Forsaken - 174. díl

Podezíravě jsem se na Marcella zamračila. „Chceš tím říct, že tehdy v noci… že ten útok na něho nebyla náhoda?!“
„Já neříkám vůbec nic. A pokud si dobře pamatuji, tak jsi měla ještě před chvilkou velké obavy o Rielovo zdraví. Ostatně… prostoru tam má sice poměrně dost, ale s tím pohodlím to bude dosti sporné...“ varoval mne s nehezkým úsměvem na rtech. Zřejmě ho těšilo vidět Riela v takovýmhle stavu..
„Fajn. Tak ho vem, prosím, nahoru do koupelny. A pak bych ještě potřebovala přivézt pár věcí… a nejspíš i nějaký čistý oblečení…“ nainstruovala jsem ho a teprve tehdy jsem si povšimla igelitky, která ležela na pohovce a ze který trčel jílec meče. Téměř s bázní jsem kolem něho omotala své prsty.
„To jsou všechny jeho věci,“ ozřejmil mi Marcell dřív, než jsem se stihla zeptat. „Katana, telefon, bunda, vrhací hvězdice. Nic víc tam u sebe neměl.“
Rychle jsem stáhla ruku, jako kdybych byla právě přistižena při něčem nepřístojném.
„Půjdu zatím nahoru připravit koupel,“ zamumlala jsem rozpačitě.
„Nechci se ti do toho plést, ale možná bys měla začít sprchou…“
„Dobře,“ přikývla jsem a radši jsem se odtamtud klidila, než mě ty jeho řečí rozhodí ještě víc.
I přes jeho varování jsem do vany napustila aspoň trochu teplý vody, aby Riel neležel na studeným, a připravila jsem si nějaký žínky, ručníky a sprchovej gel. Podle toho, jak se Marcell tvářil, bych nejspíš potřebovala i gumový rukavice a igelitovou zástěru, ale stále jsem se domnívala, že dost přehání.
Když ale o pár minut později vyšel za mnou nahoru a v náruči držel cosi, co na první pohled vypadalo jako hromada tmavejch a značně zapáchajících hadrů pevně převázanejch provazem, změnila jsem názor. Položil to do vany a já jsem zhrozeně zírala do Rielovy strhaný a krví zamazaný tváře.
„Proboha…“ uniklo mi a Marcell se posměšně zasmál.
„Nevím kvůli komu, ale tady ho máš v celé té jeho pochybné kráse. Ještě ti připadá tak neodolatelný?“ zeptal se mě a se zadostiučiněním se popásal na mým šokovaným výrazu.
„Nemůžeš ho rozvázat?“ vypravila jsem ze sebe posléze.
„Raději bych to nedělal. Teď se to nezdá, ale je poměrně agresivní.“
Znovu jsem se zadívala na Riela. Ležel zcela bez hnutí, vlasy mu ve slepenejch chuchvalcích rámovaly našedivělou tvář, voda kolem něho se pomalu zbarvovala do ruda. Zabalenej byl do nějaký tmavý deky, co měl pod ní jsem zatím ani netroufala hádat.
„Nevypadá agresivně.“
„Protože jsem mu dal nějaká sedativa, než jsem ho sem vzal.“
„Sedativa?! Nemůže mu to nějak uškodit?! Vždyť jsi říkal, že v nemocnici –“ chtěla jsem namítnout, ale Marcell mne hned zarazil.
„Dostal pěstí do brady. Asi ho to nepotěšilo, ale aspoň ho to zklidnilo.“
„Tys ho praštil?!“
„Ano. Ale může tě ubezpečit, že jsem z toho žádnou zvláštní radost neměl. Nerad si špiním ruce s něčím takovým!“
„Jo, to už jsem pochopila!“ vyštěkla jsem na něho. „Poslyš… proč zatím nesjedeš do obchodu? Dole v obejváku jsem na stolku nechala seznam nákupu. A nezapomeň taky na nějaký oblečení. Nejlíp asi černý.“
„Neboj, znám Rielovy preference lépe než ty. Ale nejsem si jistý, jestli je rozumné tě tu s ním nechávat o samotě. Sice dostal dávku krve, avšak stejně se mi to příliš nezamlouvá. Je nebezpečný.“
„Budu v pořádku, Marcelli! Jeď už!“ pobídla jsem ho netrpělivě, protože jsem chtěla Riela co nejdřív očistit. Jemu to teď bylo nejspíš jedno, když byl v bezvědomí, ale ten děsivej puch mi div nevháněl slzy do očí. Nemluvě o tom, že se mi z toho zvedal žaludek.
Marcell ještě chvíli váhal, ale nakonec přikývnul. Vsadila bych se, že se mu dokonce ulevilo, že odsud může zmizet.
„Vrátím se co nejdříve,“ oznámil mi, snad proto, abych se cítila bezpečněji. „Kdyby se něco dělo, tak mi zavolej.“
Přikývla jsem. Mlčky jsem ho sledovala, jak si důkladně umejvá ruce, a pak sbíhá po schodech dolů. O chvilku později za ním zaklaply vchodový dveře a já s Rielem osaměla.