Melien Edhel - LIX. kapitola - část 2/2

Lidianna se nespokojeně zavrtěla.
Věděla sice, že tím Rúmila nejspíš opět rozhněvá, jenže si nemohla pomoct. Její pozadí dosti neodbytně protestovalo proti dalšímu trmácení se na koňském hřbetě, nemluvě o tom, že se jí již delší dobu chtělo na záchod. A solidní hruď, do které během toho šíleného dostihu co chvíli narážela, jí na pohodlí také zrovna nepřidávala.
„Pokud šíti sebou nepřestanete, princezničko, pak z koně Vás velice rychle sundám a Vy po svých jíti můžete!“ napomenul ji Rúmil dle očekávání. Ale stejně se jí to dotklo.
Měla nutkání mu velice konkrétně sdělit, co si zase může on, včas se však zarazila. Vyprahlá planina, přes kterou právě jeli, byla totiž plná širokých puklin, ze kterých se valila horká pára, a ona neměla nejmenší chuť je prozkoumat zblízka.
„Nemohli bychom na chvíli zastavit?“ zaprosila a snažila se, aby to znělo spíše žalostně než odbojně.
„Cožpak Glorfindela jste snad dostihnouti netoužila?!“ zavrčel nepřívětivě a v jeho hlase přitom k jejímu zklamání nebyl ani náznak po nějakém soucitu.
Barbar jeden bezcitnej! zaklela v duchu, navenek však stále zachovávala svůj pokorný přístup. Co kdyby to přece jen nakonec zabralo.
„To ano… ale nečekala jsem, že nás povedete přes tak… podivná místa…“ namítla chabě a se zachvěním zavzpomínala na uzoučkou skalní římsu, po které byli nuceni jet. Ještě teď se jí žaludek obracel, když si vybavila tu hlubokou propast, do níž neustále sklouzávaly nové přívaly drobného kamení, jež kopyta jejich koní i přes veškerou opatrnost uvolňovala. A podle jejího soudu nechybělo mnoho, aby se na jejím dně ocitli také.
„Cožpak Vám na tom záleží? Důležité jest, že se k cílu svému včas dostanete a na ničem jiném přec nesejde!“ odsekl Rúmil nevlídně a Lidianna se provinile zahleděla na těch pár jezdců, kteří měli tu smůlu, že je vybral do své skupiny, a kteří byli z toho malého výletu stejně nadšeni jako ona.
„Mně tedy ano!“ ohradila se, neboť ji popudilo, že o ní Rúmil neustále smýšlí jako o nějaké sebestředné mrše. Vždyť taková přece vůbec není! A kdyby dopředu tušila, kudy ta jeho slavná zkratka vede, nikdy by s tím nesouhlasila! Vždyť pro to, že tu nyní všichni riskují život, neexistuje žádná omluva! A ani rozumný důvod.
„Nechci, aby se někomu něco stalo, ať tomu Vy věříte a nebo ne! A proto…“ Lidianna se trhavě nadechla. „Proto říkám, že bychom se měli vrátit!“
„Vrátit?“ zamumlal Rúmil překvapeně, neboť to bylo to poslední, co by od ní očekával.
A jak by také ne, když byla ještě donedávna skálopevně rozhodnutá si s Glorfindelem promluvit a přimět ho, aby uvedl věci na pravou míru. Ne, že by sdílel její naivní víru, že se tím všechno spraví, ale Legolas kdysi býval jeho blízkým přítelem, ostatně v jeho očích jím byl stále, tak proč by jí nepomohl, když je přesvědčená o tom, že je to jediný způsob, jak by se mohli dát ještě dohromady? On přece chce, aby byl Legolas šťastný, vždyť to byl jeden z mála Eldar, na kterých mu tu ještě záleželo, a pokud to mohl posoudit, tak s Lidiannou šťastný skutečně byl. Přinejmenším zpočátku ano.
