Zelená pochodeň 5.část

Bez většího otálení napjal Valerius opět tětivu a pustil k nebi další šíp. Silueta prudce stoupla, střela proletěla pod ní někam do tmy. Natáhl další šíp, ale cíl se zase vyhnul, pak se začal zvětšovat. Přidali se k ní další dvě. Z města se ozval řev, jež nemohl vydat žádný člověk. Tětiva opět jemně brnkla, ale šíp svůj cíl opět minul. Tři siluety se již snášel k zemi kousek od schodů. Zaslechli ledový smích, který však přehlušil další řev. Siluety se k nim blížily a čím blíže byli, tím rozpoznávali více detailů. Svá netopýří křídla složená na zádech. Zdobné oblečení. Pak Valerius zaslechl, jak Erik tasí meč. Bleskově šáhl po šípu a napjal, hned zamířil a vystřelil. Ozval se jen ledový smích, ale Valerius si byl jistý, že tu postavu nalevo musel zasáhnout. Byli již velmi blízko. Pak prudce sáhl pravou rukou k boku a jedním pohybem vytasil dýku a rovnou jí vrhl. Slyšel jen svist a pak dutý úder. Jedna postava klesla na kolena a pak s dutou ránou spadla na zem. Zbylé postavy se zarazili.
,, Ááááá..." zakřičel Erik a vrhl se s mečem k oběma postavám. Něco prolétlo kolem Valeriusova ucha. A hned na to se ozval skřek jedné z postav, která spadla na záda. Valerius se teď koukal, jak tam dvě siluety svádí boj na život a na smrt. Erika poznal díky meči, kterým dělal táhlé údery a různé výpady. Upír se však zatím bez problému vyhýbal. Zem se otřásla silněji než před tím. Upír se zastavil a zbystřel, což byla chyba, na kterou Erik čekal a jedním úderem uťal upírovu hlavu, která spadla na zem. Erik se vrátil k Valeriusovi.
,, Čekal jsem něco víc." zavtipkoval Valerius. Odpověď mu však byla mlčení. Městem se rozléhal nářek zraněných mužů a děsivé rány a pak tu byl ten řev, který přehlušil úplně vše. Pak se z ulice vyřítili muži, kteří nesli, nebo táhli zraněné k paláci. Muži spěchali kolem dvojíce nahoru po schodech. Valerius si pořádně prohlížel jejich obličeje. Někteří měli malé šrámy.
,, V očích mají strach." poznamenal Valerius.
,, Co se tam děje." odchytil si jednoho muže, který se rychle vracel na bojiště. Ten se k nim otočil. Tváře plné škrábanců a ušpiněné od prachu. Z koutku pusy mu tekl pramínek krve.
,, Přivedli si zlobry, je jich moc a my máme velké ztráty. Pomalu nás tlačí do středu mě...." mužův hlas přerušila ohromná rána, kterou následoval děsivý řev. Voják se otočil a upaloval k bojišti. Častěji viděli vojáky ušpiněné s lehkými zraněními, jež nosí své kamarády, příbuzné, důstojníky do paláce. Všem se v očích zrcadlil strach, ale také nenávist. Vraceli se do bojiště s odvahou a s myšlenkami, že i oni mohou zemřít. Zem se opět začala třást. A nad domy se objevila část těla zlobra, který se blížil k paláci. Valerius opět napjal tětivu. Zlobr se motal z jedné strany ulice na druhou. Narážel do domů, které se bortily. Máchl svou obrovskou rukou do posledního domu na náměstí. Trosky domu přelétly náměstí a pak s rámusem dopadaly na zem. Valerius i Erik museli skočit na zem, když proti nim letěl obrovský trám.. Když vstali, zahlédli, jak se obr motá na náměstí a také zahlédly důvod, proč je zlobr dezorientovaný. Na zádech mu