Srdce bojovnice II - 30. díl

Uplynuly už téměř tři týdny od mého příjezdu do Imladris a můj život mezitím sklouznul do únavné leč přesto příjemné rutiny.
Příjemné proto, že jsem během výcviku neměla sebemenší příležitost dumat nad tím, co si se svým životem počít dál, a večer jsem chodila spát natolik zmožená, že jsem usnula, sotva jsem se hlavou dotkla polštáře a na nějaké přemýšlení jsem už opravdu sílu neměla.
Netušila jsem, jestli to bylo na kapitánovo přání a nebo byli mí učitelé prostě jen horliví, ale dávali mi v aréně co proto. Většinou jsem měla po tréninku s nimi tělo samou modřinu a nezřídka jsem na jejich popud byla také nucena vyhledat léčitele, aby se postaral o mé krvácející šrámy. Párkrát se mě ujal sám Elrond, který v léčitelském křídle občas sloužil, a mne překvapilo, jak jemně si přitom počínal. Možná jsem si to pouze namlouvala, ale připadalo mi, že rány, které ošetřoval on, se hojily daleko rychleji a bolely o dost méně než ty ostatní. A nebo jsem byla pouze osamělá a jeho něžné dotyky, byť naprosto nevinné, aspoň trochu mírnily můj bolestný stesk po Thranduilovi.
Saeros se dosud neobjevil a mně to tak vcelku vyhovovalo, neboť jsem se stejně ještě nerozhodla, co mu vlastně říct. Jinak na nedostatek společnosti jsem si rozhodně stěžovat nemohla. Ačkoli ono Elrondem nabízené posezení nad vínem jsem dosud neměla možnost využít, mile mne překvapily Nimloth s Almiel, které za mnou několikrát zašly na cvičiště, a protože třímaly těžké košíky s jídlem a na rtech jim pohrával milý úsměv, mí učitelé se pokaždé smilovali a dopřáli mi krátkou přestávku, během níž se k nám velice ochotně připojili na svačinu. Jejich přítomnost mi ani v nejmenším nevadila, neboť kromě toho prvotního Lenwëho nepřátelského výstupu, jsem se již s podobným chováním nesetkala. Thranduil měl nejspíš pravdu, když tvrdil, že Belegovy skutky jsou zčásti hanbou velitele, který ho nedokázal včas ukáznit. A já si nedovedla představit, že by si někdo dovolil něco podobného pod kapitánovým velením.
Pokud jsem někdy měla lepší den a večer jsem se ještě jakžtakž držela na nohou a ruce se mi nezvladatelně netřásly z toho, jak celý den musely třímat zbraně, kterým nebyly přivyklé, zavítala jsem k té ohradě, u níž mne Glorfindel zkoušel. Nyní už jsem věděla, že tu vzdálenost zatím nikdo nepřekonal, ostatně byla příliš veliká, než aby to vůbec bylo možné. Kapitán si tam prověřoval něco docela jiného než střelecké schopnosti, avšak mně to nedalo, abych občas, když se v ní zrovna nepopásali koně, nezkoušela zasáhnout břevno na druhé straně. A tak tomu bylo i dnešního dne.
Tedy s jednou výjimkou. Neboť jsem ještě ani nestihla vyprázdnit toulec, což byl můj obvyklý počet šípů, který jsem si pro tuto bezúčelnou činnost vyhradila, když mne znenadání přepadla silná nevolnost a já potupně vyprázdnila obsah svého žaludku do vysoké trávy před sebou. Raději jsem pak ještě chvilku zůstala v předklonu, neboť se mi hlava točila tak, že jsem se obávala, že kdybych měla udělat jeden jediný krok, sesula bych se na zem v mdlobách, ale naštěstí ta slabost zmizela stejně rychle jako se dostavila. Zůstaly mi po ní akorát nahořklá pachuť v ústech a prudce bušící srdce.
Poněkud otřeseně jsem se opřela o břevna a snažila se aspoň trochu vzpamatovat, než se vydám zpátky do domu. Zatímco jsem čekala, až se mi krev vrátí zpátky do tváří a vrstvička studeného potu, jež během okamžiku pokryla mou kůži, oschne, dumala jsem nad tím, co mohlo tenhle podivný stav způsobit. Vždyť Eldar obvykle netrpí na žádné choroby a jediná další možnost, která by to vysvětlovala, byla až příliš absurdní, než abych ji v mém případě vůbec brala v úvahu. Nakonec jsem si řekla, že to zapříčinil můj tvrdý trénink a nedostatek spánku, a pustila jsem to docela z hlavy. Tedy přinejmenším do té doby, než se mi to přihodilo znovu.
Tentokrát se to k mému zahanbení stalo během cvičného souboje s Gelmirem a já toho jinak milého ellona upřímně nenáviděla za ten jeho vědoucný úsměv.
„Jak vidím, tak tu Saerose čeká radostné překvapení!“ poznamenal se samolibostí, ke které můžou v takové situaci sáhnout jedině ellyn. „Raději by ses měla šetřit...“
Rázně jsem si otřela ústa do rukávu. „Jsem zcela v pořádku, Gelmire! Jestli to nejsi spíš ty, kdo potřebuje šetřit!“
„Počkej přece, Riel, vždyť může mít pravdu!“ ozvala se od hrazení arény Almiel, která nám přinesla jídlo a poté, co jsme společně povečeřeli, zůstala tu a sledovala naše klání.
Bylo až s podivem, jak moc se od onoho rozhovoru se mnou změnila. Pryč byly její hluboce střižené šaty a vyzývavé chování, namísto toho se zdálo, že jsem v ní získala přítelkyni, se kterou jsem čím dál tím častěji trávila tu trochu volného času, který mi zbýval. Ovšem nyní mne její přítomnost příliš netěšila.
„To je naprosto vyloučené!“ odsekla jsem popuzeně a sehnula jsem se pro své zbraně, jež jsem pustila těsně předtím, než mne ta nevolnost přemohla. „Asi jsem jenom něco špatného snědla!“
„Jedla jsi to samé co my a nám nic není,“ pravila Almiel tiše. „Možná bys měla raději zajít k léčitelům...“