Trochu lítostivě se pousmál. Protože i když ho měl opravdu rád, nemohl se tak docela ubránit tomu, aby mu Lidianninu náklonnost nezáviděl. A aby se sám sebe v duchu netázal, jestli si ji vůbec zaslouží. To kdyby byl na jeho místě on …
Raději ty nebezpečné myšlenky rychle pustil z hlavy, dříve než mu ji docela popletou. Byl si až příliš dobře vědom toho, že i kdyby se Lidianna s Legolasem neusmířili, beztak by o něho ani pohledem nezavadila, proč se tedy utápět v nějaké marné naději?
Občas se bláhově domníval, že se již vyrovnal se skutečností, že zůstane navěky sám, a většinou ho to zas až tolik netrápilo, nicméně byly chvíle jako například teď, když se k němu Lidianna sice nedobrovolně ale přesto důvěrně tiskla, a tehdy se v něm probouzela skoro zoufalá touha po něčí blízkosti.
Vždyť Eldar nebyli stvořeni k tomu, aby žili osamoceně. Jenže jaká elleth či dívka se zdravým rozumem by o něho mohla projevit zájem? A směl se ještě vůbec považovat za jednoho z Eldar? Byl netvorem… Sauronovou zrůdou… Ale aspoň se zatím pokaždé dokázal ovládnout… Vděčil za to Finrodovi, který mu vždy dopřál volnost, když ji potřeboval, a především své rodině, na kterou v okamžicích největšího pokušení vzpomínal. Ačkoli věděl, že se s některými z nich již nikdy neshledá, přesto odmítal zklamat jejich důvěru svým pokleskem, ač ho to mnohdy stálo nemálo sil. Obzvláště nyní, s chřípím plným omamné lidské vůně, která byla o tolik smyslnější a výraznější než pach ellith, se musel značně přemáhat, aby nepobídl Anorona do zběsilého trysku, a pak, když by byli dostatečně vzdáleni od ostatních, nestrhnul tu křehkou dívenku na zem a divoce se jí nezmocnil.
Se zahanbením zaznamenal, jak se mu při té představě nahrnula do rozkroku další krev, žhavá a nezkrotná, která ho téměř nutila k tomu, aby si podmanil to, co by mu mělo správně náležet. Neboť byl silnější… neboť to potřeboval… neboť to strašně moc chtěl…
Zaťal zuby, až ucítil, jak mu klouby v čelistích bolestivě zakřupaly, a upnul svou hříšnou, slabou mysl raději ke svému bratrovi, který při něm vždy stál, a který ve snaze udržet jeho tajemství, neváhal obětovat vlastní štěstí. Tolikrát už si vyčítal, že ho do toho celého zasvětil, jenže byl tak vystrašený… a bezradný…
Vzpomínal si, jak dlouhou dobu jen ležel v jeho náruči a hořce plakal. Oplakával život, o který byl tak krutě připraven, a nejistý úděl, který ho teprve očekával… Nakonec se bratrovi podařilo ho přesvědčit, že ti, jež ho milují, ho nezavrhnou jenom proto, že je nyní jiný, a on v naivní důvěře vyrazil ještě ten večer potají za svou milou. Jejich shledání však bylo trpkým zklamáním a těžkou ranou jeho již tak dosti ztrápené duši. Protože po počáteční úlevě, že se k ní navrátil živ a zdráv, ho přiměla, aby odložil svou kápi. Varoval ji předem, že byl během svého zajetí mučen, avšak ona ho ujistila, že pár šrámů na jejích citech přece nic nezmění. Vděčný Valar za to, že ho obdařili tak rozumnou elleth, posléze svůj plášť odložil.
Nikdy nezapomene na výraz hrůzy v její tváři, když se na něho zadívala, ani na vyděšený výkřik, který se jí vydral z úzkostí staženého hrdla, než padla v těžkých mdlobách k zemi. Starostlivě ji odnesl na lůžko a pak odjel do hluboké noci, jež ho přijala vlídně do své náruče jako jedno ze svých ztracených dětí, a její černý plášť skryl dokonale jeho znetvořenou tvář před pohrdavými a zhnusenými pohledy ostatních.