visel na zabodnutém meči nějaký voják. Po pár chvilkách sebou zlobr praštil o zem. Muž na zádech se neudržel meče, přeletěl zbytek zlobrova těla a pak dopadl na zem, kde jeho tělo kousek popojelo a pak se zastavil. Muž se nezvedal. Valerius se k němu rozeběhl. Když k němu byl blíž, pochopil, že už je mrtvý, protože v oku muže byl zabodnutý kus dřeva, který vyčníval na druhé straně lebky. Řev z města sílil. Těla zraněných nosili čím dál častěji. Valerius s Erikem seděli na schodech a pozorovali vojáky unavené bojem. Hluk boje se blížil s plynutím času. Po dlouhé době se v ulici objevovali lučištníci, kteří pomalu ustupovali. Valerius vstal a naklonil hlavu napravo a pak nalevo. V obou případech se ozvalo hlasité zakřupání. Z ulice na náměstí vyletělo asi šest mužů. Přes lučištníky proběhl další zlobr, o málo menší než ten předchozí. Šípy zabodanými po celém těle připomínal jehelníček. Valerius napjal tětivu. Tětiva brnkla. Šíp zlobra trefil přímo do oka ve chvíli, kdy se otočil směrem ke schodům. Zlobr trochu zavrávoral a pak zařval. Vzteklý se rozeběhl směrem k Valeriusovi, ten bez váhání znovu vystřelil. Další šíp ho trefil do druhého oka, ale zlobr běžel dál. Zakopl a kus domu natáhl se jak široký tak dlouhý na dlažbu. Dva vojáci na něj hned vyskočili a začali bodat meči. Zlobr v bolesti vstal, ale vojáci ho stále bodali do zad. Bolest byla asi příliš velká a tak zlobr v návalu vzteku a bolesti padl úmyslně na záda, na nich byli stále dva muži, ty jen zařvali. Valerius odklonil hlavu stranou. Zlobr se však znovu vyškrábal na nohy. Do ulice se už valili muži a mezi nimi i velký počet nemrtvých. Zlobr začal zmateně běhat po náměstí. Na obou stranách způsoboval velké ztráty. Některé muže zašlápl, jiné nakopl.
,, Skol ho už." vykřikl Erik, který zrovna procházel kolem Valeriuse a tasil meč. Valerius nahmatal v toulci šíp a pečlivě zamířil. Chvilku na to padal mrtvý zlobr do prostřed boje. Zahlédl Erika, který kosil nemrtvé bez mrknutí oka. Podíval se do ulice, ze které se stále valili hordy nemrtvých. Popadlo ho zoufalství. Pak se mu v očích objevilo odhodlání. Šíp za šípem střílel do nemrtvých a šíp si vždy našel cíl. Trvalo to chvilku, než Valerius nahmatával šíp v prázdném toulci. Když si to uvědomil, zahodil luk a stáhl si toulec. Vytasil meč a vydal se do vřavy. Zahlédl samotného kapitána, jak u sebe má tři nemrtvé a urputně se brání. Šáhl k pasu, vytáhl dýku a pak jí mrštil do jednoho nemrtvé u kapitána. Došel k dalšímu nepříteli, ten na něj pohlédl prázdnýma očima. V ruce svíral krátký meč. Než stačil nemrtvý cokoliv udělat, zabodl mu Valerius do hrudi svůj jednoapůlruční meč do hrudi až po jílec. Nemrtvý sebou křečovitě škubal. Když meč vytáhl, svalil se jeho protivník bezvládně na zem, ale to už Valerius pokračoval dál a cestou sekal do ztracených duší okolo, než se mu postavili dva soupeři do cesty. Jeden s kopím a druhý s mečem, Kopiník bodal po Valeriusovi a ten uhýbal. Při jednom uhýbu udělal nemrtvý s mečem výpad, Valerius stihl do rány nastavit meč, který nedržel příliš pevně a tak mu kousek poodlétl a se řinčením dopadl na kamennou dlažbu.