vůbec neomezovalo. Ruku, kterou mě svíral uvolnil a druhá mu směřovala směrem k fénixovi doprostřed boje.
„Ale….“ Snažila jsem se něco chabě namítnout.
„Bež!“ zakřičel na mě ještě a dál věnoval pozornost jenom té bizardní bitvě.