V průběhu dalších let se temnota stala jeho jedinou přítelkyní a utěšitelkou, ona jediná zůstávala neměnná a věrná, ačkoli za tu dobu byla mnohokrát svědkem jeho odporných skutků. Přesto ho nezavrhla a chránila ho, seč bylo v jejích silách. Kdyby jen se mohla zhmotnit do podoby elleth, mohli by spolu být snad šťastní… Avšak takto byl odsouzen k věčné samotě. Někdy krušné, jindy konejšivé, v každém případě však to byla jediná jistota, která mu ještě zbývala…
Avšak aby se do ní mohl opět uchýlit, musel se nejprve zbavit toho nebezpečného pokušení, které ztělesňovala drobná princeznička, jež se tak nevědoucně natřásala před ním. Kdyby tušila, co je vlastně zač a co se mu právě honí hlavou, nepochybně by se raději vrhla z koně dolů, než aby s ním setrvala byť jen o chviličku déle. A on by jí v tom rozhodně nebránil. Čím dříve zmizí z jeho života, tím lépe pro všechny. Beztak nechápal, jak mohl Finrod souhlasit, aby se jejich oddíl stal jejím doprovodem. Jistě, měli sice společný cíl cesty, avšak cožpak už kapitán docela zapomněl, jak nebezpečný dokáže být, když se neovládne?
„Rúmile?“ špitla jeho světlovlasá společnice váhavě, neboť jí připadalo, že její poslední slova docela přeslechl. „Můžeme se vrátit?“
„Nač? Toho nejhoršího již za námi jest!“ odvětil rázně Rúmil, jemuž se z představy, že by měl stejnou cestu absolvoval i zpátky, ježily vlasy na zátylku.
Ne ani tak kvůli dosti obtížnému a zrádnému terénu jako kvůli Lidianně, která si nepochybně ani neuvědomovala, že když přejížděli přes onu úzkou skalní římsu, dosti nevybíravým způsobem se k němu tiskla. Nenamlouval si sice, že by to dělala kvůli němu, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že měl značné potíže kontroloval reakce svého těla na její blízkost. A teď by měl to utrpení prožívat znovu?! Ani za nic!
„A určitě se tahle… stezka… někde napojuje na cestu, po které jede Glorfindel? Nemůžeme ho někde minout?“ starala se Lidianna, ale k jeho úlevě aspoň pustila z hlavy ty myšlenky na návrat.
„Minout? Nanejvýš předjeti by nás mohl, však toho příliš pravděpodobným není. Pokud však otáleti zbytečně nebudeme!“ dodal káravě a ona okamžitě pochopila, že tato poznámka byla namířena výhradně proti ní.
Přesto se snažila nenechat se tím vyvést z míry. „A za jak dlouho se asi dostaneme na hlavní cestu?“
„Nu, pokud zrychlíme, pak toho dříve bude!“ sdělil jí neurčitě a aniž by počkal na její vyjádření, netrpělivě pobídl Anorona.

Finrod váhavě přikývnul.
Jediný pohled na Erestora mu sice prozradil, že je více vyděšený než vzrušený, ale zatím ho nenapadlo nic, čím by ho mohl uklidnit. Vždyť ho do ničeho nenutí a navíc ještě ani jeden z nich není docela nahý, tak proč se přesto tváří jako kdyby z něho měl v následující chvíli servat spodky a zmocnit se ho násilím?
„Korkoamin? Mani naa raika (Čehožpak se děje)?“ otázal se tiše a otřel své rty o zamračené čelo ellona pod sebou.
Ale ten pouze zavrtěl hlavou. „Querna a´ n´alaquelle (Lehni si na záda),“ požádal ho věcně, jeho hlas natolik chladný a neosobní, že Finrod cítil, jak z něho veškeré vzrušení vyprchává.
Raději zavzpomínal na to, jak jen před několika málo okamžiky tu pod ním jeho plachý přítel ležel zcela zbavený té své úzkostlivé kontroly a jak se jeho tělo smyslně chvělo v dozvucích vyvrcholení. Takového ellona tu chtěl mít a ne toho odměřeného rádce, který se na něho díval nyní. I když se snažil přesvědčit sám sebe, že se tak chová jen proto, že má strach, přesto se nemohl zcela ubránit zklamání. Kolikrát mu má ještě opakovat, že mu neublíží? Že se nestane naprosto nic, s čím by předem nesouhlasil? Že chce, aby si to užívali oba stejně? Cožpak je to tak těžké pochopit?
„Finrode?“
Vráska na Erestorově čele se prohloubila, jak se snažil marně porozumět tomu, proč se kapitán stále ještě nepohnul a namísto toho na něho tak upřeně zírá. Copak už nechce, aby ho vzal do úst? Vždyť to si přece přál, tak proč nyní otálí?
„Pokud si nelehneš, já ničeho činiti nemohu!“ vytknul mu lehce podrážděně a po této poznámce konečně Finrod uposlechl.
„Cožpak si jich nesundáš?“ zamračil se však Erestor hned vzápětí na jeho nohavice. Jistě, byl odhodlán svému příteli poskytnout stejné potěšení jako dopřál on jemu, ale to neznamená, že je připraven ho také svlékat.
„Pročpak toho sám neučiníš, korkoamin? Já tebe ubezpečuji, že v nich ničeho, čeho bys již dříve neviděl, nemám,“ odseknul Finrod a na znamení toho, že považuje tuhle záležitost za uzavřenou, si založil ruce pod hlavu.
„Kterak chceš!“ odsekl Erestor, nazlobený tím, že si ho tak hloupě dobírá.
Poněkud neohrabaně rozvázal tkanici jeho nohavic a když kapitán celkem ochotně nadzvedl boky, stáhnul mu je spěšně až ke kolenům. A hned ztuhnul úlekem. Ne, že by tam měl něco, co nikdy předtím nespatřil, v tom mu Finrod opravdu nelhal, ovšem opomněl se mu přitom svěřit, že ta… ta věc… je poněkud větší. Neměl sice příliš mnoho… exemplářů… k porovnání, avšak tohle se rozhodně řadilo na první místo, co se velikosti týkalo.
S téměř posvátnou bázní se toho dotknul ukazovákem a když se to lehce pohnulo a snad to ještě dokonce trochu zbytnělo, měl sto chutí vyhrabat se z postele a na celou tuhle bláznivou záležitost jednou provždy zapomenout. Jenom jeho hrdost mu to nedovolila. Vždyť pokud tohle dokázal vzít nějaký ellon celé do úst, pak to přece musí zvládnout taky! Navíc i když je to značně urostlý kousek, přece jen je to pouze přirození… nic, co by on také nevlastnil. Musí k tomu přistupovat, jako kdyby patřilo jemu… vždyť přece ví, co mu dělá dobře…
Opatrně to obemknul prsty a když Finrod souhlasně zamručel, svůj stisk trochu zesílil a začal váhavě pohybovat rukou nahoru a dolů. Když se však setkal s kapitánovým zlatavým pohledem, jeho odvaha ho opět opustila a on strnul.
„Já nemohu…“ zašeptal provinile. „Ne, když mne takto pozoruješ…“
„Pak mi očí zavaž, by ses lépe cítil,“ navrhnul Finrod vstřícně, i když poslední, co by teď chtěl, bylo přijít o možnost svého milého sledovat. Pouhý pohled na něho, jak ho svírá ve své hladké dlani, byl už sám o sobě neuvěřitelně vzrušující. Doufal však, že pokud teď udělá ústupek, pak si to bude moci příště vynahradit. Kdežto pokud ho vyděsí hned na počátku, bude dosti obtížné ho k nějakému příště přemluvit.
Erestor mlčky přisvědčil a s úlevou se vrhnul ke svému šatníku, ze kterého vytáhnul široký saténový pásek, jenž patřil k jedné z jeho rób. Už se skoro otočil, aby se vypravil zpátky, když ho něco napadlo, a on pro jistotu popadl ještě jednu stuhu, tentokrát sametovou.
S potutelným úsměvem pohrávajícím mu na rtech zamířil znovu k posteli.